Tato stránka byla naposledy upravena dne 23.06.2007

Jiří Hampl

BLÁZNOVA KRONIKA

aneb stoprocentně pravdivý a autentický příběh

Slovo autora úvodem

Že se mi líbí kluci, to jsem o sobě věděl už dávno, tak od svých patnácti let. V době, kdy kluci nosí po kapsách obrázky nahých žen jsem i já jeden takový nosil, ale to bylo spíše proto, abych vypadal jako ostatní a tak říkajíc zapadl do kolektivu. Kamarády jsem vyhledával zásadně vždy mladší. Nějak mi to vydrželo až do mých čtyřiadvaceti let, kdy jsem to už doma v Praze nevydržel a přestěhoval jsem se do domku na venkově. Tam jsem žil sám, i když to vlastně tak doslova nebylo. Velmi rychle jsem si našel pár kamarádů, kteří ke mě chodili. František pak ke mě začal chodit častěji, až se to stalo pravidlem. Byla to taková víkendová známost. On byl skoro o deset let mladší a jeho pravidelné víkendové návštěvy nám vydržely dlouho. Chodil ke mě skoro deset let a měl jsem ho svým způsobem rád. Dnes s odstupem času si uvědomuji, že jsem ho měl jenom rád, ale vlastně jsem se do něj nikdy nezamiloval. Byl jsem mladý a potřeboval jsem mít svého stálého sexuálního partnera a to mi on poskytoval. Pochopitelně, že jsem za tu dobu dostal do postele spoustu dalších kluků, ale to byl vždy jen příležitostný sex. Nikdy jsem se do žádného z nich nezamiloval. Jednoho večera mi František oznámil, že byl u mě naposledy a že už nepřijde. Ten večer jsem strašně brečel. On se pak oženil, jenže manželství se mu stejně nevydařilo a při náhodném setkání se mi svěřil, že vlastně dál touží milovat se s kluky. I přes tuto skutečnost se ale již nikdy ke mě nevrátil a já zůstal zase sám. Vrátil jsem se k dřívějšímu stylu a dál řešil situaci náhodnými příležitostnými sexuálními styky. Vydržel jsem to asi tak tři roky a nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdyby se kolem mě nic nezměnilo.
Ale přišel pád totalitního systému a atmosféra se uvolnila. V tisku se začaly objevovat seznamovací inzeráty v rubrice ON HLEDÁ JEHO a i já jsem si po nějaké době jeden takový inzerát dal. Dostal jsem na něj asi sedm odpovědí a postupně jsem se všemi sešel. Osudem se mi stal ten poslední dopis. Úhledné písmo, krátký stručný dopis a na jeho konci podpis Robert. Jemu bylo třicet čtyři, mě třicet osm a já se mu líbil. On byl v té době zaměstnancem pražského Metra a tak ve volných dnech začal za mnou jezdit. Robin, jak jsem mu začal říkat, za mnou jezdil asi tak tři čtvrtě roku. Pak odešel z Prahy, odešel z domova a přestěhoval se ke mě. Začali jsme žít spolu, ačkoli jsem od začátku našeho vztahu věděl, že to co dělám, není z lásky. Nazval jsem si to tenkrát partnerství z rozumu. Byl jsem sám a už mě to nebavilo. Potřeboval jsem někoho, kvůli komu bych vařil, s kým bych se dělil o každodenní starosti.
A bylo jich dost. Po přestěhování z Prahy ke mě Robin rok nemohl najít vhodnou práci. Nakonec jsem přemluvil u nás v podniku personálního šéfa a ten ho zaměstnal. Žili jsme spolu, a dělili se tedy o ty starosti. Někdo by mohl říci, že to byla z mojí strany vypočítavost. Nebyla. Opravdu jsem ho měl a i po sedmiletém soužití ho mám stále rád, i když ta pravá láska to vlastně nikdy nebyla. Zvykli jsme si na sebe. Sice nám to poslední rok spolu prostě neklape, i o ten sex si musím doslova říkat, ostatně jako celá ta léta s ním.
Samozřejmě to byla také moje chyba. Já vydržel u počítače do půlnoci, zatímco Robin si šel třeba už po deváté lehnout. V těch letech jsem to neviděl, možná že díky mému stylu života ani vidět nechtěl, že nemůže mít náladu na sex, když ho budím o půlnoci a ráno musíme vstávat do práce. Jenže já si asi neuvědomoval, že Robinovi nestačí několik hodin spánku jako mě. Já byl na krátký spánek za ta léta zvyklý. On dokázal přijít z práce a usnout ve tři odpoledne. To jsem nikdy nepochopil. Během let se z našeho života stal stereotyp, který mi nikdy dříve nevadil. Domácnost jsme měli vždycky rozdělenou, ačkoli jsme se o tom nikdy nedohodli. Ono to nějak vyplynulo samo. Já jsem techničtější typ a tak se starám o údržbu a opravy a vařím. Někdy docela rád. Robin se stará o úklid a prádlo a tak se celá ta léta v naší domácnosti doplňujeme.
Samozřejmě, že se i hádáme. Robin není manuálně zručný a spoustu věcí jsem mu musel vysvětlovat, některé i několikrát. Protože jsem tvrdohlavec a vztekloun, nedopadlo to vždy dobře. A tak mi raději vždy ustoupil a nechal mě udělat si to podle svého. Bohužel jsem si v těch letech neuvědomoval, že dělám chybu a že ho zaháním do kouta, kde se zabydlí a kde bude mít svůj klid. Vlastně jsem po tom částečně toužil i já. Věčně mu něco vysvětlovat mě začalo nějak snad i unavovat. A tak to dopadlo, jak to asi dopadnout muselo. Když má člověk vedle sebe partnera, který není v sexu nikdy aktivní a navíc i ta sexuální přitažlivost není zrovna dvakrát největší, začne hledat jinde, co mu chybí.
Tomáš byl mladší a i když nebyl zrovna žádný krasavec, byl pro mě sexuálně přitažlivější. Robin o něm věděl, protože Tomáš byl náš společný známý. Dokonce mi snad byl i ze začátku ochoten tolerovat, že jsem za Tomášem občas jezdil. Věděl pochopitelně, že se spolu pokaždé budeme milovat, řekl jsem mu to. Poctivě jsem se mu přiznal k tomu, že občas potřebuji sex s mladým klukem. Ubezpečil jsem ho, že nikdy o nic jiného nejde. Nic mi neříkal, ale věděl jsem že má strach, že se zamiluji do jiného a opustím ho. Později mu to začalo vadit. Jenže v té době i mě začalo na Tomášovi něco vadit. Ze začátku jsem to neviděl a snad ani nechtěl vidět. Jezdil jsem za klukem, který byl sice pro mě sexuálně přitažlivý, ale to bylo všechno. Trvalo dlouho, hodně dlouho, než jsem pochopil. Je pravdou, že se Tomáš ze začátku snažil. Nebo se alespoň tak tvářil. Věřil jsem mu. Snažil jsem se pochopit, že člověk, který momentálně nemá práci nemůže mít ani peníze. Já je měl. Ne moc, ale v porovnání s Tomášem to bylo dost. Nelitoval jsem jich pro něj. Nevyčítal jsem mu, že kdykoli jsem k němu přijel na návštěvu, byl mým hostem. Sice trochu nákladným a drahým hostem, ale hostem. Snažil jsem se pochopit, že s Tomášem musím chodit do dražších restaurací, protože v těch levnějších ho nechtějí obsloužit. Snažil jsem se to pochopit, protože to se člověku občas stane, že se nepohodne s druhým hostem a pak je hostem nežádoucím. To jsem ještě netušil, že když se napije, dokáže dokonale otrávit každého. Nemohl jsem to tušit, ke mě se choval vždycky mile. Snažil se. Tuším, že pro to měl důvod. Bál se, že bych už nepřišel. Asi dobře věděl proč.
Časem mi vyprávěl o svém životě a já leccos pochopil. Byl v podstatě sám ve městě, kam ho zavál osud. Možná se zklamal v jiném člověku, ale jeho povaha musela být už tenkrát stejná. Věřil jsem, že by mohl být dobrý přítel. Zklamal jsem se. Myslel jsem jinou částí těla, ne hlavou. Měl jsem k tomu důvod a to mě snad omlouvá. V milování byl dobrý, po čertech dobrý. A já jsem se snažil mu oplatit. Drobnými půjčkami, nějakými drobnostmi do bytu. Chtěl jsem mu vylepšit byt, aby se stal útulnější. Pro Tomáše i pro mě. Marně. Časem jsem to vzdal. Říkal, že nemá motiv, pro který by měl v bytě pořádek a já asi tím motivem nebyl. A tak jsem raději s ním chodil do restaurací po celém městě, než abych zjišťoval, že nemá doma čaj a jiné drobnosti. Nejen náhodně, prostě trvale. Tomáš neměl prostě peníze. Najít práci je těžké, najít pivo je lehčí. Došel jsem tak daleko, že jsem se mu snažil pomoci změnit prostředí. Málem to způsobilo můj rozchod s Robinem. Tomáš začal moji snahu zneužívat a chtěl zaujmout Robinovo místo v mé domácnosti. Když pochopil, že se mu to nepovede, začal vyčítat. Tehdy jsem mu ještě věřil. Oplatil mi tím, že mi řekl, že jsem si z něj udělal lacinou kurvu. Bolelo mě to. Ale stále jsem nad Tomášem držel neviditelnou ochrannou ruku. Neviděl to. Naposledy jsem se mu snažil pomoci, když jsem ho přivedl do klubu mezi lidi. Opět jsem se zklamal. Dokázal dokonale otrávit všechny lidi kolem sebe. A tak jsem to vzdal natrvalo. To už vlastně bylo v době, kdy se Gay klub, založený s dvěma mladými kluky z Třeště rozbíhal. Ten starší z těch dvou, Jirka, se stal pak mým osudem.
Od prvního setkání se mi Jirka líbil a protože je kromě jiného i radioamatér, vzal jsem ho na jednu akci našeho klubu elektroniky. Bylo to v Brně, byl konec léta, byl víkendový večer, když jsme se šli spolu projít. A ten večer mě Jirka vzal za ruku, políbil mě a pro mě okolní svět prostě přestal existovat. Ten večer voněl vlahým letním vzduchem ale mě voněl ještě něčím jiným. Upřímností a mládím mé nové lásky. Ano, tehdy večer jsem se do Jirky zamiloval. Bezhlavě, šíleně. Prostě jsem se zamiloval a bylo to v mém životě skutečně poprvé, kdy jsem něco takového cítil. Naše pocity pak splynuly v jeden, nejprve při dlouhých polibcích a pak ve vzájemném objetí v království vášně. Milovali jsme se vášnivě, milovali jsme se smyslně, milovali jsme se doopravdy.
Po návratu z Brna jsem mu napsal dopis. Napsal jsem mu jich pak ještě spousty, ale kromě toho prvního mi na málokterý odpověděl. Snažil jsem se to vidět v dopisech rozumně, věděl jsem, že má také svého partnera. Jirka má svého Zdeňka a má ho rád. I Jirka viděl situaci střízlivě a velmi rozumně, i když je velmi mladý, je o dvacet pět let mladší než já. Dál jsem mu psal dopisy, na které mi neodpovídal, protože mu Zdeněk mnoho šancí nedával. A Jirka snad ani nechtěl, aby přátelství mezi námi přerostlo v něco víc. Ale stalo se. Přerostlo v lásku, moji lásku k Jirkovi. Bezmeznou, opravdovou lásku. Dál jsme se spolu stýkali, protože nás spojovala práce pro Gay klub. A při každém setkání jsem se snažil, abychom zůstali chviličku sami. Jirka mi v takových chvílích věnoval tu letmý polibek, nebo alespoň vášnivý stisk ruky.
Pak jsem se s Jirkou miloval podruhé. Opět jsme spolu prožili kus noci lásky. Bylo to nádherné, bylo to vzrušující, stejně jako on. On, Jirka, má láska. Dál jsem mu psal dopisy a jasně jsem si uvědomoval, že to, co já cítím k němu, je ta opravdová láska. Ty dopisy jsem psal srdcem. Konečně jsem totiž našel někoho, s kým jsem si mohl navzájem svěřovat problémy. Všechny, všechny problémy, úplně bez zábran. I Jirka měl svoje sexuální a vztahové problémy se Zdeňkem a vyprávěl mi o nich. V dopise i při našich setkáních. Nevěděl jsem, co mám dělat. Na jedné straně jsem ho miloval a můj cit k němu říkal něco úplně jiného než můj rozum. Ten rozum jsem používal ve chvílích, kdy jsem mu radil a snažil se mu pomoci řešit jeho problémy, které měl se Zdeňkem. Vztah Jirky a Zdeňka a jejich společné soužití jsou vlastně taky poměrně složité. Jirka má ještě přítele Petra, který k němu domů chodí tak asi jednou za měsíc. Vím jak to u nich chodí, Jirka mi to vyprávěl. Milují se s Petrem, někdy sami dva, někdy se Zdeněk přidá, ale pak odejde a Jirkovi Petra vyčítá. Později jsem z Jirkova vyprávění pochopil, že Petr je jeho první láska.
Pomalu se přiblížil konec roku a s ním Jirkovy narozeniny. Společně jsme mu uspořádali oslavu, při které mu z jeho pro mě tak okouzlujících očí tekly slzy. Na ten okamžik nikdy nezapomenu, protože to byly slzy štěstí. I Vánoce byly nádherné a Nový Rok jsme pochopitelně slavili v Třešti. Dál jsem mu psal dopisy na které mi neodpovídal, ale nevadilo mi to. Často jsme si s Jirkou telefonovali, později jsme si začali posílat dopisy pomocí počítače elektronickou poštou a každá zpráva od něj mě potěšila, i když nebyla zrovna odpovědí na můj dopis.
V té době už Robin začal tušit, že naše časté dopisování s Jirkou přes počítač není v pořádku. Začal si všímat víc toho, co píšu a začal mě sledovat. Pak jsem začátkem března opět zařídil, abychom se s Jirkou mohli setkat o samotě. Využil jsem opět jedné akce elektroniků a prožili jsme spolu opět jednu noc lásky. Byla nádherná, byla vyčerpávající. Představoval jsem si, jaký romantický večer na pokoji při sklence dobrého vína prožijeme. Dopadlo to jinak. Ve sprše jsme se doslova na sebe vrhli a vášnivě se milovali. Bylo to romantické, vzrušující. Tomu setkání předcházel Jirkův nádherný dopis, ve kterém mě poprvé oslovil tak, jak jsem se mu ve všech dopisech podepisoval. Ťuňťa. On mi opravdu poslal dopis, nadepsaný "Milý Ťuňťo". Byl to jeho poslední dopis před dalším setkáním. To bylo za čtrnáct dní po tom a byla to málo vydařená akce našeho Gay klubu. Jeli jsme potom s několika málo přáteli ještě k nám, kde jsme pokračovali v zábavě.
A tehdy se to vlastně stalo. Tu noc Jirka probrečel na mém rameni. Mezi přerývanými vzlyky se mi svěřil, že mě má rád jako svého staršího přítele, přítele, kterému se může s čímkoli svěřit a který mu vždy rozumně poradí. Přítele, kterého má rád jako svého taťku, přítele, u kterého vždy najde pochopení a porozumění. Zatímco on k ránu usnul, mě se to už nepodařilo. Dopis, který jsem mu to ráno, kdy byl tak blízko a přitom tak daleko napsal, byl plný překlepů, protože jsem pro slzy neviděl na klávesnici. A tu neděli odpoledne, když jsem ho vezl domů samotného, protože Zdeněk se akce nezúčastnil, jsem zastavil a se vším jsem se mu svěřil. Původně jsem chtěl, že si spolu popovídáme a vše rozumně vyřešíme. Nedokázal jsem to a dopadlo to tak, že jsem Jirkovi hodinu brečel do náruče. Prostě brečel jak malý kluk. Všechno jsem mu řekl a nakonec jsme se dohodli, že by mi mohla pomoci jeho psycholožka.
Pak nastal týden, kdy se krize prohlubovala. Chodil jsem do práce, ale pořádně pracovat jsem nemohl. Každou chvíli jsem někde zůstal sedět a rozbrečel jsem se. Krize, do které jsem se dostal vyvrcholila v pátek, kdy mě můj vedoucí našel na schodech v záchvatu pláče. Dovedl mě k sobě do kanceláře a důkladně vyzpovídal. Současné pracovní problémy znásobily deprese, do kterých jsem se dostal a nezbylo, než vyhledat lékařskou pomoc. Můj obvodní lékař mě poslal k psychiatrovi.
Ten člověk mi nebyl od začátku nijak sympatický a jak se později ukázalo, ani on mi moc nevěřil. Tak jsem si alespoň od něj vyžádal doporučení k psycholožce, ke které chodí i Jirka. Domluvili jsme se na tom s Jirkou, oba jsme si mysleli, že to tak bude lepší. Zná-li Jirkovy problémy, snadněji pochopí i ty moje. A tak jsem se rozjel do Jihlavy. Doktorka Müllerová je příjemná, mladá a dobře se s ní povídá. Vzala mě do své péče a tak jsem od poloviny dubna její pacient. Během dubna a května jsem si spousty věcí dokázal dát dohromady a ujasnit, ale stále to nebylo ono.
Navíc se situace zkomplikovala tím, že Jirkovi se v té době stalo s Petrem totéž, co mě s Jirkou. Jirka se zamiloval do Petra a napsal mu dopis. Napsal mu, že ho miluje a chtěl by se s ním vídat častěji, než jednou za měsíc. Petr mu odpověděl a Jirka mu pak napsal ještě jeden dopis. Viděl jsem ty dopisy oba, dal mi je přečíst protože mi důvěřuje a poctivě jsem musel přiznat, že jsem se s touto skutečností dost těžko srovnával.
Deprese se pak vrátily a mohly mít katastrofální důsledek. Vlak, který jsem přehlédl na naprosto přehledném železničním přejezdu byl jejich průvodním jevem. Doktor Pátek, náš obvodní lékař mě na moji žádost znovu poslal k psychiatrovi. Protože jsem mu už nevěřil, jel jsem rovnou do Jihlavy a vyhledal doktorku Moravcovou, kolegyni doktorky Müllerové. Doktorka Moravcová mi po předběžném rozhovoru dala doporučení a zajistila mi hospitalizaci v Psychiatrické léčebně v Jihlavě.
Byl to ovšem zbytečný pokus. Hned druhý den po nástupu se ukázalo, že tam mě léčit nebudou a ani nechtějí. Řekl mi to primář oddělení při vizitě a já jsem tím pádem požádal o propuštění. Zdálo se mi zbytečné ztrácet čas někde, kde mi stejně nepomohou.
Nastoupil jsem tedy do zaměstnání, ale po krátké době se ukázalo, že to bylo předčasné. Deprese, kterých jsem se nezbavil, se mi vrátily a opět jsem měl tu smůlu, nebo vlastně štěstí, že mě nalezl můj šéf, který tentokráte zavolal mé psycholožce doktorce Müllerové sám a informoval ji. Takže jsem se znovu ocitl v Psychiatrické léčebně, tentokráte v Havlíčkově Brodě.

