Jakožto stvořiteli duhové vlajky, můj svět je pestrobarevný a plný kontrastů: revolučnost rudé s evolucí zelené, vzrušení oranžové a klid modré, slunečnost žlutá s příšeřím fialové. Vidím svět umělcovýma otevřenýma očima přes růžové brýle optimismu.
Byl jsem Kansaský klučina, když jsem byl povolán armádou do San Franciska. Zhulil jsem vždy pár spolubojovníku a vytáhl je do Pagoda Palace, kde Cockettes a Angels of Light předváděli travesti revoluci, anarchii a na vysokých podpatcích. Jeden srk Silvestra a už jsem se nemohl dočkat, až vyměním svou doktorskou bělobu za zlatý čepec a závoj z pštrosích per. Byl jsem vyhozen z armády a naučil se šít, svobodný jít za svým cílem stát se umělcem. Šil jsem co jsem miloval ale nemohl si dovolit koupit.
V roce 1974 jsem potkal Harweyho Milka a on změnil můj svět. Ukázal mi, že činy můžou pohnout světem. Nebyl travestita, ale rád se převlékl za klauna. Byl héééérečka – a čím víc pobuřující, tím lepší.
Gay život ”nové generace” byl ”in your face, out of the cloest” (přímo do tváře a vyautovaný - trapný pokus o překlad nepřeložitelného); ne jen o čekání na moc, ale prostě o jejím braní. Začali jsme pochodovat ulicemi, požadovat spravedlnost a občanská práva, stávat se hnutím. Když Anita Bryant v roce 1977 prohlásil, že jsme banda co zneužívá děti zemi zachvátila vlna anti-gay hysterie. Jimmy Carter prohlásil z Bílého Domu, že občanská práva jsou absolutní, ale pokud byl člověk gay, mohl být uvězněn prakticky v každém státě. Když přišel pravidelný Průvod za Svobodu Gayů, 300 000 lidí vyšlo do ulic s pocitem nutnosti bránit se. Býval jsem vzhůru celou noc vyráběje slogany pro příští protesty.
Poté jsem začal uvažovat o vytvoření vlajky. Růžový trojúhelník byl symbolem hnutí za práva gayů, avšak byl to symbol kterým nás označili naši nepřátelé. Duhová vlajka, naproti tomu, pochází z duše našich lidí. Oslavuje naši různorodost a vyjadřuje naši sílu.
Celeste Newborough vybral 1000 dolarů na projekt vlajky. Vlajky jsme šili ve studiu na horním patře tehdejšího Gay Community Center (v San Francisku). Když jsme vlajky vztyčili na velkých stožárech na United Nations Plaza (náměstí s impozantní budovou magistrátu, v centru San Franciska - pozn. překl.) věděli jsme, že jsme vytvořili něco magického.
Vytvořil jsem první vlajky pro Market Street (hlavní třída v San Francisku) za podpory Pride Foundation a přesvědčil jsem Paramout Flag Company, že by měli vlajku vyrábět. V roce 1987 přesvědčil Jim Ferrigan Národní sdružení výrobců vlajek, aby uznaly duhovou vlajku za oficiální symbol práv gayů a lesbiček.
V roce 1994 jsem vytvořil největší duhovou vlajku na světě k příležitosti 25 výročí Stonewallu v New Yorku. Richard Ferrara mi pomohl s více jak 7000 librami látky, která se změnila ve více jak míli dlouhou řeku duhy.
V roce 1997 byla vztyčena stálá vlajka na Harwey Milk plaza. Tento projekt ležel na radnici 6 let, než se jej podařilo prosadit.
Vyvěšení vlajky je akce zviditelnění, ať už se jedná o diskrétní vlaječku na skle automobilu, či vlajku 10 pater velkou. Dokonce ona mnohdy kýčovitá komercializace tohoto veřejného symbolu protláčí naše poselství do nejzapadlejších koutů tohoto světa.
Tento rok je 21 výročím šestibarevného kousku látky, který je oslavován za hranice mých nejdivočejších snů. Duhová vlajka se stala symbolem svobody, avšak nemůže být svobodou sama o sobě. Člověk nepotřebuje vlajku k tomu aby byl svobodný.

Poznámka překladatele: Toto je článek který vyšel v The Official Magazine For San Francisco Pride 99. Nemíním komentovat autorovo ego. Měl jsem s ním však při překladu co dělat. Doufám, že se článek dá číst.

Když nemůžeš pomoci, aspoň nepřekážej

Co je však hlavní a zásadní: nikdo z odpůrců zákona mezi poslanci neřekl, jak chce lidem, kteří za svou sexuální orientaci nemohou, pomoci. Měli by se držet hesla "Když nemůžeš pomoci, aspoň nepřekážej."

