Milí čtenáři

Reportáž z naší klubové akce si můžete přečíst, když si kliknete zde

Tak jsem seděl s jedněmi známými a povídali mi, že našemu domu se říká U lampičky. Protože na našem domu visí lampička, což je pravda. O pár dní později jsem potkal jednoho kluka a povídali jsme si o různých věcech, co dělám za práci, jakou muziku poslouchám a kde bydlím. U Lampičky

Když jsem vysvětlil kde bydlím tak mi povídá, tam bydlí přece ten buzerant Šťastnej s tím tlustým (po chvíli uvažování jsem si uvědomil že tím tlustým byl myšlen Jirka Hampl alias Taťka). Na to já mu říkám že tam bydlím s Jirkou já. A on na to jak tam bydlím s ním, jak, jako tak nebo tak a já nato jako tak. Když jsem mu to konečně vysvětlil, tak se mně zeptal, jestli se mě může na něco zeptat. “Proč bys nemohl?” “Co se to tam u Vás děje za orgie?” “Proč jako?” “No, že se u vás dveře netrhnou a barák furt plný lidí, prý když se u vás rozsvítí ta lampička co tam máte, tak to znamená, že se u Vás dějí orgie.” Po chvilce vysvětlování pochopil, že náš barák není žádný veřejný dům, ale sekretariát našeho klubu".

Tak nevím, co si mám myslet o některých lidech, buď jsou tak “blbí nebo naivní”. A proč je tam ta lampička? Protože kdo u nás byl tak ví že bydlíme na tarasu a po tmě by se tu každý zabil. A protože nejsem ještě cvok tak mám před domem lampičku a ne lustr.

(Tištěná verze v tomto místě obsahovala ještě interní přílohu pouze pro členy klubu)

Já bych neřekl, že ten náš první rok byl nejhorší. Zase to tak nejhorší nebylo. No ano, byly problémy, ale ty jsou přeci všude a jsou od toho, aby se řešily. Taky se nám občas něco nepovedlo. Nedivte se nám. Nemáme moc zkušeností, teprve je sbíráme. Říká se, že chybami se člověk učí. No, a my se holt učíme. Já doufám, že všichni. V předcházejícím odstavci jste se dočetli, kolik lidí za ten rok klubem prošlo. Vypadá to, že je to dost. Někomu se náš program nelíbil a tak se rozkoukal a šel. Jiní zůstali. I nám, co jsme zůstali, se ledacos nelíbí. Nemluvím teď o situaci v klubu, i když i tam je co vylepšovat. Ale co se nám hlavně nelíbí je postoj některých lidí k nám, gayům. Bohužel, někteří z nich mají možnost významně ovlivňovat dění v této republice.

A tak také proto jsou tady takové kluby, jako je náš, jako jsou ostatní kluby sdružené v SOHO. Kdo vlastně jsme ? Docela obyčejná parta kluků, kteří jsou normálně na kluky. Že to není normální ? A když je holka na holky tak to je normální ? Někdy mám pocit, že to ano. Stačí se podívat kolem sebe. Prohledněte si pořádně erotické a pornografické časopisy. V devadesáti procentech z nic najdete mezi "normálními" fotografiemi souložících párů i série fotografií na kterých jsou výhradně ženy či dívky. Tato "zvrácenost" (fuj, ale někdo to tak opravdu nazývá) je asi "normální", když se vyskytuje mezi "normálními" fotografiemi. Ale našli jste tam někdy fotografie jenom mužů ? Vidíte, teď mě něco napadlo : prve jsem napsal "ženy či dívky" a teď jsem napsal jenom "mužů". Proč jsem nenapsal mužů či chlapců ? Nějak mi to nejde. Dívka je přeci mladá žena, tedy už dospělá, kdežto chlapec je pořád chlapec, ten není dospělý. Nebo se mýlím ? Je to chyba českého jazyka nebo je to chyba našeho chápání pojmů ? Ony se ty pojmy vůbec nějak pletou. Jsou lidé, kteří nám neřeknou jinak než buzeranti. Ale přemýšleli ti lidé někdy o tom, kde se ten výraz vzal ? Vědí vůbec, že základ tohoto slova je ve francouzštině, kde znamená "obtěžovat" ? Ale to jsem se ve svých úvahách dostal někam jinam, než jsem chtěl. Původně jsem chtěl polemizovat s tím, jestli ten uplynulý rok byl špatný či ne. Myslím, jak jsem napsal na začátku, že tak špatný zase nebyl. A doufám, že ty další roky nebudou horší. Když se přičiníte i vy ostatní. Neboť kdo vlastně jsme. Jsme parta kluků, co jsou normálně na kluky. A když se něco dělá v partě, dohromady, tak se to většinou podaří. Vzpomeňte si na to, co nám Jirka Hromada popřál do tohoto roku. Velké plíce a vytrvalý dech. Tak do té trubky života foukejme společně z plných plic.

taťka

Tento velice zajímavý muž byl císařem římským a králem českým, který se zabýval spíše svými koníčky než panováním, jež přenechával svým nejvyšším úředníkům. Nám je tento panovník známý spíše z filmu Císařův pekař a pekařův císař, kde jeho postavu vynikajícím způsobem ztvárnil Jan Werich. Je však dokázáno, že tento panovník úspěšně odolával sňatku s Isabelou, dcerou španělského krále Filipa II. Britský historik A.L. Rowse srovnává tohoto panovníka s pověstným gayem na trůně francouzským, králem Jindřichem III., jenž v zájmu zachování rodu nakonec vstoupil do manželství. Rudolf II. nebyl ochoten učinit ani to. Podle všech těchto okolností je Rudolf II. pokládán za gaye.