Tady mám dost času přemýšlet a srovnávat si všechno v hlavě. Ani tak ne proto, že jsem to od psycholožky dostal za úkol, což bylo asi desátý den mého pobytu, ale hlavně proto, že si to já sám všechno chci v hlavě srovnat. Nevím, jestli se mi to podaří.

Osm, čili osm týdnů mého života

Středa 7.7.1999

Je deset hodin dopoledne, když mě Erik vysazuje před bránou Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Čeká mě několikatýdenní hospitalizace, protože deprese se mi vrátily po několika dnech po nástupu do práce. Loučím se s Erikem,procházím bránou a mířím na centrální příjem. Kolem dvanácté přicházím na oddělení, kde mě pochopitelně nechávají bez oběda a tak se zabydluji na pokoji a vyrážím do zahrady hledat stánek. Odpoledne je nudné, od půl druhé je povinné sezení na komunitním sále, kde sestřička čte nudnou knížku a chce, aby jsme se k tématu vyjadřovali. Od půl třetí je již volno a tak prozkoumávám, co se zde dá dělat.

Čtvrtek 8.7.1999

Ráno na sedmou hodinu mě posílají na kožní ambulanci v nemocnici a tak využívám příležitosti a odskakuji si do města pro zámek na skříň. Dopoledne se nic neděje, v jednu hodinu si mě bere doktorka psychiatrička, po chvíli mi říká, že to mám urychlit, že nemá moc času a za další chvíli z ní vyleze, že se vztahovými problémy homosexuálů má jen teoretické zkušenosti a říká, že je to na delší dobu práce pro psycholožku, která přijde až v pondělí. Díky kožní ambulanci jsem přišel o komunitu a také na odpolední program se dostávám ke konci, kdy je na programu scénka s Karkulkou. Odpoledne hrajeme žolíky.

Pátek 9.7.1999

Ráno na komunitě mě při představování pacientů přehlédnou a tak mlčím. Vycházky nechci. V devět se jdu podívat na pracovní terapii, kde to vede mládenec vystrojený jako Indián se jménem Muny. Rozhlížím se co se dá dělat a pak si na dvě hodiny lehám na muzikoterapii a při příšerné hudbě zkouším usnout. Odpoledne je volno už od oběda, protože je pátek. Večer volá matka a Robin, pak hrajeme zase žolíky.

Sobota 10.7.1999

Je tu pusto, většina lidí je na dovolence a tak hrajeme s Honzou, mým spolupacientem na pokoji zase žolíky. Nic jiného se vevnitř dělat nedá a ven se mi nějak nechce.

Neděle 11.7.1999

Stále je tu pusto. V půl deváté, krátce před příchodem Zdendy se dostávám do deprese a tak ho posílám za sestřičkou. Ta mi vzkazuje, že si tam mám přijít. Jsou z toho evidentně na větvi, vůbec netuší co mají dělat a shánějí doktora. Pak mě sprdnou, že jsem jim měl nahlásit, že mám deprese a chci na ně léky a vrazí do mě nějaký prášek na uklidnění. Během dopoledne se z toho dostanu, Zdenda odchází před obědem a už si mě nikdo nevšímá, ač mi ráno slíbili, že se doktor přijde podívat. Odpoledne se úspěšně nudím a hrajeme zase žolíky. Pak telefonuji Jirkovi, diktuje mi poštu. Částečně ji vyřizuji přes mobil. Celkově nuda.

Pondělí 12.7.1999

Na dnešek jsem se moc nevyspal a tak nejsem nadšen budíčkem v půl sedmé. V sedm je rozcvička, kterou dobrá polovina pacientů ignoruje. Moc se s ní nepárají, v Jihlavě bývala delší. Po snídani odcházím na komunitu a hlásím doktorce svoji včerejší depresi. Dostávám léky a jdu na pracovní terapii. Potřebuji zalepit pantofel, takže si napřed musím uklidit ponk, aby bylo co kam položit. Taky lepidlo by potřebovalo trochu naředit, ale není aceton. Zvládám to i tak a zatímco se pantofel lepí, zašívám si kraťasy. To mi vydrží až do jedenácti hodin. Po obědě je klub pacientů s tématem čarodějnic, ale daří se mi ho proklimbat, protože na dnešek jsem usnul až v půl druhé. Odpoledne volá Robin a zbytek dne se zase nudím. Večer si hodíme žolíky.

Úterý 13.7.1999

Ráno na komunitě si říkám o vycházku, půjdu se odpoledne podívat do města, musím najít pobočku IPB banky a zkontrolovat výplatu. Volám také doktorce Müllerové a informuji ji. Pak jdu na pracovní terapii. Terapeutka Hanka se snaží zabrušovat odřezky tvaru figurek na náušnice. Navrhuji jí, že by to bylo lepší nechat jako figurky do "Člověče, nezlob se !". To se jí líbí a tak je jenom zabrušuji a domlouváme se na výrobě hracího pole. K obědu je paprikový lusk v rajské omáčce s rýží a tak celý oběd dávám sousedovi a provokativně odcházím do stánku. Odpoledne je volno, jdu tedy do města. V bance zjišťuji, že mi opět zvorali výplatu a tak volám do podniku a domlouváme se. Rozbily se mi brýle, musím si koupit nové. Obcházím několik obchodů, než se mi od Vietnamců daří sehnat stejné. Mají ale škráblé sklo, což zjišťuji až po chvíli a tak se vracím a naštěstí bez problémů je vyměňuji. Večer se mi u večeře nedaří a tak si párkrát zahrajeme žolíky a padám do postele.

Středa 14.7.1999

Ráno se probudím jak rozlámaný, od čtyř hodin jsem se budil. Trochu mě škrabe v krku, ale pokouším se to ignorovat. Mohlo by to mít negativní důsledky na mojí zítřejší žádost o dovolenku. Stejně nevím jak to dopadne, včera večer, když jsem telefonoval s matkou, jsem měl dojem, že mě někdo poslouchá. Po snídani dopisuji včerejšek a jdu na komunitu. Ta probíhá normálně, o volno si neříkám, když jsem byl ve městě včera. V devět odcházím na pracovní terapii a dvě hodiny strávím loupáním vrbových prutů. K obědu jsou moravští vrabci s příšerným zelím a tak sním jen knedlíky a maso. Od půl druhé je tematický klub, jdu na něj, protože musím. Snažím se odreagovat, ale téma, které je o závislostech mi nějak nesedne a tak se dostávám zase do deprese. Pavel, můj spolupacient na pokoji se opět splaší a letí pro sestřičku. Ta mi nabízí injekci, ale to nechci. Po čtvrthodině se z toho dostávám sám a jdu do parku. Zastavím se ve stánku pro zákusky a pak si až do večera čtu z knížky povídek Š+G. Večer nechávám bez povšimnutí fazole na kyselo a unuděně mastíme žolíky až do devíti. Docela rád bych si četl dál, chtěl jsem si zapálit svíčku, kterou jsem si koupil, abych viděl na čtení, ale v poslední chvíli zjišťuji, že na stropě je požární čidlo a tak to vzdávám a usínám.