03.12.1999, iDNES glosuje odmítnutí zákona o soužití homosexuálů, Jaroslav Kábele, heterosexuál, šťastně ženatý, jedno dítě
převzato z: Bagr.net

Jako velké vítězství přivítali nedávno britští homosexuálové rozhodnutí amerického soudu o tom, že dva britští homosexuálové se mohou stát otci dvojčat, která jim po předchozí dohodě porodí a přenechá jedna žena.
"Jsme nadšeni, že byla uznána významná role nebiologických rodičů," uvedl mluvčí sdružení na ochranu práv homosexuální obce Stonewall. Britský tisk zdůraznil, že je to poprvé, co je podobné právo uznáno v USA Evropanům.
Anglikánská církev však vyjádřila obavy z rozhodnutí, které označila za další úder pro tradiční rodinný model.
Homosexuální podnikatelé - milionáři Barrie Drewitt a Tony Barlow již vyvolali velký rozruch před několika měsíci, kdy se ukázalo, že zaplatili 200 000 liber jedné Američance, aby jim porodila dítě počaté inseminací jejího vajíčka spermatem jednoho z homosexuálů. Učinili tak poté, co se jim v Británii nepodařilo získat právo adoptovat děti.
Trable netradičních tatínků však nejspíš nekončí. Po porodu a zapsání se do rodných listů dětí jako otcové se hodlají vrátit do Británie, jejíž legislativa však bude uznávat za otce pouze jednoho z nich.

V pražském Karlíně byl otevřen Dům světla, který poskytne azylové ubytování lidem trpícím AIDS. Lidem nakaženým virem HIV toto zařízení, první svého druhu v České republice, nabídne rehabilitační a společenské centrum a zdravým lidem poradnu, v níž se dozvědí, jak se před nákazou ochránit.
Předseda České společnosti AIDS pomoc Václav Strouhal ocenil, že dům v Malého ulici pronajal společnosti Obvodní úřad Prahy 8 na 20 let za symbolickou cenu jedné koruny ročně. Připomněl, že na rekonstrukci budovy přispělo ministerstvo zdravotnictví částkou 6,5 miliónů korun; zbytek do potřebných 13 miliónů věnovali sponzoři.
Vedoucí národní referenční laboratoře AIDS Marie Brůčková potvrdila, že laboratoř bude do Domu světla dodávat osvětové a informační materiály o nemoci AIDS a bude se podílet také na činnosti denního stacionáře.

"Pacienti by zde mohli například dostávat léky v infuzích, což je levnější a zároveň pro ně méně traumatizující, než pobyt v nemocnici," vysvětlila s tím, že do domu budou docházet zdravotní sestry z AIDS-centra Bulovka.

Podle M.Brůčkové bylo k 30. červnu v ČR evidováno 531 HIV pozitivních, z toho 411 občanů ČR a 120 cizinců. Nemoc AIDS propukla u 124 občanů ČR a 80 jich zemřelo. Oproti předchozímu měsíci to je mírný nárůst, k 31. květnu bylo v ČR 523 HIV pozitivních, z toho 404 občanů ČR a 119 cizinců.

"Právě jsme dokončili analýzu, z níž vyplývá, že v prvním pololetí letošního roku bylo zaregistrováno 19 nových případů infekce HIV, zatímco loni ve stejném období 13, což je značný vzestup. Vzhledem k tomu, že jde o nízká čísla, se ale zatím neodvažujeme říci, zda to skutečně znamená nový nástup šíření této smrtící infekce," řekla M.Brůčková. Připomněla, že loni ve srovnání s rokem 1997 zdravotníci zaznamenali padesátiprocentní snížení nových případů. "Obáváme se šíření především ve skupinách s vysokým rizikem přenosu infekce, což jsou zejména komerční sexuální pracovníci obojího pohlaví," dodala M.Brůčková.

Anonymní testy na nemoc AIDS nabízí zájemcům bezplatně Česká společnost AIDS pomoc v Domě světla v ulici Malého v Karlíně.

