Přístup vlády a soudů k problému služby homosexuálů v armádě byl založen na výsledcích speciálně vytvořené komise z r. 1996.

Evropští soudci nyní závěry této komise odmítli s tím, že jde o pohled založený pouze na negativních názorech.

zdroj: Mladá Fronta

Připravila Irena

Považujeme tedy nález, že pohlavní úd u homosexuálních mužů je větší než u jedinců heterosexuálně orientovaných, za vědecky ověřenou skutečnost. Vynořuje se otázka, zda toto zjištění dovedeme na základě dnešních vědomostí seriózně vysvětlit.

Musíme si tedy přiznat, že prozatím nedovedeme spolehlivě objasnit různou velikost pohlavního údu mezi homosexuálními a heterosexuálními muži. Naše znalosti fyziologie rozmnožovacích orgánů se sice během posledních asi 50 let výrazně rozšířily, avšak prozatím ještě mnohé nevíme. Vývoj člověka probíhá složitěji než si dnes stále ještě představujeme.

Paul Verlaine - 1844 - 1896

Zprvu úředník pojišťovny pařížské radnice, ale záhy v literárním světě známý autor. V roce 1871 se zúčastnil Komuny jako její tiskový šéf. Pád komunardů sice přečkal bez následků, ale jeho neklidný život mu započal. Rok předtím se oženil, ale nyní k sobě pozval mladíka, který mu poslal své verše. Ukázalo se, že je to teprve sedmnáctiletý samorostlý rebel Arthur Rimbaud.

Arthur Rimbaud -1854 - 1891

zdroj SOHO REVUE

Upravila Irena

... Gates tvrdí, že první systém, o který se musí člověk starat,

aby nechcípnul, jsou Windows...

Všude jsou vzpomínky. Na zdi, na mokré dlažbě i na večerem ztuhlé trávě a na secesním ornamentu fialové oblohy. Proti Tobě jdou zástupy lidí bez tváře a jejich boty drtí zvolna se pohupující ulici. Slyšíš jen svůj vlastní dech a pak už jen své myšlenky a po tváři ti stékají dvě horké slzy. Svatý Vít se topí v horečce miliónů lidí nemocných bolestí a nádvoří Hradu jsou tak zoufale prázdná, že bys chtěl padnout tváří na žulovou dlažbu a ležet tak dlouho, až by ses probudil někde jinde.

Znovu jsi na nádraží, plíce Tě pálí z toho šíleného běhu, ještě pár schodů a už stojíš na prázdném nástupišti. Cítíš jen vůni tmy, mrazu a dálek a pomalu chápeš, že Tvůj jedinej vlak je pryč. Ani se nedivíš, vždyť není čemu. Jen na tváři cítíš několik horkých slz, protože mrazivý vítr Ti žene do očí prach a prázdné úšklebky.

ROZUMÍŠ ??! Projíždí krajinou plnou překrásných bříz a půlnočního slunce.

Takže abys taky šel. je čas.

Nemáme rádi Židy, Slováky, Vietnamce, teplouše, Rumuny, černochy, Rusy, Poláky a tak dále. Ale proč vlastně? Ublížili nám někdy? Ano, jedna jediná Slovenka mi kdysi dost surově vzala iluzi. Můj černý spolužák ze studií mi na rozloučenou věnoval svou fotografii s nápisem “to my girlfriend”. Dva droboučtí Vietnamci míjeli v době zralých třešní naší zahradu, uklonili se a učebnicově pravili: “Dobrý den, pane, dobrý den, paní, neprodáte třešně?” Líbili se nám tak, že dostali po pytlíku třešní zadarmo. Za popovídání. Soudíme podle detailů na celek, tak či onak. A co bychom usoudili sami o sobě?

Jsou jiní, než my, jiní než průměr. Protože normální je přece to, čeho je tady a teď nejvíc. Rasismus a šovinismus je druhou stranou mince zvané strach. Rasista má extrémní strach. Strach o svoji většinu - vždyť co kdyby se stala menšinou a z heterosexuálů by rázem byla skupina “špinavejch a smradlavejch” podlidí, o něž by si ti skvělí homosexuálové ani neopřeli kolo? “Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní ...” Nebo je to jinak? Je to tím, že nemáme rádi ani sebe? Jsme zbabělci, kteří se s chutí ohnou před evidentní silou, ale na slabé si dovolují?

Naučili jsme se dělit přírodu na jevy užitečné a neužitečné. Nemáme rádi vosy, sršně, vrabce, špačky, ale také nám nevoněly třeba smíšené lesy. Nestačila nám příroda sama o sobě, jsme páni tvorstva a vše je tu pro nás. A výsledek? Vzduch, který se nedá dýchat, voda, kterou nemůžeme pít, jedovatá půda, stále tlustší seznam vyhynulých rostlinných i živočišných druhů. A pak konečně - ohrožení druhu zvaného homo sapiens ...

Kdybych byl věřící, asi bych řekl, že Bůh stvořil tento svět jako geniální mozaiku, kde vše, ale opravdu vše do sebe dokonale zapadá. A nic, žádná drobnost se z té mozaiky nedá vyjmout bez následků.

Řekl bych vám rovněž, že tak je stvořen i svět lidí. Jsme různí, ale jen takoví patříme do tohoto barevného, pestrého, živého světa, který by se mohl třpytit jako drahokam. Nadutá zloba, nenávist, rasismus - tím vším se vydělujeme z živého bytí. Tím vším hlasujeme pro jednotnost, šeď, nudu, nehybnost, pro zónu smrti.