Čtvrtek 15.7.1999

Čtvrtek, devátý den zde. Ráno probíhá vše normálně, od půl páté jsem se budil. Po snídani se domlouvám s novým pacientem, že se sejdeme odpoledne. Je to expert přes počítače a potřebuji ho vyzpovídat. Na komunitě žádám primáře o rozhovor. Vrací se po komunitě do sálu a já ho prosím o dovolenku od soboty do pondělí. Na moje vysvětlení, že mě navštíví matka nic nenamítá a dává svolení. Volám tedy Erika a domlouvám si odvoz. Pak volám Robina a také se domlouváme. V jedenáct hodin mě čeká psycholožka, konečně si na mě udělala čas. Dopisuji svůj deník a Pavel se holí. Pracovní terapie dnes odpadla, během dopoledne se nudím a v jedenáct jdu tedy za psycholožkou. Asi hodinu ji vyprávím o sobě a domlouváme se na dalším sezení. Oběd jsem zmeškal, ale naštěstí mi ho schovali. Sice nemuseli, protože je rýžový nákyp, no spíše kaše. Odpoledne jdu do stánku právě ve chvíli, kdy z autobusu vystupuje Zdenda, který za mnou opět přijel. Je mi to docela milé, alespoň se nebudu nudit. Povídáme si až do večera. Po večeři si hodíme ještě pár partií žolíků a já si ještě chvíli čtu a pak usínám.

Pátek 16.7.1999

Ráno se budím nečekaně brzy, kolem páté a kupodivu již před šestou spousta lidí šmejdí po chodbách. Ani sestra nás nepřijde v půl sedmé vzbudit, všichni jsou již vzhůru. Honza a Pavel, moji spolupacienti se balí, protože dnes odcházejí domů. Honza při stlaní postele srazí obraz ze zdi a při tom řve, že je mu to jedno, protože má depresi z toho, že jde domů. Tváří se výhružně a tak jdu na rozcvičku. Dnes odpoledne přijede Robin, nevím proč, když zítra budu doma, ale nechtěl jsem se s ním včera do telefonu hádat. Když mi řekl, že má dojem, že nejsem rád, že přijede, tak jsem to vzdal. Po rozcvičce a snídani je komunita, spousta lidí odchází domů a loučí se. Jdu na pracovní terapii, ale nechce se mi nic dělat a tak odkládám pruty, ze kterých mají být korále a beru do ruky kus klacíku a zamyšleně do něj dloubu nožem. Pak mě něco napadá a přibrousím si nožík. Vychází mi z toho brouček, pár korálků na špendlíky coby tykadla, trochu to nabarvit a mám dárek. Samozřejmě pro Jirku, i když mě dost mrzí, že se mi neozval. Posílám mu odpověď na jeho včerejší mail a píšu mu, že Zdendu vyzvedneme. Znovu ho prosím, aby se mi ozval. Po obědě jdu za psycholožkou, pokračujeme v rozhovoru. Dává mi nesnadný úkol, během týdne, co tu nebude, popsat můj vztah k Robinovi a Jirkovi. Jen od ní odejdu, přijíždí Robin a do toho mě stěhují na vedlejší pokoj. Jdeme pak s Robinem ven, chvíli sedíme na lavičce a povídáme si. Přivezl mi dva hezké dárky, hrající krabičku na šperky a svazek umělých květinek s vázičkou. Jsou hezké, ale milejší by mi byla obyčejná kytička z louky, kterou mohl natrhat cestou od brány. To si uvědomuji, když se vracím od autobusu, kterým odjel a málem se zase dostávám do deprese. Srovnávám Robina s Jirkou, který by mi určitě přinesl malou kytičku lučních kvítků a když si srovnám v hlavě, co po mě chce psycholožka, je mi zase smutno. I když se snažím, tak mi Jirka stále chybí. Začínám pochybovat o smyslu mého pobytu zde. Raději jdu na pokoj a zkouším si zahrát solitér. Stejně mě to nebaví a tak jdu dolů a dávám se do řeči s Karlem. Je ochoten mě poslouchat a tak mu vyprávím celý svůj příběh. Kupodivu ho to zajímá a tak nám to vydrží přes svačinu až do večeře. Po večeři se najde parta na žolíky a pak se jdu podívat na televizi. Vydržím do půl desáté a pak zkouším mobil, mám tam vzkaz od Jirky. Je strašně stručný, říká jen, kdy přijedou k nám. Zase mě trochu mrzí, že nepřidal ani slůvko pro mě.

Sobota 17.7.1999

Osm hodin, před bránou na mě čeká Erik jak jsme se domluvili. Odjíždím na dovolenku a vrátím se v pondělí večer.

Pondělí 19.7.1999

Je krátce po páté hodině odpoledne, když mě Erik přiváží zpět. Před bránou dostávám nápad a tak Erik zasunuje svoji oblíbenou tabulku za přední sklo, vjíždí druhou branou do areálu a vysazuje mě před pavilónem. Pochopitelně všem, co sedí na schodech můžou vypadnout oči z důlků. Efekt je dokonalý. Ohlásím příchod a odcházím na večeři. Po večeři jdu požádat sestry o dovolení používat počítač, ale jsem odkázán na ráno na primáře. S tím jsem sice nepočítal, asi bude problém, ale nějak to udělám. Večer upravuji některé soubory, pak ho nabíjím. Konečně ho schovám do stolku a dopisuji deník.

Úterý 20.7.1999

Ráno na komunitě žádám primáře o rozhovor a když se vrací do sálu, žádám ho o dovolení používat počítač. Nic nenamítá a svolení dává. Pak jdu na pracovní terapii a snažím se doloupat ty pruty. Pak mě ženský prosí o opravu žehličky, tak se na ní dívám a zjišťuji, že pádem na zem se urazil spodní díl držadla. Musí se buď slepit, nebo koupit nový. Domlouvám se s Hankou a odcházím na oběd. Po obědě volám Zdendovi, že se u něj asi stavím a po půl druhé vyrážím do města. Jdu do banky zkontrolovat příkazy zaslané v sobotu na platební bránu, ale mají spadlý systém a neřeknou mi nic. Pokouším se přimět ke spolupráci bankomat spořitelny, peníze by vybrat šly, ale to nechci. Chci výpis a ten nedostanu. Tak to vzdávám a hledám opravnu. V jedné elektroprodejně mi poradí prodejnu spotřebičů ETA a tak tam jdu. Díl žehličky nemají, nebude, je to moc starý typ. Kupuji tedy lepidlo a pauzák a jdu za Zdendou. Docela se projdu, je to dost daleko. U Zdendy chvíli povídáme, půjčuji si Pilníky a odcházím na autobus, nechce se mi šlapat zpět pěšky. Jedu od vlakového nádraží osmičkou a je to docela pěkná okružní jízda. Po návratu zjišťuji, že jsou k večeři nudle s tvarohem a lituji, že jsem se nepodíval ráno na jídelní lístek. Mohl jsem si vzít vycházku bez večeře. Vzdávám se tedy večeře a jdu znovu do města, kde nacházím malou hospůdku. Objednávám si guláš, chtělo by to pivo, ale nebudu riskovat uzavřené oddělení. Vracím se po večeři krátce před sedmou a přepisuji celý deník do počítače. Kolem půl desáté jsem s tím hotov, počítač musím znovu nabít. Dan, který se dnes vrátil leží a poslouchá písničky, které se mi docela líbí a tak mi to nevadí. Jdu si lehnout, ale nedaří se mi usnout a tak se snažím si chvíli číst. Usínám něco po půlnoci.

Středa 21.7.1999

Ráno se mi vůbec nechce vstávat, jsem nějaký nedotažený, na komunitě informuji primáře o včerejším večeru. Ptá se mě, zda je mi už dobře, snažím se tvářit hrdinně, ale během komunity se zpotím jako kůň a zjišťuji, že se necítím dobře. Jdu tedy dolů na pracovní terapii a předávám Hance lepidlo a pauzák a žádám jí o omluvení z terapie. Jdu za doktorkou Málkovou a informuji ji, že se necítím nejlépe. Domlouváme se spolu na dalším a já se jdu projít do parku. Najdu pole s lusky a trochu jich natrhám. Pak asi hodinu ležím na louce a před obědem se zastavuji ve stánku pro limonádu a nějaké vitamíny v podobě banánů a pomerančů. Po obědě chvíli píšu svůj deník a pak jdu v půl druhé na tematický klub. Měl jsem původně v úmyslu navrhnout jiné téma pro klub a chtěl jsem přečíst svojí povídku Poslední telefon, ale sestava na klubu se mi nezdá vhodná pro toto téma a tak nechávám věcem volný průběh. Cítím se dnes unaven a tak zase většinu času z povinné hodinky prospím. Odpoledne se jdu podívat do klubu pacientů, dávám si zmrzlinu, kávu a limonádu, ale stále se cítím unaven a tak odcházím zpět na pokoj a zbytek dne se mi daří prospat. Nejsem ani nadšen tím, že mě budí k večeři a po večeři znovu usínám. Budím se před osmou, jdu si dát sprchu. Pak zase dopisuji svůj deník.

Čtvrtek 22.7.1999

Vstávám a vůbec se necítím dobře. Bolí mě nohy a tak na komunitě informuji primáře o svém stavu. Ujímá se mě doktorka Málková a slibuje mi, že mě pošle zítra na interní vyšetření. Jdu tedy na pracovní terapii, ale Hance není nějak dobře. Sice se tam objeví, ale říká nám, že je jí to jedno, ať si něco děláme. Využívám tedy času a spravuji žehličku, na kterou jsem si předevčírem donesl lepidlo. Pak chvíli loupu pruty, ale v půl jedenácté se cítím nějak unavený a mizím na pokoj, kde usínám. Vzbudí mě až k obědu a tak jdu dolů do jídelny na buchty. Musím se vrátit pro lžíci, vzpomněl jsem si, že bude také polévka. Náhodou cesta nebyla zbytečná, polévka s játrovou rýží je jedlá. Po obědě padám na pokoj a pokouším se něco psát. Moc mi to nejde a tak toho nechám a dopisuji deník. Pak si zase na chvíli lehám. Neměl jsem to dělat, zmeškal jsem tím začátek odpoledního klubu a všichni mezi tím někam odešli. Vracím se tedy na pokoj a zkouším psát. Tentokráte mi to kupodivu jde a tak píšu až do tří hodin. Pak se vydávám k autobusu, ale potkávám Zdendu už skoro před pavilónem. Jdeme spolu do města, zastavíme s v bufetu a já si kupuji ještě něco s sebou. Pak ještě chvíli sedíme na náměstí a před pátou se autobusem vracím. Přijdu zrovna k večeři a po večeři dokončuji povídku, kterou jsem rozepsal už odpoledne. Mám dojem, že se mi podařila a tak ji čtu klukům na pokoji. Líbí se jim, ale říkají že má smutný konec. Odbudu je tím, že takový je obvykle život. Na ty nohy jsem dostal od doktorky nějaký švýcarský gel a tak prosím Radka, aby mi je namasíroval a pak usínám.

Pátek 23.7.1999

Pochopitelně jsem se vzbudil v pět hodin a už jsem pořádně neusnul. Po komunitě mě sestra odvádí na internu, kde musím hodinu a půl čekat, než na mě přijde řada. Naštěstí se nenudím, protože mezi skupinou pacientů, které má na starosti mladý sanitář je pacientka, které se pusa nezastaví a její neustálé připomínky ke všemu kolem rozesmějí i mne. Chvíli se bavím s jedním starším pacientem a pak si mě bere do ordinace sám primář. Jsem hotov za dvě minuty, diagnóza je jasná, Dorsiflex, který mi vysadil náš obvodní lékař mi primář předepisuje znovu. Vracím se na pavilon a stihnu ještě dole na pracovní terapii Hance opravit tu žehličku, kterou jsem už slepil. Proplácí mi náklady na lepidlo a tak jdu na oběd. Po obědě zase dopisuji deník a zkouším něco napsat o mém problému. Moc mi to nejde a tak si to nechávám na víkend. Večer volá Robin a domlouváme se, že asi přijede v sobotu ráno.