Nikoli přednáškami, ale soutěžní hrou, v níž si ověří znalosti o cestách přenosu viru HIV, dospějí žáci osmých a devátých tříd základní školy a středoškoláci k zamyšlení se nad vlastní reakcí v možných rizikových situacích a hodnocení svého vztahu k lidem, které tato nemoc postihla.
"Nabídneme školám program Hrou proti AIDS, poprvé ho veřejnosti představíme na mezinárodním semináři AIDS a my, který se koná od 25. do 27. listopadu v Poděbradech," řekla prezidentka občanského sdružení Společně proti AIDS a drogám Dagmar Dvořáková.
"V soutěži chlapci a děvčata vysvětlí přednosti a nedostatky různých druhů antikoncepce, či se na příkladu fiktivního člověka, kterého si sami pojmenují, seznámí s psychosociálními, právními a medicínskými aspekty infekce," upřesnila s tím, že program si školy mohou objednat ve Státním zdravotním ústavu.
Marie Brůčková z národní referenční laboratoře AIDS informovala, že v ČR bylo od počátku infekce do konce letošního září potvrzeno 431 HIV pozitivních, z nich 131 onemocnělo AIDS a 83 zemřelo. V přepočtu na milión obyvatel je podle ní nejvíce infikovaných v Praze, v západních a severních Čechách, kde se na šíření infekce podílí zejména prostituce a užívání drog, nejméně ve východních Čechách. Stoupá počet infikovaných žen.
V ČR bylo zjištěno také 122 infikovaných cizinců. Zatímco v prvních letech infekce to byli hlavně afričtí studenti, v poslední době přibývají Evropané, zejména z Ukrajiny, Ruska a Německa, konstatovala M.Brůčková.
Na Národní lince prevence AIDS 0800144444 lze získat veškeré informace o AIDS a ochraně před touto smrtící infekcí, lze volat bezplatně od pondělí do pátku od 13:00 do 18:00 hodin.

Kambodža je opět ve válce. A nepřítel tentokrát není o nic méně zákeřnější než ten, který před více než čtvrtstoletím zavinil smrt více než milionu obyvatel. Tehdy vraždili maoističtí Rudí Khmerové, dnes nemoc AIDS. Premiér Hun Sen dokonce řekl, že AIDS zabije více Kambodžanů než polpotovci.
"Pokud se trend nezastaví, můžeme tu mít nová vražedná pole," připouští i Ly Penh Sun z Národního centra pro AIDS. Podle údajů jeho úřadu je zde tato nemoc stále na vzestupu a vrcholu nebylo ještě dosaženo. Podle dostupných údajů je v zemi 200 000 HIV pozitivních lidí a k nim denně přibývá 100 nových případů. Každý den pak umírá dvacet osob. Situace v Kambodži je tak považována za nejvážnější v celé oblasti. Někteří lidé spojují počátky nemoci s příchodem mírové mise OSN, která v roce 1992 dočasně převzala správu nad zemí. Tehdy zde totiž začala mimořádně bujet prostituce. Podle odborníků je to ovšem pouze jeden z faktorů, dalšími jsou chudoba, migrace, nízká vzdělanost i předsudky. Více než polovina Kambodžanů totiž nedokončila ani základní školu a mnozí z nich dodnes vůbec nevěří v existenci AIDS. Nevěstince jsou přitom plné zejména mladistvých dívek. Většina z nich je z Vietnamu či Kambodže, ale najdete zde i Thajky či Laosanky. Pro většinu z nich je prostituce cestou, jak dostat sebe i blízké z nouze. I proto se odhaduje, že třetina z nich sem byla prodána vlastními rodiči nebo příbuznými. O AIDS často nevědí vůbec nic a polovina z nich je HIV pozitivních. "Významným faktorem, který ovlivňuje šíření AIDS je také tradice. Kambodžská společnost nepřipouští předmanželský sex, a tak se mladí muži obracejí na prostitutky," říká Ly Penh Sun. Návštěva nevěstinců však není vyhrazena pouze mladíkům, protože prostitutky navštěvuje také čtyřicet procent ženatých mužů, kteří tak otevírají dveře pro AIDS do svých domovů. Nevinnými oběťmi nemoci jsou tak ženy v domácnosti, které tvoří až celou třetinu HIV pozitivních. "Ženy zde mají velice nízký sociální status, jsou závislé na mužích a často žijí v takřka bezprávném postavení," vysvětluje Ly Penh. Nemoc začíná přinášet problémy i ekonomice Kambodže, která navíc patří i tak k nejchudším státům na světě. Roční ztráty způsobené AIDS činí dvě až tři miliardy dolarů. Alespoň u některých skupin obyvatel však začíná osvěta zabírat. Pocit ohrožení se totiž rychle šíří. V minulosti se rodiče před svatbou svých dětí zajímali především o společenské a majetkové poměry nových příbuzných, nyní mnohdy před souhlasem přidávají ještě jeden požadavek - krevní testy.