Budoucí král nejprve utekl do zahraničí se svým mladým pobočníkem.Tento muž ho provázel cestou životem do roku 1811 pokud nezemřel. Ludvík na tomto mladém muži velmi lpěl, přesto si král zakrátko našel jiného favorita.Když se konečně stal francouzským králem musel se i tohoto vzdát a jeho místo nastoupil v té době již nepříliš mladý hrabě Decazes který se stal později premiérem královské vlády.

Tento vladař byl králem bavorským jeho příbuzní sahají zpět až k Fridrichovi Velikému. Dostalo se mu klasického vzdělání,měl zálibu v hudbě, literatuře a divadle. Nejvíce však králi učarovala hudba Richarda Wagnera, který byl o 32. let starší než Ludvík ten jej však nazýval svým jediným přítelem jemuž též nabídl, že se trůnu vzdá, aby s ním mohl pobývat. Jako muž do muže se Ludvík zamiloval do knížete Paula von Thurn - Taxise. Trvalejší vztah měl teprve se svým komorníkem, který se ale později oženil což mu král nemohl odpustit. Jeho místo později zaujal maďarský herec Joseph Kainz Mezi tím se královo zdraví zhoršilo natolik,že lékařská komise konstatovala nevyléčitelné šílenství a vlády v Bavorsku se ujal jeho strýc jako regent.

Na měsíc září jsme se rozhodli, že opět podnikneme turistický výlet do přírody a to výjimečně vláčkem do Jindřichova Hradce a zpět. Byl to nápad jednoho ze členů klubu a tak se nás sešlo celkem v počtu šesti účastníků a vyrazili jsme.

Sraz byl tentokráte v sobotu 18 dne tohoto měsíce v poledne na vlakovém nádraží v Obratani. Dva ze šesti členů dorazili na místo vlakem z Horní Cerekve. Za nádražní budovou stála připravena k odjezdu mašinka s jedním vagónkem stojící na úzkorozchodné trati. Před odjezdem se udělalo pár fotosnímků a nastoupili jsme do malého vagónu s kapacitou pro 46 míst k sezení. Jízdné se platilo ve vláčku a za to jsme dostali zvláštní jízdenky, nežli se vydávají na normálních tratích. Konečně jsme se rozjeli, cestou jsme míjeli dvě zastávky, než jsme dorazili na malé nádraží Černovice. Zde byla pauza necelou čtvrthodinku. Na nádražní budově byla vyvěšena velká tabule s články a fotografiemi jak se tato úzkokolejná železnice budovala, a kde jsme se mimo jiné dočetli, že provoz na této trati byl zahájen 23. prosince 1906. Cestou tam bylo počasí akorát, žádné horko ani zima. Při jízdě jsme se koukali z oken, sledovali kudy vede trať a její prudké zatáčky, přičemž jsme většinou jeli docela hustým lesním porostem. Místy bylo stoupání a klesání trati a mašinka jela maximální rychlostí kolem 42 km nejvýše. Po dalších míjejících zastávkách jsme se ocitli na nádraží v Kamenici nad Lipou. Zde jsme viděli železniční depo a zároveň se zde míjeli s mašinkou která přijela s opačné strany. Po pár minutách jsme jeli dále.

Cestou jsme pozorovali okolí a přírodu. Ve Včelničce nás čekalo malebné malé nádraží. Až do Horního Skrýchova vede převážně rovná trasa, zato však stále lesem. To byla už předposlední zastávka před cílem naší cesty a tak jsme se pomalu přemístili na konec vagónu a sledovali místo, kde se úzkokolejná dráha napojuje na hlavní železniční trať ze směru od Jihlavy. Zde jsme také udělali foto a po necelých dvou kilometrech jsme se ocitli na nádraží v Jindřichově Hradci. Vydali jsme se pěší chůzí do města a zašli na docela dobrý oběd a každý si objednal něco jiného. Po třetí hodině začalo pršet. To už jsme byli právě na odchodu z restaurace dále přes staré město až k rybníku Vajgar. Cestou jsme se občerstvili v malé cukrárně. Asi po dvaceti minutách jsme se otočili a šli pomalu cestou zpět na nádraží. Do odjezdu nám zbývala hodinka času. Mezitím dorazila další mašinka s Nové Bystřice. Taťka udělal několik dalších fotek této unikátní rarity. Zde jsme se pak rozdělili. Polovina členů odjela vlakem do Jihlavy a zbývající členové se vraceli zpět po úzkokolejné dráze do Obrataně a dále autem do Nové Cerekve. Tím náš výlet skončil.