Sobota 24.7.1999

Ráno si zapínám mobil a mám tam vzkaz od Robina, že přijede za pět minut devět na autobusák. Mám to po snídani spočítaný akorát, když se mi podaří zacvaknout si zámek skříně a všechny klíče jsou uvnitř. Naštěstí jeden z nich leží na horní poličce a tak ho pomocí žvýkačky a špejle vytahuji. Pak letím do města a stihnu to tak tak. Jdeme s Robinem do bufetu na snídani, pak couráme chvíli po městě a já ho zatahuji k řece. Chci si s ním promluvit o nás třech. Jenže páteční slabá deprese se mi vrací a já nemůžu začít mluvit. Snažím se z toho dostat a při tom si uvědomuji, že on sedí vedle mě a kouká do vody. Kouká prostě zase jinam, tím svým způsobem, a ve chvíli kdy mě to skoro přechází si to uvědomuji. Je z toho další děsná deprese, dobře půlhodinová, a celou tu dobu si mě ani nevšimne a čeká až mě to přejde a mě celou tu dobu vadí, že mě nechává, ale v tu chvíli prostě nejsem schopen mu cokoli říci. On prostě mlčí a to je to nejhorší, co v tu chvíli může dělat. Když se z toho dostanu, tak se mu to snažím vysvětlit. Zase to pochopí po svém, stejně tak jako to, když se mu pak snažím vysvětlit to s tou kytičkou. Nakonec se mě zeptá proč by měl on Jirkovi říkat, aby mi přinesl kytičku a já vidím, že se mu to tak zamotalo, že se vzdávám všeho dalšího a řekám mu raději, že se půjdeme najíst. Jdeme tedy do hospody U Zlodějky, dáváme si tam výbornou svíčkovou a není to drahé. Pak zajdeme ještě na kávu do bistra U notáře, tam je to sice dražší, ale zase pěkné prostředí. Sedíme venku pod slunečníky a dáváme si kávu a pohár. Před půl třetí se zvedneme a Robin jde se mnou ještě na pavilon, přečtu mu povídku co jsem napsal a pak ještě diskutujeme o nás a já si dopisuji některé detaily. Ve čtyři hodiny ho doprovodím k bráně a vracím se na pavilon a snažím se dát zase nějaké myšlenky dohromady. Něco si napíšu a po večeři si hraji na počítači se Sokobanem, hledám ovládání a pokouším se ho editovat. Vydrží mi to do půlnoci a pak si ještě chvíli čtu a usínám ve chvíli, kdy se Dan vrací z koncertu.

Neděle 25.7.1999

Ráno se mi moc nechce vstávat a Dana necháváme spát. Po snídani setřu koupelnu, na kterou jsem se včera vykašlal a sednu do jídelny, kde píšu až do oběda. Pak mizím do města, ale je vedro a tak dojdu jen na náměstí a vlezu do první hospody. Není špatná a i cenově dostupná, dávám si nudlovou polévku a guláš, pak si přesedávám ven pod slunečníky a dám si ještě kávu se šlehačkou, to všechno za osmdesát korun i s pitím. Ve městě je pusto a tak jdu zpátky a u brány jsem akorát, když otvírá stánek. Kupuji si dvoulitr limonády a tři chlebíčky a vracím se na pokoj. Dostanu vynadáno za prášky a tak je hned fasuji a na pokoji mám vzkaz od Radka, že oběd mám u Renaty v kuchyňce. Nevím jak je to možné, když jsem ho neměl nahlášený, ale dobře, bude třeba k večeři. Radek šel ven a vzal si s sebou můj Tetris. Dopisuji deník a pak se vracím ještě k mému textu domácího úkolu. Než ho dopíšu je akorát večer, takže jdu na večeři a po ní si hraji chvíli na počítači hry. To mi vydrží do deseti, kdy nás zaženou do postelí. Spát se mi nechce, tak si ještě chvíli čtu a něco po půlnoci usínám.

Pondělí 26.7.1999

Budím se snad kolem páté, či kolik přesně je nevím, začíná svítat. Určitě jsem úplně vzhůru už v půl šesté, a v půl sedmé, kdy je budíček bych zase nejraděj spal. Jenže do pokoje vtrhne sestřička, která mermo mocí začne upravovat vedlejší volnou postel, jeden spolupacient nás totiž opustil. Takže raději vypadnu na rozcvičku a snídani. Na komunitě mi primář připomíná můj nápad z minulého týdne uspořádat odpolední klub pacientů a tak si to musím během dopoledne promyslet. To dělám během pracovní terapie, takže za dvě hodiny oloupu jen dva pruty, poslední půlhodinu hrajeme s Karlem Člověče nezlob se ! na mém počítači. Po obědě si prohlížím Pilníky a naštěstí v nich nacházím dostatek informací k tématu pro odpolední klub. Ten má nebývalý úspěch. Začínám mými oblíbenými verši a navazuji na ně tématem homosexualita a comming out. Kupodivu se nenajde nikdo, kdo by nechtěl poslouchat a tak čtu svoji novou povídku, napsanou minulý týden. Pak rozvíjím debatu na dané téma a přidávám povídku Poslední telefon. Všechny to neobyčejně zajímá a dokonce sklízím potlesk. Děkuji všem za pozornost a jdu s Radkem a Davidem na lusky. Pak se ještě na chvíli jdu posadit k nedalekému rybníčku a vracím se krátce před večeří. Volám také Jirkovi, protože to prostě už nemůžu vydržet a musím ho slyšet. Zdenek naštěstí není doma a tak si s Jirkou pořádně popovídám, což zase zatíží můj mobilní účet. Ten raději ani snad nechci za tenhle měsíc vidět! Po večeři dopisuji deník, Radek s novým spolupacientem Sašou jdou na zavřené oddělení na žolíky, ale vrací se, Jana už je prý doma.

Úterý 27.7.1999

Ráno už na rozcvičce mi není dobře a tak místo snídaně sedím v sesterně, kde se mi věnuje doktorka. Točí se mi hlava a blbě se mi dýchá. Sestra mi změří tlak a pak mi doktorka dává lék. Snídani tím pádem zmeškám a když se po ní sháním, zjišťuji, že ten den čtyři snídaně chyběly. Nadávám na pěkný bordel a jdu na komunitu. Je mi o trochu lépe a tak si chci poslechnout hodnocení včerejšího klubu. Danovi jsem zakázal o tom mluvit jako první, protože jemu se to líbí vždycky. Jenže nikdo se neozve a i Dan mlčí. Nevadí. Po komunitě se na mě ještě přijde podívat doktor a tak mu říkám co mi schází. Stejně pak padám na pokoj a jdu si místo pracovní terapie lehnout a čtu si. Před polednem přichází sociální sestra a tak si jdu podepsat lístek na peníze a doufám, že tentokráte dojde tam, kam má. Po obědě volám ještě Jirkovi a v zápětí volá Libor. Zjišťuji, že nepřijedou, Libor má nohu v dlaze a Marek, který by mohl řídit nemá volno. Jdu tedy do města, na náměstí si zajdu k holiči a pak se chvíli plácám po městě a volám Zdendovi. Dáváme si rande v kavárně U notáře. Přichází tam chvíli po mě a tak si dáme pohár, kávu a limonádu. Kolem páté se vracím na pavilon, večeři daruji Radkovi a potom chvíli ležím. Před devátou si dám sprchu a do deseti si čtu.

Středa 28.7.1999

Ráno se budím jako obvykle dřív a v půl sedmé se mi nechce vstávat. Rozcvička probíhá jako obvykle a ani na komunitě nejsou žádné zvláštnosti. Po deváté jdu na pracovní terapii. Sehnal jsem si hrací pole pro Člověče nezlob se ! a tak ho překresluji na pauzák a pak kopíruji na překližku. Z drátu si vytvaruji pájecí smyčku ve tvaru kroužku a pak trafo páječkou vypaluji do překližky kroužky a vytvářím hrací pole. Hanka se přijde podívat a říká, že je to pěkné. Mám to hotové chviličku po jedenácté a tak končím a jdu na oběd. K obědu mi předkládají už zase plněný lusk s rýží v rajské omáčce a tak se vzdávám oběda a ve chvíli kdy chci vyrazit do stánku se nečekaně objevuje Standa, který přijel za mnou na kole. Jdeme tedy spolu do nemocničního bufetu, protože tuším, že tam budou mít čerstvé chlebíčky. Kupuji si čtyři, na víc už mi nezbylo a Standa mi kupuje limonádu. Pak sedíme až do půl druhé dole v hale a povídáme. V půl druhé jdu na odpolední klub a jsme zataženi do tělocvičny a relaxační terapii. Při příšerných tónech se mi daří usnout a tak dostávám vynadáno. Odpoledne sedím u počítače a hraji si s editací Sokobanu. Vytvořím dva levely a je večeře. Po večeři se cítím docela na ležení a tak kolem deváté zapluji do postele a v deset už spím, což mi vydrží až do jedné po půlnoci, kdy se stejně vzbudím. Ten změněný režim léků asi stejně nezabírá. Uvidíme jak to bude dál.

Čtvrtek 29.7.1999

Ráno probíhá jako obvykle, na komunitě si ani neříkám o dovolenku, protože Robin stejně nebude doma. Pracovní terapie dnes odpadá a tak si dodělávám koupelnu, kterou jsem si chytře nechal po komunitě. Na půl desátou jsem pozván k psycholožce a tak se ani nezúčastním všeobecného úklidu jídelny, který byl vymyšlen místo pracovní terapie. Povídáme si spolu asi hodinu, dávám jí disketu s domácím úkolem. Ani se tomu moc nediví. Nudle s mákem které máme na oběd daruji Danovi a těším se, že si zajdu do města. V půl druhé jsme zataženi k blízkému rybníku a máme kolektivně kreslit, jak si představujeme dovolenou. Tvářím se nenápadně a šikovně se výkresu vyhýbám, stejně tam nakreslí každý nějakou blbost a tak jsme po chvíli odveleni na lusky. Už jsou skoro suché, ale dají se ještě najít. Ve tři hodiny čekám Zdendu, ale nejde, tak odcházím do města sám. Zajdu si do bufetu a pak nakoupím něco jídla a vracím se autobusem. Cestou od vrátnice potkám Zdendu, který přijel o hodinu později. Počká až se navečeřím a pak ještě povídáme u vchodu. Večer mě Radek s Danem zatáhnou na zavřené oddělení, prý na žolíky, jenže nakonec tam hrajeme stejně sami. Večer pak nemůžu usnout a tak si čtu. Pořád mi to nejde a tak se dostávám až skoro ke konci příběhu, když zjišťuji že už je tři čtvrtě na tři. Pak konečně usnu.

Pátek 30.7.1999

Ráno se mi nechce vůbec vstávat, sotva se ploužím, nejraděj bych ještě alespoň hodinu ležel. Pokouším se rozhýbat se rozcvičkou, ale moc mi to nejde a tak ji trochu ošidím a jdu na snídani. Dnes ale se snídaní nějak nepospíchají, mají zpoždění a tak čekáme skoro do osmi hodin. Pak konečně dorazí snídaně a tak ji do sebe naházím, protože před komunitou potřebuji ještě uklidit koupelnu. Mám na to pět minut a tak ji jenom přelíznu hadrem a jdu na komunitu. Protože vím, že nikdo nepřijede a protože Robin má tento týden pracovní víkend, tak si říkám akorát o vycházku přes den po oba dny. V devět jdu na pracovní terapii, kde chci dodělat Člověče nezlob se !, ale Hanka nás překvapí požadavkem na generální úklid. S nechutí se tedy do toho v poloviční sestavě pustíme, v deset nás opouští Radek, který dnes končí a odjíždí. V jedenáct je tam nechám a jdu za psycholožkou. Chvíli si povídáme a pak na mě zkouší jakousi relaxační terapii. Moc to na mě nezabírá, něco málo jí řeknu a dostávám za úkol nakreslit svoje pocity. Odcházím od ní ve čtvrt na jednu a uvědomuji si, že zase asi nebudu mít oběd. S tím se něco musí udělat, takhle to dál nejde. Naštěstí mi ho schovali a ještě je i trochu teplý, tak do sebe nasoukám polévku a filé s bramborovou kaší.Zkouším také volat doktorku Müllerovou, ale není. Volám tedy Robina a informuji ho o nápadu jet příští týden do Třeště. Není vůbec nadšen a zase má divné řeči. Málem se pohádáme a tak raději ukončuji hovor a volám Jirkovi. Chvíli si povídáme a pak se vrátí Zdeněk, takže se hovor protáhne na dvacet minut. To bude teda účet ! Ve chvíli kdy si chci udělat po obědě čokoládovou kávu mě sestra posílá na vedlejší barák pro skleničky do laborky. Pak si konečně dělám to kafe a při tom přemýšlím, co nakreslit. Dostávám nápad a kreslím ruku s květinou. Je to ta, co jsem držel tu sobotu večer na Volmanci. Když jsem s tím hotov, tak si to prohlížím a to tak dlouho, že se z toho zase dostanu do deprese. Dan, který leží na vedlejší posteli a hraje si, mě klidně nechává a vůbec si mě nevšímá. Konečně mě to asi po dvaceti minutách přejde, jenže to už jsem mezitím přišel o svačinu. Saša mi přinese alespoň kávu a já se pouštím do dopisování poznámek. Dan se mi pokouší číst ze Satanské bible. Vnímám to tak napůl a hraji si s počítačem. Po večeři se chvíli nudím a pak se jdu podívat na televizi. Pak volá matka a po televizi chvíli navštívíme dámy na vedlejším pokoji. Je tam nakonec tak veselo, že na nás sestra ve čtvrt na jedenáct vyrukuje a vyžene nás. Chvíli si čtu a usnu.