Kvůli nemoci AIDS střídá v Kambodži osvěta represi. Po marných pokusech vymýtit prostituci, jednu z hlavních příčin šíření smrtící choroby, má osvěta pomoci tuto hrozbu porazit. "Prostitutky bývaly považovány za hlavní problém, nyní je snaha na ně působit," říká Ly Penh Sun z Národního centra pro AIDS.
Mírnější přístup má zabránit šíření nemoci. Teď je proto na kampaň proti AIDS zaměřeno zatím šest programů financovaných z prostředků Evropské unie, na dalších se podílejí nevládní organizace, bez nichž by se kampaň sotva rozhýbala. V zemi s odlišnou kulturou a nízkou vzdělaností jsou často využívány netradiční formy osvěty. Přímořské středisko Sihanoukville bylo před dvěma lety vybráno jako místo, kde byla zahájena kampaň stoprocentní používání kondomu. "Pokud chceme propagovat jejich používání, musíme je především učinit dostupnými za přijatelné ceny," říká John Deidrick, ředitel nevládní organizace PSI pro Kambodžu, která zde prezervativy distribuuje v přepočtu za dvě koruny za balení. Loni jich tato organizace, která působí v sedmačtyřiceti zemích světa, prodala v jedenáctimilionové Kambodži více než dvanáct milionů. Pro jejich reklamu se ovšem využívají i velmi netradiční formy. Do hry tak vstoupilo loutkové divadlo nebo rozhlasový seriál. "Pro propagaci používání kondomu je v kambodžských médiích méně omezení než například ve Spojených státech. Z tohoto pohledu je naše situace snazší," říká Deidrick. Mezinárodní organizace Lékaři bez hranic otevřela jedno ze svých středisek na proslulém 11. kilometru, vyhlášeném středisku vietnamské prostituce nazývaném podle kilometrové vzdálenosti od hlavního města. Kromě poradenství je zde také promítán dvanáctiminutový snímek, k němuž napsalo scénář pět vietnamských prostitutek. Autorky do několika epizod soustředily problémy, se kterými se nejčastěji setkávají ve své práci. Film tak působí jako návod, jak se vyrovnat s nepříjemným zákazníkem nebo jak ho přesvědčit, aby použil prezervativ. Podle pracovníků střediska se scenáristky vrhly do práce s nadšením a kladly si jedinou podmínku - film nesmí být promítán v jejich rodném Vietnamu.

Mezi rockovou elitou se s otevřenou homosexualitou koketuje už minimálně dvě desítky let. Každému, kdo někdy vzal tento intimní problém vážně, ale musí být jasné, že to není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Vyjít z podzemí je složité vždycky. Co při tom popové hvězdy prožívaly? A co jim to přineslo?

Tak, a je to: zpěvák R.E.M. Michael Stipe, jehož veřejné výroky se poslední dobou stále více přibližovaly k tomu, že se otevřeně přizná ke své sexuální orientaci, to konečně udělal. "Jsem teplouš? Absolutně. Celý život se mi líbil sex s muži i se ženami." Při úvahách o možných důsledcích se Stipe může zamyslet nad tím, co se přihodilo Georgovi Michaelovi poté, co ho loni s velkou pompou předběhl. Michael se stal terčem nejrůznějších urážek a vtípků. Proměnil se v beznadějnou figurku, z níž si všichni utahují. Potom se ale začal objevovat v debatních pořadech, střílel si sám ze sebe a svět se smál s ním. A pak ve vysílání MTV America přešel do protiútoku. S pomocí opatrně volených narážek naznačil, že averze vůči homosexuálům byla příčinou toho, že si rozhlasové stanice odmítli všimnout jeho singlu Outside. A stejně tak produkční společnost MCA, která zastupuje Mary J. Blige, stáhla její duet s Michaelem z americké verze jeho kompilace Ladies and Gentlemen. Veřejnost mu začala fandit: především proto, že MCA odmítla otevřeně reagovat na jeho obvinění. Možná se tak opravdu stalo proto, že se společnost za své chování styděla. Pravděpodobnější ale bude vysvětlení, podle kterého MCA nechtěla, aby byla vycházející hvězda Mary J. Blige spojována s umělcem, který klouže po šikmé ploše z výsluní do hlubin zapomenutí už od svého alba Faith z roku 1987. Něco podobného ovšem samozřejmě nikdo neřekne nahlas. Michael Stipe i ostatní si mohou lámat hlavu nad tím, co se asi stane další rockové hvězdě, která odhalí svou homosexualitu. Mohou se ale utěšovat skutečností, že v případě George Michaela se jednalo sice o komplikovaný, ale veskrze moderní zmatek. Všichni zúčastnění totiž mohli dopadnout mnohem hůř.
Mohli se narodit v roce 1942 jako například takový Lou Reed. Toho rodiče v sedmnácti poslali k psychiatrovi, aby ho "vyléčil z homosexuality". Příslušný odborník prohlásil, že by na to měla stačit šoková terapie. Ze čtyřiadvaceti seancí, v průběhu kterých mu do těla vpouštěli elektrický proud, vyšel Reed zcela traumatizován. Pořád se ovšem cítil jako homosexuál. Potom se zapletl s desítkami milenců i milenek a několikrát se oženil. V roce 1979 potom popsal svůj úděl jako nesnesitelné mučení: "Pokud je zakázaným ovocem láska, trávíte většinu času tím, že si pohráváte s nenávistí. K čemu je to dobré?"