Žijme a nechme žít !!!

Anebo se dokonce mějme rádi.

(libas)

Svou sexuální orientaci si člověk nevybírá. Jak ukázaly výzkumy posledních desetiletí, s predispozicí pro vznik homosexuality se tito lidé již narodí. Sexuální centra mezimozku jsou jinak utvářena u heterosexuálů, jinak u homosexuálů.

V prvních letech po narození se pak uplatní některé vlivy psychologické povahy, které tuto predispozic rozvinou v hotovou sexuální orientaci. Takovými činiteli například jsou: absence přitažlivého mužského a ženského rodičovského vzoru, příliš tvrdá nebo naopak rozmazlující výchova, nejasnosti rodičů o tom, k jaké sociosexuální roli chtějí své dítě vychovat, a řada dalších, mnohdy dosud neprobádaných vlivů. Tyto faktory působí na predispozici podobně, jako když klíč odemyká zámek. Takto je o budoucí orientaci rozhodnuto dávno před nástupem puberty, dávno předtím, než člověk začne eroticky cítit a prožívat.

Až do nástupu puberty se odlišná sexuální orientace nemusí nijak projevovat. Takovéto prehomosexuální dítě může být zcela nenápadně začleněno do kolektivu dětí svého pohlaví. Jindy můžeme pozorovat v chování prehomosexuálního dítěte některé prvky charakteristické spíše pro dítě pohlaví opačného. A tak někteří chlapci - budoucí homosexuálové - si hrají s panenkami, mají zálibu v domácích pracích, nevyhledávají agresivní kolektivní sporty, neperou se. A naopak, některá prehomosexuální děvčata mají sklon k řemeslným pracím a agresivním sportům, perou se a jsou to “uličnice”. Rodina ani okolí těmto odlišnostem většinou nevěnují pozornost.

Vývoj se dramatizuje s nástupem puberty. Když ostatní vrstevníci začínají jevit zájem o jedince druhého pohlaví a usilují o sblížení s nimi, homosexuál chová podobný cit právě k osobám stejného pohlaví. Není na to připraven. Nikdy dříve mu nepřišlo na mysl, že by mohl být “nenormální”. Svou odlišnost od ostatních nechce přijmout, svou náklonnost se mnohdy snaží po dlouhý čas interpretovat jako “čisté přátelství” a její sexuální povahu si nechce uvědomit.

Tak homosexuální chlapci nezřídka navazují známosti s děvčaty a někdy se mohou i domnívat, že jsou zamilovaní, někteří se i žení.

Také homosexuální děvčata se nechávají vmanévrovat do vdavků. Poznání skutečného stavu věcí někdy nastává pozvolna, až po několika letech zdánlivě zdařilého manželství, ve kterém se již narodily děti.

Pohlavní orientace nemusí být vždy stoprocentní. Jelikož někteří homosexuálové jsou za určitých okolností schopni navázat erotický vztah k osobě opačného pohlaví a protože jsou silně motivování dokazovat svou schopnost heterosexuálního života, mohou pak vést paralelně pohlavní život homosexuální i heterosexuální, i když homosexuální varianta je prožitkově bohatší. Říkáme o nich, že se chovají bisexuálně. Skuteční bisexuálové (osoby, které jsou stejně pohlavně přitahovány oběma pohlavími) nejsou častým zjevem.Sexuolog se s nimi setkává vzácně a většina z nich bez nesnází vede pohlavní život výlučně heterosexuálně.

Někteří homosexuálové jsou charakterizováni jen svou sexuální orientací a jinak se neliší od ostatních mužů, respektive žen. Jindy v jejich osobnosti lze objevit některé rysy odpovídající spíše osobám opačného pohlaví, tedy určitou míru zženštilosti u některých homosexuálních mužů a určitou míru mužských rysů u některých homosexuálních žen - mužatek. Mimo to se homosexuálové nijak neliší svou osobností od ostatních lidí. Stejně jako mezi heterosexuály jsou i mezi nimi lidé chytří i hloupí, charakterní i “podrazáci”, není tedy žádný důvod homosexuály pro jejich pohlavní orientaci diskriminovat. Vzdor tomu jim v životě jejich sexuální orientace přináší řadu handicapů.

Jako každá menšina se homosexuálové stávají v převážně heterosexuální společnosti obětními beránky, vhodným objektem pro ventilování přirozené lidské agresivity. Dokonce i sami homosexuálové často přijímají odsuzující postoje okolí za vlastní, a to jim pak brání přijímat sebe sama jako úplnohodnotného člověka. Neúcta k sobě, strach z prozrazení odlišnosti a obava z odsouzení lidmi, na jejichž mínění jim záleží, plodí řaedu poruch duševního zdraví, deformuje erotické prožívání, zatlačuje homosexuály do anonymity a promiskuity se všemi riziky s tím spojenými.

Sexuologové, kteří jsou nejčastěji svědky bolestného prožívání homosexuálně orientovaných lidí, se vždy snažili pomáhat v rámci svých možností. Napomohli částečnému odkriminalizování homosexuálního chování počátkem 60.let a vyvinuli úsilí o plné trestněprávní a občanskoprávní zrovnoprávnění homosexuálů. Největší úloha v procesu zdravého začlenění homosexuálů do společnosti ale přísluší těmto lidem samotným.

MUDr. Antonín BRZEK,

Sexuologický ústav UK Praha

(libas)