Sobota 31.7.1999

Ráno Dan odjíždí před šestou a já spím do sedmi, zatímco ten blázen Saša už od šesti straší v koupelně a přepírá si prádlo. Po snídani se chvíli plácám po pokoji a pak vyrazím do samoobsluhy naproti přes ulici. Utratím tam asi stovku za pár sušenek a kousek salámu a vracím se na pokoj. Nějak se mi ani nechce ven, přestože mám vycházku. Před obědem se mi daří usnout a pak letím na oběd. Je docela jedlý, jenže sotva ho do sebe nasoukám, cítím, že je mi na blití a letím si pro Maalox. Naštěstí jsem s tím počítal a mám ho v tašce. Pak se vracím na pokoj a Saša jde ven a já si zase na chvíli lehnu. Svačinu přivezou o hodinu dřív a tak ji Sašovi přinesu a sednu si na chvíli k počítači a hraji si Solitér. To mi vydrží až do večeře, pro kterou si jen dojdu a donesu si ji na pokoj. Sestává z kousku trvanlivého salámu a dvou krajíců chleba a másla. Nechám si to na později a ani nejdu na televizi. Večer se zase věnuji chvíli čtení a při tom nechávám počítač srovnat disk. Využívám situace, že tu Dan není a nechal ležet sešit se svými zápisky na stolku. Jsem normálně zvědavý, co si tam zapisuje a zjišťuji, že to jsou dopisy, tedy jejich kopie. Začtu se do nich a Saša mezi tím usne. V prostředku jednoho z nich dostávám záchvat smíchu, když čtu : "Dneska hlásili sexuální aktivitu na radiu Vysočina na 6-stce, tak jsem si 3x vyho....". Otočím dva listy a začtu se do dalšího dopisu, jehož závěr mě docela těší : "Na pokoji máme homosexuála - je celkem prima a moc ňák moc se s tím netají. Má tady NOTEBOOK a píše povídky, teď jednu citoval. Je o klukovi a jeho příteli Marcelovi. Jeho otec otevře dopis od jeho přítele Marcela. Nadává mu do buzerantů. Ten homosexuál je tady ve vší vážnosti. I staniční si chce od něj vypůjčit ty jeho povídky." V dalším dopise pak píše : "Teplé lidi moc v lásce nemám a nevšímám si jich. Snažím se jim vyhýbat." Trochu to kontrastuje s tím co jsem četl na minulé stránce, ale co, alespoň vím, co je Dan za člověka a jaký k němu zaujmout napříště postoj. Za chvíli usnu a protože jsem nechal počítač běžet na baterii, tak mě probudí jeho pískání, když dochází baterie. Přehodím ho tedy na síť a nechám ho tak do rána.

Neděle 1.8.1999

Vstanu asi ve čtvrt na osm a než přivezou snídani dostaneme se spolu se Sašou do zajímavé diskuse o počítači, při které si Saša zapisuje některé nové poznatky, takže trošku zmeškáme snídani. Jdeme dolů a bereme si talířky s vánočkou na pokoj. Saša si jde pro prášky ve chvíli, kdy sestry snídají a je na větvi z toho, že ho vyhodí. Vypadá na depresi a tak říkám klid, pak si tam dojdeme. Po půl hodině se tam vydáváme znova a já mu říkám, sleduj mě. Vplouváme elegantně do kumbálu sester a říkám : "Dobrý den, já se omlouvám, ale dostali jsme se před snídaní se Sašou do velice zajímavé diskuse a ....." a sestra hned vyskočí a jde nám dát léky. Saša je z toho evidentně jaksi mimo a nestačí se divit. Vracím se na pokoj a dopisuji deník, zatímco Saša se zdekuje na vedlejší pokoj, kde je taková docela milá slečna na vozíčku a Saša se do ní asi hrozně zamiloval, protože se o ní pořád stará. Já si chvíli hraji se Sokobanem, udělám si nový level a málem nestihnu oběd. Jako obvykle je k uzenému příšerné kysané zelí, ač jídelníček sliboval hlávkové. Knedlíky jsou suché, po sádle ani památka, tak to nějak spolykám a vracím se na pokoj k počítači. Saša stejně pořád někde courá. Objevuje se asi za tři hodiny a tvrdí, že usnul u televize. Jdu tedy do stánku pro limonádu a vracím se k počítači, zatímco on zase mizí. Chvíli koukám jen tak a pak mě přepadne inspirace a začínám psát novou povídku. Ve chvíli, kdy mi to nejlépe jde, přivezou večeři, kterou zmeškám. Potkávám sestru akorát přede dveřmi a dostanu talířek s chlebem a paštikou. Vracím se tedy k povídce a píšu až do devíti. Mezitím přichází Saša s Evou a ruší mě, takže začnu řvát a vyrazím je z pokoje. Uraženě odejdou a já dokončím povídku. Když se Saša vrátí, je kupodivu ochoten si můj výtvor poslechnout. Pak si chvíli povídáme a on usne. Přečtu si jednu kapitolu a usínám také.

Pondělí 2.8.1999

Ráno na rozcvičce je tak polovina lidí, kteří tu zůstali, ale nikomu to evidentně nevadí. Dokonce sestra nás opustí uprostřed rozcvičky a nechá nás dokončit ji samotné. Při snídani kvaltuje na návrat vozíku a tak mám pocit, že je nějaký fofr. Na komunitě se dozvídáme podrobnosti terapie, které říkají otevřená N skupina. Kromě mě tam bude Saša z mého pokoje a Honza z pětky. Namítám, že jedenáctá hodina je nevýhodná, protože oběd je v půl dvanácté a kdo ví, jak nám ho schovají a jak se bude ohřívat. Považuji to za blbost, ale jsem sám kdo má námitky a tak mě primář usadí, že to tak vždycky bylo. Jdu tedy na pracovní terapii a pokračuji ve výrobě hracího pole pro Člověče nezlob se ! Krátce před jedenáctou se mi přepálí smyčka kterou vypaluji hrací pole a tak toho nechávám a jdu nahoru za doktorkou. Saša tam už je a Honza přichází za chvíli. Psycholožka nám vysvětluje ještě jednou princip skupiny a pak každý stručně řekne něco o sobě a svůj problém. Končíme ve dvanáct, sháním se kde je oběd a pochopitelně lítám dolů a nahoru než ho seženu. Jsem nasranej, protože jsem to předpokládal a řvu na celou chodbu, že je to bordel, o kterým jsem mluvil ráno na komunitě. Nakonec objevím oběd u sester nahoře, je pochopitelně napůl studený. Vztekle ho do sebe naházím a umiňuji si, že se ráno zase ozvu. Jsem ubezpečen sestrou, že zítra to bude v pořádku. Jsem tedy zvědavý. Po obědě dopisuji deník a Saša přijde a ptá se, jestli kontrolují kdo chodí na odpolední klub. Říkám mu, že ano, což ho evidentně rozladí a zmizí. V půl druhé jdu tedy na klub, scházíme se za budovou na lavičkách a Jindřiška program nechává více méně na nás. Zábava se postupně rozproudí, nabízím se, že jim přečtu povídku Betlém. Jdu tedy pro počítač a povídka se všem líbí. Pak se začnou vyprávět vtipy a celý klub má veselý průběh. Po klubu si jdu naproti do obchodu pro pár rohlíků a pak trávím čas u počítače. Dopisuji do povídky některé detaily a dokončuji její definitivní podobu. Před večeří si sednu dole v hale a bůh ví nad čím začínám přemýšlet, protože mě to dostává do strašné deprese. Odmítnu večeři a hodím do sebe jen večerní prášky. Několik lidí se u mě zastaví, ale nechci s nikým mluvit. Ani se sestřičkou. Je hodná, přišla se na mě podívat,ale říkám jí, že nic nechci. Snažím se z toho dostat sám a jdu do parku, což mi nikterak nepomůže. Vracím se na pokoj a naprostým vyčerpáním usínám. Probouzíme se ve čtvrt na tři, strašně mě bolí lýtkové svaly a půl hodiny je rozcvičuji, než jakž takž znovu usnu.

Úterý 3.8.1999

Ráno se probouzím před šestou a jsem jak po opici. Vstávám a zjišťuji spoustu nepříjemných věcí. Tak za prvé mám ze včerejšího večera okno jak výlohu. Vůbec si například nepamatuji, že nový spolupacient Radek mi masíroval lýtkové svaly. Navíc mám sucho v puse jak po flámu a jsem nervosní jako sáňky v létě a nevím proč. Opět mě bolí lýtkové svaly a na komunitě stále třepu nohama, abych si je promasíroval pohybem. Hned po komunitě žádám doktorku Převrátilovou o rozhovor a říkám jí o svém stavu včetně včerejška. Domlouváme se na devátou hodinu. Sháním Sašu, ale není k nalezení a tak prosím Jindřišku, aby mi namasírovala svaly. V devět jdu k ní nahoru a opět probíráme můj vztah k Jirkovi a Robinovi. Ve čtvrt na jedenáct mě propouští a já jdu do stánku pro limonádu. Vracím se akorát, ale procházka mi vůbec nepomohla. Od jedenácti máme ENko, které celé strávíme tím, že detailně vyprávím svůj příběh. Končím akorát ve dvanáct a jdu dolů, kde máme schovaný oběd. Po obědě si mě bere stranou sestra, která mě má na starost a chce vědět, jak se mi daří. Říkám jí co a jak včetně včerejšku a jak se cítím. Je ráda, že vypadám lépe a propustí mě. Dopisuji deník, svaly mě bolí dál, jdu zase nahoru za doktorkou Převrátilovou, máme zase program. Tentokrát si na nás vymyslí hru na intuici. Je docela zajímavá a zjišťuji, že jsem se nejvíc strefil do zálib a vkusu Honzy. Zdůvodňuji to tím, že spíš dokážu odhadnout chlapa než ženskou a doktorku to docela rozesměje. Končíme za hodinu a jdu na pokoj, kde objevuji na stolku okurky, houby a ve sklenici růži. Pátrám po dárci, ale nemůžu nic zjistit. Nikdo nic neví, nikdo nikoho neviděl. Po svačině si sedám chvíli na schody dole u vchodu kde sedí Honza a Milan a povídáme až do večeře. K večeři jsou zase kolínka, ale docela to jde. Pak si dělám cappucino a strávím hodinu na kuřárně. Před osmou jdu na televizi a docela vydržím celou dobu se dívat na Stepující stonožku. Jenže po televizi mě zase rozbolí nohy a nemůžu usnout. Sestra mi nechce nic dát, že prý toho beru dost a radí mi, abych spal s nohama nahoře. Chvíli to zkouším, trochu to pomáhá a asi za hodinu usnu.

Středa 4.8.1999

Ráno je to pořád stejný jako včera, nohy mě bolí dál. Po snídani se z toho dostávám do malé deprese, ale rychle se z ní vyhrabu a stačím ještě vytřít záchody a jít na komunitu. Tam informuji o svém stavu a doktorka Převrátilová mi říká, že si to probereme na skupině. Znechucen odcházím na pracovní terapii. Tam si sedám ke svému hracímu poli pro Člověče nezlob se ! a pokračuji ve vypalování. Vydrží mi to do půl jedenácté, kdy se páječka přehřeje a tak toho nechám a jdu se podívat ven. V Jedenáct jdu na skupinu, kam nám přibyl Radek a Petra. Mám radost, že jsem dokázal odhadnout, kdo bude další ve skupině a celá hodina probíhá tak, že skoro celou dobu mluví Radek a částečně i Petra. Oběd nám nechali dole a je napůl studený. Zatím to tak necháme, ale většinově se rozhodujeme, že takhle to dál nepůjde. V půl druhé je klub a tentokráte ho vede doktorka Převrátilová, takže jsme se jí pro dnešek nezbavili. Rozvíjí debatu o asertivitě, většina přítomných se do debaty zapojuje, ale mě téma nějak nenadchne. Od rána jsem pořád nervosní a tuším, čím to je. V půl třetí padám do města, nic tam nepotřebuji, ale prostě musím vypadnout ven. Vyřizuji pár telefonů a domlouvám se na víkend s Robinem co a jak. Nakonec se domluvíme k oboustranné spokojenosti a já se trochu uklidním. Jediné, co mi dělá ještě trochu starost jsou ty peníze pro spořitelnu příští týden. Domlouvám se s Liborem, který jel do Brodu, že se sejdeme před obchoďákem a čekám na něj. Přijíždí v půl čtvrté a jdeme si sednout na jednu kolu do bistra. Po čtvrté odjíždí a slibuje, že přijede pro mě v sobotu. Jdu ještě nakoupit a vracím se kolem páté na pavilon. Po večeři se ještě trochu docpu houskou a chvíli si čtu. Pak se vrací Dan z dovolenky a hned je živo. Jdu se podívat na televizi, těším se na Natoč to! ale přepnou mi to na Kufr a tak se vracím ke knížce. Radek si chce přečíst můj příběh, který jsem včera vyprávěl na skupině a tak mu půjčuji počítač a on se pokouší číst. Dan ho pořád ruší, pak na pokoj vtrhne Pepa, tak mu vrazím dvě cigarety aby si šel zakouřit. Děkuje a vypadne, jsem rád, že bude od něj pokoj. Po deváté všichni zalehnou a tak dopisuji deník a ještě doopravuji povídku o Pavlovi a pak taky zalezu a nějak usnu.