Pro tehdejšího propagátora gayů Toma Robinsona, který jako puberťák v šedesátých letech objevoval svou homosexuální orientaci, znamenal Lou Reed samozřejmě mnoho. "Tenkrát nebyly žádné modely chování, k nimž bychom se mohli obracet," vzpomíná. "Mnoho heterosexuálů nechápe, že nás od malička učí mít z homosexuálů strach. Až do té doby, než pochopíte, že k nim patříte. Pak se zamilujete a najednou si uvědomíte, že jeden z těch divnejch jste právě vy. Veškeré vaše sebevědomí se okamžitě zhroutí." Robinson se mimochodem v pubertě pokusil o sebevraždu, podobně jako Marc Almond, Holly Johnson, Richard Cole nebo Jimmy Sommerville. Jeho generace samozřejmě žíznivě sála jakékoli náznaky: třeba v písni Be My Friend od Kinks. A co může být za tím, že svou píseň Sister Ray věnoval Lou Reed Rayi Daviesovi? Takových stébel se gayové zoufale chytali až do ledna 1972. Tehdy jim David Bowie dodal revoluční inspiraci. V rozhovoru pro jeden hudební týdeník se nechal slyšet, že se hlásí k homosexuální orientaci a svá alba The Man Who Sold The World, Hunky Dory a The Rise And Fall Of Ziggy Stardust and The Spiders From Mars naplnil písničkami s více než dvojsmyslnými texty.