Čtvrtek 5.8.1999

Je půl sedmé když do pokoje vtrhne sestra a oznámí nám, že máme nejen uklidit pokoj, ale že se budou uklízet i stolky a mýt dveře. Evidentně nás to všechny vyděsí, tuším nějakou zradu a tak pro jistotu poklidím i ve skříni. Po snídani opláchnu koupelnu víc než je obvyklé, aby se neřeklo a jdu na komunitu. Říkám si o dovolenku, a zkouším si domluvit volno na příští pátek, ale primář mi říká, že si to musím vyjednat na skupině. Jdu tedy dolů pracovat na hracím poli pro Člověče nezlob se ! a v jedenáct se přesunuji nahoru na skupinu. Doktorka nám představuje nového člena skupiny, Hanku. Je mi to celkem jedno, akorát se ptám, jestli je skupina kompletní. Zjišťuji že ano, tak opakuji stručně svůj příběh. Jinak zjišťuji, že zrovna dneska mi celá skupina může být ukradená, jenže v půl druhé se musíme sejít znovu. Ani nechvátám na oběd, protože rýžový nákyp jsem předem daroval Danovi. Polévku dávám Hance, protože je dršťková. Dojídám housky s uzeným od včerejška a dopisuji deník. Pak mě volá Zdenda a při tom mě sprdnou, že jsem zase zapomněl na polední léky. Vracím se na pokoj, Dan chrápe a rádio mu řve do uší. V půl druhé jdu znovu nahoru za doktorkou, máme zase program. Rozvíjí další debatu o asertivitě a nutí nás skládat jeden druhému komplimenty. Vůbec mi to nejde a tak jsem rád, že v půl třetí vypadnu. Se Zdendou jsem domluven, že pojedu k němu, ale nakonec ho volám a scházíme se na náměstí. Dojdeme si na jídlo, koupím pohlednici a limonádu, chvíli povídáme a vracím se. Po večeři bloumám po chodbách a pak si vzpomenu na disketu od Jirky. Jsou na ní ty šachy co jsem chtěl, ale nic víc. Je mi to líto a dostane mě to do malé depky, potřebuji si nutně s někým popovídat. Jenže všichni jsou zalezlí, nebo venku, nebo prostě někde jinde a tak když nakouknu do komunitního sálu, který je úplně prázdný, protože navíc je rozbitá televize, tak se v další depresi složím na schody. Trvá to jenom chvíli, přiběhne sestra, ale já se zaťatými zuby řvu, že se z toho vyhrabu sám. Tak mě nechá a mě se to za chvíli podaří. Padám ven před barák, snažím se uklidnit se na vzduchu, ale moc se mi to nedaří a trvá to půl hodiny, než jsem stoprocentně fit. Vracím se na pokoj a zkouším si zahrát šachy. Moc mi to nejde a tak toho v půl desáté nechám a zalezu, zatímco ostatní prostě už normálně chrápou. Chvíli si čtu a pak usnu také.

Pátek 6.8.1999

Ráno po snídani jen tak přelíznu hadrem koupelnu a na komunitě říkám doktorce Převrátilové, že bych s ní potřeboval mluvit, ale asi před skupinou, že to bude asi složitější. Domlouváme se na půl jedenáctou a tak jdu dolů na pracovní terapii malovat figurky. Pak si vzpomenu, že je zítra sobota a že jedu za Jirkou a přemýšlím, čím ho překvapím. Nakonec vymyslím obrázek na kolečko ze stromu a docela se mi podaří. V půl jedenácté jdu nahoru a říkám doktorce co a jak bylo včera. Znova se jí tam rozbrečím a než jí to všechno vyložím, je jedenáct a přicházejí ostatní. Tentokrát skoro celou dobu povídá Radek, i když v tom nemá docela jasno. Končíme za hodinu a jdu dolů na oběd. Sním kaši s karbanátkem a jdu na pokoj, kde si chvíli lehnu a nakonec ze všeho usnu. Probudím se asi ve tři a když se proberu, tak si chvíli čtu. Pak nás volají na svačinu a když se vrátím, Dan chce hrát žolíky. Nemám nic proti tomu a vydrží nám to přes večeři až do půl sedmé. Pak už je unavený a musí si lehnout a já dopisuji deník. Asi bych se měl oholit, ale nechám si to snad na ráno. Připravím si alespoň věci které vezmu s sebou. Po sedmé mě Radek s Hankou vytáhnou ještě na procházku kolem baráku. Vezmeme s sebou Petru, která je na vozíku a střídáme se v jeho tlačení. Ve tři čtvrtě na osm se vracíme, protože by nás sežrali komáři. Pak si chvíli povídám s Radkem a v devět zalezu, protože jsem si nechal napsat prášky na spaní. Stejně mi nepomůžou a tak usínám až v jedenáct.

Sobota 7.8.1999

Vstávám v sedm, balím poslední věci a po snídani vyrážím na bránu, kde čekám na Libora, který mě odveze. Mám propustku do neděle do večeře.

Neděle 8.7.1999

Je krátce před pátou hodinou, když procházím bránou zpět do objektu léčebny a přicházím na oddělení. Zapomněl jsem, že když jsem byl na víkendové propustce, že mi nedají večeři, ale nevadí mi to, mám stejně s sebou housky a pár drobností, takže hlady nebudu. Jsem nějak unavený, ale spát stejně nemůžu. V devět mi přinášejí Nitrazepan, jenže v jedenáct to vzdávám a jdu si pro Rohypnol. Pak konečně usnu.

Pondělí 9.8.1999

Ráno díky Rohypnolu nejsem ke vzbuzení a ignoruji rozcvičku s výmluvou, že jsem byl na záchodě. Do snídaně se jakž takž rozhýbám a při komunitě bych nejraděj spal. Říkám primáři, že jsem o víkendu nespal ale jen to vezme na vědomí a nic. Po komunitě jdu dolů na pracovní terapii a zabývám se zase malováním figurek, ale cítím, že kdybych neseděl, tak by mi upadlo tělo. V jedenáct jdu na skupinu a zjišťuji, že jednak není přítomna doktorka Převrátilová, takže skupinu povede sestra Jana a že si musím sednout na zem, jinak bych nedokázal sedět na té malé sedačce tvaru kostky. Tentokrát Petra celou dobu zápasí sama se sebou ve snaze nám něco říci, ale nejde jí to a tak skupina končí konstatováním, že to napíše. Rozcházíme se po dvanácté a oběd je kupodivu ještě trochu teplý. Do půl druhé odpočívám a pak jdu na klub pacientů, který si vzala na starost Jindřiška a bavíme se nezávazně o trapasech. V půl třetí je konečně konec a tak vystřelím do města takovým způsobem, že to Honzu, který sedí na schodech u vchodu docela překvapí. Neví ale co mám v plánu a já mu to nehodlám vykládat. Mířím k rybníku, který je za městským koupalištěm a i když obloha nevypadá na koupání, přesto zapluji do rybníka a čachtám se tam do půl páté. Mezitím se obloha vybere a sluníčko tak pěkně svítí, že se mi nechce se vracet. Pak se vrátím ještě do města, stavím se v bufetu a vrátím se krátce před večeří. Po večeři si udělám s Radkem a Hankou kafe a pak bloumám po oddělení a jdu si ještě chvíli sednout na schody, kde sedí pár lidí. Nezávazně poklábosíme a vracím se na pokoj. Po deváté dopisuji svůj deník a už se mi nic nechce dělat. Poměrně brzo zalezu a usnu.

Úterý 10.8.1999

Kupodivu spím plynule až do půl sedmé, kdy do pokoje vtrhne sestra a šokuje nás všechny prohlášením, že se bude uklízet i za postelemi a utírat prach na skříních. Společně to zvládneme do snídaně, po snídani setřu koupelnu a jdu na komunitu. Tam moje sebevědomí utrpí těžkou ránu, protože z včerejšího večerního příjmu, o kterém jsem se domníval že jde tak o nejvýš osmnáctiletého mládence se vyklubala dvaadvacetiletá holka. Informuji primáře o tom, že jsem se konečně první noc vyspal souvisle a žádám doktora o navrácení Dithiadenu, který jsem si nechal v pátek vysadit. Včera mě zase svědily nohy a tak se dohodneme na tom, že mi vrátí poloviční dávku. Pak jdu na pracovní terapii a maluji figurky až do jedenácti hodin, kdy jdu nahoru na skupinu. Tentokráte nejdříve půl hodiny zdrbneme provoz na oddělení a pak se teprve dostáváme k hlavnímu problému dne a tím je téma, které nakousla včera Petra o svém životě. Je vidět, že se jí do toho zase nechce, ale nakonec ji zvikláme. Všichni víme o co vlastně jde ale trvá další půlhodinu, než se odhodlá k tomu, aby napsala na papír jednu větu, kterou stejně všichni víme dopředu. Problém Petry je její sestra, která je HIV pozitivní. Konečně je to z ní venku a další průběh rozhovoru pro změnu zase dostane do tvrdé deprese mě. Snažím se to potlačit, ale nejde to. Mám velkou chuť se sebrat a utéct, ale vím, že v tu chvíli to není možné. Sestra Jana se mě ptá, jestli chci ke svému stavu něco říci, ale ukazuji, že ne. Nemohu před Petrou v tuhle chvíli říci, že jsem se do deprese dostal proto, že jí radím v něčem, v čem u sebe nemám sám jasno. Protože jsme se povídáním zdrželi až do jedné, domlouváme se, že odpolední program vynecháme a jdeme na oběd. Miniaturní porce řízku s bramborem je ještě mírně vlažná, ale nechce se mi s tím letět nahoru do mikrovlnky. Pak s Radkem a Hankou jdeme do herny, ale je zavřeno, takže si sedáme v klubu pacientů. Přichází tam za námi Saša, který dostal vycházky z interny. Dáme si kafe a protože se rozprší víc než je nám milé, vracíme se brzy zpět. Chvíli si lehnu, jsem nějaký unavený a vstanu až na svačinu. Pak chvíli píšu deník. Potom si spustím Solitér a hraji si až do večera, protože venku pořád prší. Večer jsou obrovské zmatky s večeří, protože všem, co jsou ve skupině nepřivezli večeři a musí je sestra shánět. Nakonec se to vyřeší, ale všichni nadávají. Konečně si teda namažu dvě koblihy a jsem po večeři. Pak si zase hraji až do devíti Solitér a Miny a po deváté zalehnu.

Středa 11.8.1999

Ráno normálně vstanu a zjišťuji, že jsem zase spal plynule. Rozcvička proběhne v klidu, ale před komunitou se domlouváme, že si budeme stěžovat na organizaci s jídlem a na dobu začátku skupiny. Na komunitě s tím začne Radek, já se přidám a Honza, který měl nejvíc řečí po vysvětlení primáře zmlkne a neřekne nic. Jdu si do stánku a při tom Honzovi vyčítám, že nás nepodpořil. Krčí ramenama, že s tím stejně nešlo nic dělat a tak raději už nic neříkám. Na terapii si maluji figurky a pak mě to přestane bavit a namaluji si barvami na hračky nehty. Každý má jinou barvu a vypadá to zajímavě. Mám v úmyslu otestovat skupinu, jak se na to budou tvářit. V jedenáct jdu nahoru a začneme tím, že půl hodiny probíráme spíš organizační věci a k podstatnému se dostaneme až za půl hodiny. Stejně to nakonec nechají na mě, takže nakonec já pokračuji tam, kde jsme včera přestali, to jest u mého problému. Stejně mi moc nerozumějí a já zjišťuji, že jsem se prostě v řešení svého problému nějak zablokoval. Jdeme raději na oběd, který už je zase skoro studený, přestože je teprve pár minut po dvanácté. Po obědě sebou plácnu na postel a vstanu v půl druhé na klub. Nějaké zatmění slunce mě moc nezajímá, ale přesto se na něj kouknu. Na klubu si k tomu chvíli povídáme a pak si přečteme z Blesku horoskopy. Čekám až bude konec, abych mohl vypadnout. Zase je to zatažený, ale říkám si, to už tady bylo předevčírem. Když dorazím k rybníku, fouká vítr a je pod mrakem, ale voda je teplá. Zaplavu si ale jen jednou, pak začne hustě pršet a tak vypadnu z vody. Na návrat je ještě brzy a tak se stavuji u Zdendy, jenže jsem zapomněl, že není doma. Vracím se do města a zajdu do bufetu, protože mám docela hlad. Spořádám guláš a chlebíčky a stavím se v bance, Zjišťuji, že tam dorazily nějaké peníze, ale nevím jestli je to výplata moje nebo Robina. Je to stejně jedno a tak se vracím pře večeří, ke které je filé s kaší. Pak jen tak ležím a poslouchám co se děje. V půl sedmé dojdu pro kazety a Dan si jednu přehraje. Pak vyrazí Urbánka z pokoje a já si dopisuji deník, zatímco on zběsile buší do psacího stroje a píše inzeráty. Je čtvrt na devět a všude je mrtvo. Mám dojem že usnu a kolem deváté se mi to skutečně podaří ani nepotřebuji prášek.