Během dalších let přešlo rozebírání soukromých záležitostí na veřejnosti do módy a v hudebním světě se veřejná odhalení homosexuální orientace postupně stávala obvyklým fenoménem. V roce 1992 odstartovala sérii lesbických odhalení k d lang a po ní rychle za sebou následovaly Ani Di Franco, Janis Ian, Me'shell, Ndégé, Ocello a Melissa Etheridge. Ta se ke své orientaci veřejně přiznala na homosexuálním inauguračním plese prezidenta Clintona: "Přála bych si, aby každému, kdo se přihlásí ke své orientaci, tleskalo dva tisíce lidí stejně jako mně."
K d lang a Etheridge se sice v podobě jejich nejúspěšnějších alb Ingénue a Yes I Am dostalo důkazu o tom, že se rozhodly správně, ale například ve Velké Británii se o těchto věcech spíše mlčí. Když tamní organizátoři kampaně za snížení zákonem povoleného věku pro mužský homosexuální styk hledali před pěti lety celebritu, která by je zaštítila, narazili jen na bubeníka skupiny Suede.
A právě příběh Simona Gilberta se ukázal být připomínkou toho, co všechno dosud brání změnám. Gilbert se narodil v roce 1965 ve Stratfordu. Vyděšen představou kopanců, které tamní bandy výrostků uštědřovaly každému, koho podezíraly z homosexuality, přiznal se ke své orientaci ve čtrnácti letech svému nejlepšímu příteli. Pak o ní ale až do sedmadvaceti let nepromluvil. "I potom, co jsem se přestěhoval do Londýna, jsem věřil, že to asi už nikdy nikomu neřeknu," vzpomíná Gilbert. "Pak jsem se přidal ke skupině Suede. Byla to moje třináctá kapela a moje poslední šance." Rozhodl se, že jim řekne, jak to s ním je. Jednou večer po koncertě přišla celá kapela k němu domů. Někdo se zeptal: "Tak tady bydlíš se svou přítelkyní?" Gilbert zavrtěl hlavou a oni údajně pronesli: "Snad nejsi homosexuál. Nebo jo?" V momentě kdy přisvědčil ho napadla jediná věc: "Do háje, teď mě vyhodí z kapely." Jenomže všechno bylo v pořádku. Nikomu to nevadilo. A tak o jeho tajemství vědělo pět lidí. Když o pár měsíců později hudební časopisy přisoudily Suede roli zachránců britského kytarového popu, zpěvák Brett Anderson sám sebe popsal jako "bisexuála, který ještě nikdy nezažil homosexuální styk." Média jeho výrok samozřejmě nenechala bez povšimnutí a začala skupině vyčítat, že se snaží ze své homosexuality udělat senzaci. Gilbert ale samozřejmě věděl, co chtěl Brett doopravdy říct. "Snažil se naznačit, že život nelze jen tak rozdělit do škatulek." Rozruch okolo Brettova prohlášení ho dovedl k tomu, aby všem zacpal ústa svým vlastním "šokujícím" odhalením. Jakýsi novinář mu přihrál na smeč otázkou, co si myslí o Brettově výroku. "Chápu ho. Já můžu sám sebe popsat jako bisexuála, který ještě nikdy nezažil heterosexuální styk," odpověděl Gilbert. "Ohromně se mi ulevilo. Ještě ten den jsem zatelefonoval sestře a ona to řekla mým rodičům. Já jsem k tomu neměl odvahu, ale všechno dpadlo báječně: máma se mě jen zeptala, proč jsem to neřekl už dávno." I přesto ví Gilbert o tom, že přihlásit se veřejně k homosexualitě, a že žít s ní není jednoduché, svoje. Nejde jen o slovní útoky: když v roce 1995 ve Stratfordu vyšel Gilbert se svými dvěma bratranci z baru, v němž se scházejí gayové, zbila je všechny tři skupina místních výrostků. De facto každý z mužů, kteří se objevují v tomto článku, by mohl vyprávět podobný příběh. Richard Coles vzpomíná na to, s jakou vervou se bulvární tisk obouval do Jimmiho Sommervilla, když ho v dobách jeho hraní s kapelou Bronski Beat zatkla policie za "hrubý mravnostní delikt". ten spočíval v tom, že se uprostřed noci miloval pod keři v Hyde Parku. Coles je skálopevně přesvědčen o tom, že bez Jimmyho by Georgovi Michaelovi jeho loňské přiznání nemohlo v Británii projít. "Všechno špatné už odskákal před deseti lety Jimmy."
A jak na podobná odhalení reaguje hudební průmysl? Podle lidí z branže není pochyb o tom, že i tady existuje cosi jako "celoodvětvová homofobie". Zdá se ale, že není o nic horší, než kdekoli jinde. Málokterý obor podnikání se ale snaží tak často pochodovat pod prapory nejrůznějších afér jako právě hudební průmysl. A málokde také homofobie (pokud se skutečně objeví) tak silně zavání pokrytectvím. Rozhodují peníze: pokud lze homosexualitu použít jako trumf, povoluje se. Pokud je ale nepříjemná a mohla by snížit prodej, je to problém.

Někteří umělci si vybavují, jak na ně už na začátku osmdesátých let hudební vydavatelství naléhala, aby svou sexuální orientaci veřejně neodhalovali. Nikdo ale nechce spekulovat o tom, že by předpojatost publika způsobila pokles prodeje nahrávek těch, kteří se k veřejnému vystoupení odhodlali. A to ani u žánrů, jako je hard rock a heavy metal, které tradičně kladou důraz na mužské heterosexuální hodnoty. Rob Halford, bývalý člen skupiny Judas Priest, se ke své homosexualitě přihlásil v březnu 1998 a zdvojnásobil řady hard rockerů, kteří tak učinili, z jednoho na dva (tím prvním byl Roddy Bottum z Faith No More). Halfordovo album Two, prezentované jako reinkarnace nahrávek ve stylu Marilyn Manson, naprosto propadlo. Jeho americký manažer John Baxter si ale myslí, že album potopily industriální inovace produkované Trentem Reznorem, a ne Halfordova orientace. Halford sám tvrdí, že se mu od jeho fanoušků dostává plné podpory. "Lhal bych, kdybych říkal, že mezi metalisty neexistuje určitá fobie," říká Rob. "Jenomže takovou fobii najdete mezi všemi typy lidí." Většina homosexuálních umělců věří, že kroky, ke kterým jsou jako veřejně známé osobnosti donuceni, pokud se chtějí hlásit ke své orientaci, za to stojí. Mnozí z nich jsou přesvědčení, že jakmile se zbaví svého tíživého tajemství, začnou natáčet lepší desky. "Stavíte okolo sebe zeď. Pokud schováváte své tajemství za zavřenými dveřmi, bráníte lidem, aby se o vás dozvěděli pravdu. Při psaní se vyhýbáte určitým tématům. Jakmile to praskne, velmi se vám uleví. Moc to doporučuji," vzkazuje svým soukmenovkyním například k d lang. I když třeba David Bowie považuje své veřejné odhalení za jednu ze svých největších chyb, většina kolegů souhlasí spíš s k d lang. "Hrozně rád odpovídám na dopisy fanoušků, kteří jsou stejní jako já," říká Simon Gilbert. "Chápu, co mnozí z nich, především v malých městech prožívají. Poradil bych ale každému, aby se ke své orientaci přihlásil. Já jsem se teprve potom stal sám sebou. Je to osvobozující."
Richard Coles ale vidí ještě dál. "Sexualita není černobílá. Jimmy a já jsme dřív pohrdali homosexuálními umělci, kteří svou orientaci udržovali v tajnosti. Cítili jsme se pobouřeni. Zdálo se nám, že se poddávají xenofobní kultuře. Jenomže dnes už ani nevím, co to doopravdy znamená být gay. Myslím si, že každý máme nějaké tendence. Sexualita je tvárná. Zdá se mi, že stavět svou identitu na sexuálních preferencích není zrovna nejlepší řešení. Byl bych radši, kdyby se na sexualitu nahlíželo jako na nevýznamný detail." V tomto smyslu by bylo možno vnímat i poslední záběry videoklipu George Michaela Outside. S doznívajícími tóny písně zaostřuje kamera na nápis na střeše: "Ježíš zachraňuje." Ve středu obrazovky se pak objevuje na stroji psaný titulek, na němž stojí: "Všechny. Úplně všechny."