Čtvrtek 12.8.1999

Ráno kolem šesté se vzbudím a konstatuji, že jsem spal celou noc, ani jsem v noci nevstal. Po snídani přelíznu koupelnu a jdu na komunitu, kde žádám primáře o dovolenku do neděle. Vysvětluji, že jsem si minulý víkend posunul a primář kupodivu nic nenamítá. Takže pojedu zítra domů a vrátím se v neděli v osm hodin. Pak zajdu do stánku pro limonádu a na pracovní terapii nejdříve Munymu spravím kabel k elektronické harmonice a pak maluji figurky žlutou temperou, protože mě nebaví čekat až Hanka koupí žlutou barvu. V jedenáct jdu nahoru na skupinu a nějak se nikam nedostáváme. Já jsem zablokovaný a nemůžu se s úvahami hnout z místa. K obědu je květákový mozeček, vezmu si jen brambory a dojdu si do stánku pro chlebíčky. Odpolední program máme naplánovaný o půl hodiny dříve, takže se sejdeme zase v jednu hodinu nahoře a máme nakreslit boj skupiny s drakem. Vylezou z toho příšerný čmáranice a vše nasvědčuje tomu, že každý kreslil sám za sebe. Velký smysl to stejně nedá a já už mám myšlenky u rybníka. Tam vyrážíme s Radkem hned po skupině, jenže není valné počasí a tak si jednou zaplaveme a vrátíme se. Pak volám Miladu, protože mám od ní na mobilu vzkaz. Jdu se tedy k ní podívat, bydlí totiž pár bloků od léčebny. Setkám se u ní i s jejím synem, který nám připraví kávu a pak má něco k vyřizování. Po páté se zvedám, musím na večeři a tak Milada jde se mnou, podívá se za Květou. Pak chvíli povídáme na schodech až mě vyruší matka telefonem. Než se domluvíme, Milada odejde. Já si pak připravím pár věcí na zítra a je skoro devět. Zkouším ještě volat otce, už se mi to druhý den nedaří. Tentokráte se mi to podaří, ale hovor je strašně stručný a otec se tváří do telefonu dost namíchnutě, že ho volám z mobilu. Stačím mu tak akorát poděkovat a protože jsem vlastně nic jiného nechtěl, tak končíme. Stačím mu tak akorát říci, že budu přes víkend doma. Chvíli koukám do stropu a pak usnu.

Pátek 13.8.1999

Probudím se ve tři čtvrtě na čtyři a už do rána neusnu. Vstanu před půl sedmou, pak dojdu na rozcvičku a po snídani si beru věci a v osm už jsem před bránou. Mám před sebou dlouhý víkend a vrátím se v neděli večer.

Neděle 15.8.1999

Je krátce před osmou hodinou večer, když se vracím na oddělení. Dám si věci na pokoj a jdu se podívat na televizi. Jsem překvapen, protože na komunitním sále je úplně nová barevná televize. Dívám se do půl desáté a pak si jdu lehnout, vezmu si prášek na spaní a zkouším usnout. Moc mi to nejde, ale nakonec se mi to podaří.

Pondělí 16.8.1999

Probouzím se sice v půl sedmé, ale trvá půl hodiny, než jsem schopen vstát. Stihnu jen tak tak rozcvičku a pak se na chvilku ještě natáhnu než je snídaně. U snídaně je strašná sranda, protože Hanka má k snídani jogurt a vypráví, jak jeden jogurt měla večer a uvádí to slovy "..a ještě o půlnoci jsem se spatlala jogurtem...", načež se mi vybaví včerejší večer a napadá mě, že jsem se téměř v tu samou dobu spatlal taky, ale jogurt to určitě nebyl, ač to bylo také bílé. Výbuch smíchu, který mě postihne nakazí všechny přítomné u stolu, a je to tím horší, že ho nemohu vysvětlovat. Po snídani se jdu podívat do koupelny, je tam bordel a našlapáno, tak to vezmu pořádně mýdlem a vyleji na to dva kýble. Pak to stáhnu jako obvykle a jdu na komunitu. Na komunitě říkám, že víkend za moc nestál a primář jen kývne hlavou. V devět jdu na pracovní terapii a potkávám staniční, které se strašně líbí uklizená koupelna a slibuje, že mě na komunitě pochválí. Na terapii domalovávám figurky žlutou temperou a pak všechny naházím do luxolu. Potřeboval bych to nastříkat, ale v nejhorším to natřu. V jedenáct jdu nahoru na skupinu a skoro hodinu poslouchám Honzovo vyprávění. Trochu to rozebereme a jdeme na oběd. Zapečené fleky jsou skoro studené, ale nebaví mě s tím letět nahoru. Po obědě jdu natrhat kytičku pro Hanku k narozeninám. Strašně se jí líbí a děkuje mi. V půl druhé jdeme zase nahoru a tentokráte spíš mluvím já. Zase rozebíráme můj problém a dostáváme se o kousek dál. V půl třetí jdeme s Radkem a Hankou na kafe do klubu, ale když tam dojdeme, dojde nám, že je pondělí a že mají zavřeno. Mezitím nás dožene Honza a tak jdeme ke krámku a dáme si limonádu a sušenky. Pak se vracíme na oddělení a uděláme si kafe na schodech. Dávám k dobru pár tištěných fórů, co jsem si přivezl a je skoro pět. Tak se zvedneme a já si jdu dopsat deník. Po večeři jsem nějaký unavený a zalezu, ale neusnu a nakonec neusne ani Radek a dáme se do povídání a máme si co povídat až do půlnoci než usnu.

Úterý 17.8.1999

Ráno se mi nechce vstávat ale pak nějak vstanu a málem nestihnu rozcvičku. Při snídani je tentokrát klid, ale na komunitě málem exploduji díky pitomostem, které mě zase napadají. Radek sedí vedle mě a myslí si, že mi je zase špatně a až po chvíli poznává, že mám vlastně záchvat smíchu. Způsobila to věta nové pacientky, která tvrdí, že má v sobě něco tvrdého a snaží se to odstranit četbou. Na závěr komunity mě pochválí staniční za koupelnu a já poděkuji. Pak jdu dolů na terapii a natírám hrací pole luxolem. Ve tři čtvrtě jdu nahoru a když mám jít v jedenáct na skupinu, tak nemůžu a Radek mě najde v tvrdé depresi sedět na posteli. Bafne mě za ruku a táhne mě nahoru a já se ho držím jak klíště. Takhle to definuje na komunitě a Hanka to potvrzuje tím, že onehdy, když jsme šli spolu od vchodu na oddělení, tak jsem se jí také držel strašně pevně. Chvíli trvá, než se zase rozmluvím, pak už je to dobrý. Ve dvanáct padáme na oběd, máme čevabčičí a Hanka na to dělá vtipy s koťaty. Po obědě si lehnu a Honza mě musí na odpolední skupinu budit. Na skupině kreslíme obrysy rukou a pak si je navzájem vybarvujeme. Vznikne z toho docela zajímavá debata a je škoda, že musíme v půl třetí skončit. Hanka se ptá, zda půjdu s nimi na kafe, ale chci jít ven, mám vycházku. Jedu k rybníku a přestože vypadá studený, vlezu do něj. Je opravdu studený, asi tak pět minut a pak už je to dobrý. Obeplavu kus a vylezu. Stačí mi půl hodina a tak přemýšlím co dál. Volám Zdendu, má tam matku se sestrou a tak raději jedu do města. Prolezu obchoďák a koupím Jirkovi hezkého pejska. Pak odpálkuji Pepu Urbánka, který se chce ke mě nacpat a vracím se. Po večeři chvíli sedíme na schodech, pak se natáhnu a kolem osmé si jdu pokecat. V devět zalezu na pokoj a dopíšu deník. V půl desáté zalehnu a usnu.

Středa 18.8.1999

Pochopitelně se tím pádem vzbudím v půl čtvrté a už pořádně neusnu. Vstanu těsně před rozcvičkou a jdu do tělocvičny, kde je kupodivu nabito. Ale není tam sestra a je tam jen lísteček na zapsání. Než se k němu dostanu, tak je po rozcvičce, takže se akorát napíšu a spočítám lidi, zda tam jsou všichni zapsáni. Pak vezmu lístek ke staniční a jdu akorát na snídani. U snídaně mi Urbánek vnutí svojí, tak mu za ní nabízím oběd, protože bude segedínský guláš. Po komunitě mě staniční prosí o namazání pantů u dveří a než to všechno obejdu je skoro deset. Zajdu dolů ukázat se Munymu a napsat se, přetřu ještě jednou vrstvou luxolu hrací desku a jdu v půl jedenácté nahoru za doktorkou Převrátilovou, protože chce odpojit rozhlas. V jedenáct se scházíme na skupinu a dál diskutujeme o barvě rukou. Je zajímavé, že moji ruku vystihl Honza naprosto přesně. Černá čára uprostřed je přesně ta propast, kterou se mi nedaří zatím překročit. Ve čtvrt na jednu jdeme na oběd a já zjišťuji, že si ho Urbánek nevzal, takže ho měním s Radkem za moravský guláš a je to jedlé. Po obědě chvíli sedím dole v hale. Navrhuji, že odpolední klub by mohl být v restauraci, kde by jsme se pod záminkou výuky správného stolování mohli dodlábnout a Radek říká, že by to dopadlo tak, že by nás to učili nanečisto, takže by jsme stejně měli hlad. Chvíli před půl druhou se konečně vrací na oddělení Saša, kterého konečně propustili z interny. V půl jdu na odpolední tématický klub, který proběhne tak, že Jindřiška nám čte z knížky která mě nebaví a tak si hraji s provázkem. Okamžitě po klubu vypadnu k rybníku, který dvakrát přeplavu a pak jedu do města. Před pátou hodinou se přeci jenom podívám za Zdendou a vrátím se akorát na večeři. Tu ovšem věnuji Hance a jdu si připravit obložený talíř. Doplním ho párkem od večeře a pak sedíme s Honzou a Poláčkem dole v hale. Po osmé zalezu na pokoj a jen tak bloumám v posteli. Před devátou vlezu do koupelny a cestou potkám pacientku, která mi vyčte, že se nedíváme na fotbal, když jsme ji vyhnali od televize. Je mi to jedno a jdu si dopsat deník. Saša, který zápasil s šachovým programem to už vzdal a je na pokoji. Dan si zapne rádio na sluchátka a taky zaleze. Chvíli po desáté se mi podaří usnout.

Čtvrtek 19.8.1999

Vstanu po třičtvrtě na sedm a stihnu akorát rozcvičku. Před snídaní spláchnu koupelnu a po snídani ještě záchody. Ty vezmu důkladně, aby nikdo nemohl říct, že to bylo špatně. Po komunitě zůstanu s Petrou sedět na sále, protože se dnes abnormálně rozpovídala. Dolů jdu až o půl desáté a udělám kostku. Pak sháním igelitový pytlík na obal a než se mi podaří zavařit všechny figurky, je jedenáct a jdu nahoru. Tentokráte rozebereme trochu více Radka a máme akorát poledne. Vyměním s Hankou polévku za buchty, ale pak jí jednu vrátím, protože dvě polévky by pro ní bylo málo. Chvíli si sednu na schody a v půl druhé zase jdu nahoru. Pokračujeme v tématu asertivity, tentokráte učením se odmítat přání druhého. V půl třetí chci původně k rybníku, ale na mobilu mám vzkaz od Zdeňka, že o víkendu bude mít návštěvu, abych nejezdil. To mě tak dokonale rozhodí, že se vracím na pokoj. Při tom ani nevnímám Hanku a Radka, kteří mě chtějí zastavit ve vchodu. Na pokoji padnu na postel a za chvíli tam vtrhne sestra, jestli něco nechci, říkám že ne, kdybych prý chtěl, mám si přijít. Radek má návštěvu, vnímám to napůl a pak pro mě přijde Hanka a vytáhne mě ven. Jsem jí za to vděčný, protože mě to trochu srovná a dovede mě do klubu a dáme si cappucino a zmrzlinu. Pak mám trochu problém s mobilem, volá mě Zdenda a nějak se nemůže dovolat. Zkouším to ještě s Robinem, volá mi zpátky a vše je v pořádku. Pak sedíme ještě chvíli na schodech a je večeře. Vezmu si dva chleby navíc, mám od rána půl kostky sýru. Po večeři si zase jdu sednout na schody a sedím a poslouchám, jenže pak najednou všichni odejdou, zůstávám sám a padám do další depky. Asi po čtvrt hodině se zase na schodech sejde pár lidí a tak zase poslouchám ty řeči a je mi jedno, co říkají a kdo, hlavně že mám kolem sebe lidi. V osm nás sestra zažene, jdu na pokoj, podívám se na Radka a sesypu se znovu. Prostě mám zase den. Radek mě z toho dostane, ale pak už mlčí a tak prostě vypadnu. Jdu na televizi a naštěstí dávají desátý díl Cirkusu Humberto, tak sebou plácnu do křesla a koukám do konce. Po deváté zalezu na pokoj, dopíšu deník a zalehnu.