Je sobota 18. března, na dnešek máme naplánovanou další klubovou akci. Chceme se jet podívat do Informačního centra Jaderné elektrárny v Dukovanech. Sraz máme v Jihlavě v 10 hodin na autobusovém nádraží, ale nepojedeme autobusem, protože ani v kombinaci s vlakem jsme nenašli žádné spojení. A tak jsme se domluvili, že pojedeme dvěma auty, snad se do nich vejdeme.
Je krátce před desátou, když se scházíme v Jihlavě na autobusovém nádraží. Vypadá to, že nás bude akorát deset. Chvíli ještě čekáme a protože s Jirkou přijelo pár lidí, které ostatní ještě neznají, tak se navzájem seznamujeme. Pak zjišťujeme, že nepřijde Standa, který prý volal Zdeňkovi, že byl do rána v hospodě a chce vzbudit na desátou telefonem. Všichni se tomu smějeme, a pak usuzujeme, že ho raději necháme spát, protože by asi stejně byl nepoužitelný. Jelikož jedno auto řídím já a druhé Jirka, tak se domlouváme, kterým směrem pojedeme a já naložím mého partnera Robina, Zdendu, Irenu a Standu, zatímco Jirka, Zdeněk, Jarmila, druhý Jirka a Irenina sestra pojedou druhým vozem. Dojíždím k restauraci na Pančavě, odkud máme jet společně, ale Jirka nějak nejede. Chvíli čekáme a pak mi Jirka volá, že mu nejede auto, protože se mu úplně vybila baterka, neb má nějaký zkrat v dobíjení. No, tak to ten výlet pěkně začíná. Naštěstí Jirku zachrání Libor, který přijede a půjčí mu svoji baterku z auta. Mezitím my dostáváme hlad a protože stojíme před restaurací, namíříme si to dovnitř. Ale ouha, otevírají až za půl hodiny. Jenže pan vedoucí, když vidí, že nás je pět, tak nás pustí dovnitř a tak obsadíme jeden stůl a dáme si polévku. Když máme skoro dojedeno, přijíždí Jirka, ale nemůže zastavit auto, protože by ho prý už nenastartoval. Tak odjíždí se všemi jako první a my za chvíli za ním. Mám svůj důvod, proč chci jet za ním, ale přestože vyrážíme skoro hned, Jirka mi beznadějně ujel. Na to, že má ještě mokrý inkoust na řidičáku jede velmi dobře a tak ho dojíždím až před Třebíčí. Pak už jedeme společně a společně něco po poledni zajíždíme na parkoviště před elektrárnu. Tam Jirka omylem vjíždí do prostoru určeného pro autobusy a já jak debil jedu za ním. Naštěstí se asi nikdo nikde nekouká, co to tam vyvádíme a pak konečně zastavíme na parkovišti. Jirka hledá nářadí, aby odpojil baterii, aby se mu nevybila. Smějeme se a říkáme, že jsme u elektrárny, že by mu ji zase nabili. Pak se vydáváme do informačního centra, které je hned u vchodu a kde se nás ujímají dvě mladé pracovnice. Mají očividnou radost, že nás je tolik a tak nás uvedou do předváděcího sálu, kde nám pustí dva filmy o elektrárně a o výrobě elektrické energie pomocí jaderného paliva. Oceňuji zajímavé audiovizuální zařízení sálu, které dělá dokonce i kouřové efekty a pronáším několik vtipných poznámek. Po zajímavé produkci se nás ujímá opět jedna z pracovnic a provází nás celým objektem, doplňujíc prohlídku zajímavým výkladem. Prohlížíme si model reaktoru, fotografie a další funkční modely a prohlídku zakončujeme u funkčního průřezového modelu jednoho z energetických bloků jaderné elektrárny. Přiznávám se, že jsem tak trochu z oboru a zajímám se o technické parametry generátorů. Po prohlídce modelu ještě s Jirkou objevujeme počítač se zajímavým programem pro děti a nejvíc nás fascinuje dotyková obrazovka monitoru, kde vodíme prstem kurzorovou šipku místo pohybem myši. Velice brzy přijdeme na to, že program není blbuvzdorný a máme cukání jim s počítačem něco provést, například hodit program, do koše a podobně. Nakonec usuzujeme, že by stejně nebyla legrace, protože výsledný efekt, jak by se tvářil správce počítače by jsme neviděli a tak toho necháme. Celkem v Informačním centru strávíme asi dvě hodiny a všichni se shodujeme, že se nám tam líbilo. Rozloučíme se a jedeme se podívat ještě na nedalekou vodní přehradu, kde se chvíli zdržíme. Zaparkujeme blízko přehrady a jdeme se podívat na hráz. Ale dlouho tam nevydržíme a po chvíli odjíždíme a míříme do Třebíče. Tam zaparkujeme před autobusovým nádražím a čekáme na Luboše, kterému jsme zavolali a který za námi za chvíli přiběhne. Vydáváme se hledat hospodu, protože už máme zase všichni hlad a zjišťujeme, že to není jednoduché. Najít v sobotu k večeru otevřenou obyčejnou hospůdku, kde by jsme se slušně a ne draho najedli není vůbec možné. Zlítáme půl města a nakonec se vydáme k nádraží, kde se prý určitě najíme. Kousek od nádraží najdeme jednu restauraci, kde to vypadá že se najíme. A tak se usazujeme kolem velkého stolu a objednáváme si každý něco k jídlu. Opouští nás Jirka, který se vrátí vlakem a my ostatní zůstáváme a trávíme zbytek dne v družném rozhovoru. Ale nakonec se i my zvedáme, rozloučíme se s Lubošem a vracíme se zpět do Jihlavy. Tam vysazuji Zdendu u nádraží, za chvíli mu pojede vlak do Havlíčkova Brodu. Jirka jede ještě za Liborem, aby mu vrátil baterii a my míříme do Třeště. Vezeme domů Irenu a tak se ještě zdržíme na obligátní kávu. A aby výčet malérů dne byl kompletní, tak ve chvíli, kdy je mi divné, kde se Jirka zdržel, mi Jirka volá na mobil, že mu došel před Třeští benzín a mě nezbývá než vzít svoje auto, dojet pro něj a dotáhnout ho domů. Protože Jirka neumí jezdit na laně, sedne si za volant Jarmila a tak dojedeme k Jirkovým rodičům. Tam je Jirka přivítán komentářem bráchy, který má strašnou radost z toho, že mu Jirka vrací auto s úplně prázdnou nádrží. Chvíli se zdržím, pak se vrátíme k Ireně domů, ale jen proto, abych vyzvedl Robina a také my se rozjíždíme zpátky domů. No tak zase někdy příště ahoj !

Legendární Liz přitahuje bisexuály - Lidé jsou dychtivý po senzačních informacích ze života slavných hvězd. Různé pikanterie, zvrácený život, rozchody po italsku, to vše má zaručený úspěch. Zanedlouho se na trhu objeví biografie o herecké legendě Liz Taylorové pod názvem Nejkrásnější žena světa, kterou napsala Američanka Ellis Amburnová. Autorka zde odhaluje šokující skutečnost, že Richard Burton, za něhož byla Liz provdaná dokonce dvakrát, byl bisexuál a mezi jeho milence patřil např. sir Lawrence Olivier. Nebyl jediným mužem v hereččině životě, kdo ji podváděl, navíc s muži. I její druhý manžel Michael Wilding měl milostné pletky s bisexuálem Stewartem Grangerem a Elizabethin přítel Tab Hunter ji opustil kvůli Anthonymu Perkinsovi, jenž později zemřel na AIDS. Liz prostě nemá na muže štěstí.