Pátek 20.8.1999

Ráno se mi vůbec nechce vstávat a tak prostě zůstávám ležet a nejdu nikam. Na rozcvičce mě omluví Dan, přinese mi i snídani a i sestřičce, která mi přinese ranní léky říkám, že mi není dobře. Radek ráno odchází na vyšetření, čekám, že pro mě přijde Hanka, ale nakonec nejdu ani na komunitu a tam mě Radek také omluví a pošle za mnou doktorku Převrátilovou. Ta mě v půl desáté napřed rozebere a pak vytáhne z postele. Dám si sprchu, pak si vezmu snídani a jdu dolů, kde zavařím do igelitu dokončené Člověče nezlob se ! a dám ho Hance. Ta na něj napíše cenu 150,- Kč. Pak do stánku u hlavní brány, dám si tam ještě chlebíčky a koupím limonádu a oplatky. Vrátím se tak akorát na jedenáctou a jdu nahoru. Cestou od stánku natrhám malou kytičku pro doktorku a když přijdu nahoru, všichni tam už jsou. Dávám kytičku doktorce a říkám jí, že sice vím, že to má v popisu práce, ale že jí přesto děkuji. Je docela překvapená a děkuje mi. Hned se mě ptá, zda chci mluvit o tom co se mi stalo, říkám že snad ano a trochu osvětluji svůj problém. Honza pak vytáhne dopis od ženy a na té debatě už zůstaneme. Po dvanácté končíme a jdeme na oběd, zeleninu dám Radkovi a sním maso a brambory. Pak si jdu sednout na schody a chvíli povídáme, když přijde Honza, jestli nechceme jít ven. Nakonec se sebereme všichni čtyři a jdeme, i když jsem si nevzal vycházku. Stejně jdeme jen do první hospody na rohu, kde si sedneme a já si dám dva toniky, Honza nealkoholické pivo a Radek žlutou limonádu, zatímco Hanka cucá kafe a sodovku. Před třetí se vracíme a Honza padne první do ruky sestře, která mu dává fouknout. Mizím na pokoj a dopisuji deník. Po svačině chvíli sedím na schodech a přemýšlím o dnešním ránu. To mi vydrží až do večeře. Po večeři hrajeme se Sašou a Danem žolíky asi tak do osmi hodin. V půl desáté volám Zdeňkovi, který mě informuje, že Erik s Kamírem rozeslali nějaký dopis podle adres, které měly být z databáze klubu vyřazeny a že tím způsobili problém klubu. To mě vyvede z míry tak, že nejsem schopen usnout a podaří se mi to až po půlnoci.

Sobota 21.8.1999

Ráno se vzbudím ve tři čtvrtě na šest a do sedmi už neusnu. Jsem pořád strašně nervosní kvůli tomu dopisu a po osmé volám Erika. Říká mi, že mi zavolá za půl hodiny a skutečně volá, když jsem na cestě do města. Dohadujeme se asi dvacet minut a nakonec navrhuji mimořádnou radu na sobotu 29.8. Sháním i Kamíra ale není. Před spořitelnu, kde mám schůzku se Zdendou přijdu o čtvrt hodiny později, ale nevidím ho a tak mu volám. Je doma a říká, že je špatné počasí a že nikam nepůjde. Je zataženo. Dám si v bufetu tři chlebíčky a chvilku courám po městě a asi v jedenáct se vracím na pavilon. Čekám na oběd, po obědě jsme domluveni, že pojedeme na Lipnici. Mám oběd, přestože jsem řekl, že budu celý den pryč. Po půl jedné vyrážíme na Lipnici, je to pár kilometrů a tak asi v jednu jsme na místě. Zaparkuji na náměstí a jdeme na hrad, kde najdeme na ochozu Munyho a Hanku a pár lidí co šli s nimi. Mají tam již rozložený stánek a tak chvíli sedíme. Ve chvíli, kdy pod hradem prochází průvod zbrojnošů a kupců nás pořadatelé převlečeni za zbrojnoše vyhodí z ochozu, protože nemáme vstupenky. Nemáme náladu jim platit asi 80,- korun za osobu a tak mizíme do podhradí. Jediná restaurace je přeplněná a protože vlastně tam už není nic k vidění, jedeme pryč. Cestou se zastavíme v jedné restauraci, kde se Hanka s Renatou najedí a já si dám zmrzlinu. Ve tři jsme zpět, volám Libora a domlouváme se, že přijede on za mnou. Mám asi čtyřicet minut času a tak zkouším zajet za Miladou, ale není doma. Ve čtyři přijede Libor a jdeme do města. Povídáme o všem možném a až když se usadíme na náměstí v restauraci u kafe, říkám mu o včerejším telefonátu se Zdeňkem. Říká mi, že ten dopis od Erika dostal také a probíráme to. Volám znovu Kamírovi, tentokráte to vezme a tak mu vynadám stejně jako ráno Erikovi. Pak se jdeme s Liborem ještě projít, cestou potkáme jeho známého a málem se ho nezbavíme. Musíme až přes most, než nás opustí. Pak se vracíme do hospody U zlodějky a dáváme si drůbeží rizoto. V osm se vracím na pavilon, Libor mě doprovodí skoro před vchod. Vyzvednu si večeři a zapovídám se se Sašou. Po deváté jdu na pokoj a dopisuji deník. Pak zalehnu a usnu.

Neděle 22.8.1999

Vstanu v sedm hodin a po snídani si sednu dole na jídelně a píšu dopis Jirkovi. Než ho napíšu, je skoro oběd. Po obědě se seberu a jedu za Zdeňkem do Třeště. Přijedu tam akorát v půl jedné. Zdeněk se mě ptá, zda chci oběd, má tam ještě příbuzenstvo a akorát nandává na talíře. Říkám, že jsem obědval a sednu si k počítači. Ve tři hodiny konečně Zdeněk příbuzné vyprovodí na vlak a pak si můžeme v klidu promluvit. Probereme napřed Erikův dopis a pak si povídáme o mě. V půl šesté mě Zdeněk vytáhne na jedno pivo, já si dám kolu a povídáme ještě o všem možném. Před sedmou se vracíme domů a já pak odjíždím zpět do Brodu. Zvládnu to zase za čtyřicet minut, takže jsem na pavilonu akorát před osmou. Volám ještě Jirkovi a před koncem hovoru mě volá matka, takže zaklapnu mobil a dám si ho do kapsy. S matkou se bavím chvíli, asi patnáct minut, když mi zazvoní v kapse mobil. Rychle ho zvednu a doufám, že ho nikdo neslyšel. Volá Zdenda, tak mu akorát řeknu, aby zavolal později, že mám na telefonu matku a vypnu mobil. Pak dokončím hovor s matkou a vracím se na pokoj, kde všichni už skoro spí. Sním večeři, kterou mi Dan schoval a po deváté zalehnu a jako obvykle usínám až po té, co jsem si vzal prášek.

Pondělí 23.8.1999

Je pondělí a tak je budíček v půl sedmé, takže ve tři čtvrtě vstanu a jdu na rozcvičku. Dan zapisuje přítomné, rozcvička je krátká. Pak naposledy spláchnu koupelnu, protože jsem se rozhodl s tím skončit. Na snídani mi Urbánek vnutí svojí, ale říkám mu, že cigarety nemám. Nevadí mu to a tak si ji nechávám. Na komunitě mám depresi a vysvětluji Radkovi, že se tentokráte nesměji. Vzdávám se koupelny a říkám, že končím. Berou to na vědomí a najdou jiného. Po komunitě se chvíli natáhnu na lavici a zůstanu tak do půl desáté. Zajdu na pokoj a Radek mě dotáhne dolů. Není mi valně, na terapii stejně sednu ke zdi a Dan mě chce odvést zpět na pokoj. Nakonec se z toho zase vyhrabu a dodělám vázičku pro Jirku. Pak jdu na skupinu a po počátečním váhání nakonec vytáhnu kopii dopisu, který jsem napsal Jirkovi. Obsahuje vlastně popis toho, kam jsem se v čem až dostal a Převrátilová se mě ptá, co si od toho dopisu slibuji. Říkám, že nevím, že to je vlastně dopis, ve kterém zároveň píšu, co a jak v současnosti se mnou je, protože jsem s Jirkou mluvil před třemi týdny a poslední dopis jsem mu psal před měsícem. Nakonec se celá hodina točí kolem našeho ukončení skupiny v pátek. Zatím nevím jak dál, a tak se vůbec nevyjadřuji k ničemu, ani poté, co Hanka dopis přečetla, protože já na to neměl sílu. Po dvanácté se rozcházíme na oběd a v půl druhé jdu na klub. Je o drogách a drogové závislosti, téma mě zajímá a tak dávám Lence, která ho vede, kontakt na náš klub. Odpoledne mám sice vycházku, ale nikam nejdu, jen ke stánku a pak sedíme na schodech až do večera. Při večeři mám zase malou depresi a jsem už z toho vedle. Po večeři si jdeme sednou znovu na schody, ale už to není ono. Před osmou se zvedám a jdu si dopsat deník. Pak volá Zdenda na mobil a baví se se mnou asi 12 minut. Omlouvám se mu za včerejšek a říkám mu, že mu zavolám. Dan chce hrát žolíky, ale necítím se na to. Chvíli bloumám a hledám někoho, s kým bych si pokecal a v devět zalehnu a usnu.

Úterý 24.8.1999

Je zase to úterý, kdy se převlíkají postele. Radek se snaží sestřičku přesvědčit, že je to zbytečné, když v pátek jde domů, ale není to nic platné. Svléknu ji také a jdu na rozcvičku. Po snídani mám už volno až do komunity. Na komunitě si akorát řeknu o vycházku do města, kdybych náhodou chtěl jít. V devět se jdu podívat dolů, namočím vázičku znovu do luxolu a pak Muny chce uklízet, že prý bude zítra inventura. Do deseti tedy uklízíme, pak jdou všichni ven a Muny hraje na kytaru. Já jdu nahoru a začnu si podle deníku kreslit do počítače graf fyzické a psychické kondice za ty dva měsíce. Vůbec se mi výsledek nelíbí. V jedenáct jdeme nahoru na skupinu a první co Radek udělá je, že mě práskne, že jsem si nakreslil graf kondice. Psycholožku to pochopitelně zajímá a tak ho musím komentovat. Zase se tedy debata točí kolem mě, což mi pochopitelně pomáhá, ale mám dojem, že ostatní to už unavuje. Naštěstí se stočíme i na druhé a tak nám to do oběda uteče, ani nevíme jak. Jdeme na oběd, pak si chvíli sedneme dole v hale a Honza si hraje s balónkem ve tvaru králíka. Nafukuje ho do bizardních tvarů a je legrace. V půl druhé jdeme zase nahoru a tentokráte dostáváme za úkol nakreslit kraj lesa. Ten můj je smutný a neprostupný, se smutně ohnutou břízou. Petra nakreslí jen dva samotné stromy, Hanka jednotvárný les a Radek pohodovou krajinu s cípem lesa, kde chybí jen slunce. Honza ke svému kraji lesa dokreslí hájovnu s jelenem. Pak si to navzájem vyhodnocujeme a dostáváme se k zajímavým závěrům. Jdeme po skupině na kafe do klubu a asi hodinu tam ještě debatujeme o všem možném. Každý dá k dobru nějakou vzpomínku z minulosti a je docela veselo. Po návratu sedím ještě chvíli na schodech než je večeře. Po večeři se jdu podívat na televizi na jeden díl detektivky a pak jsou zprávy. Po sedmé si jdu dodělat svůj graf a dopíšu deník. V osm se jdu podívat na televizi, dávají film s Belmondem který jsem už viděl a tak mi ani nevadí, že mě za chvíli volají k telefonu. Volá Robin, říká co přišlo za poštu a bavíme se dvacet minut. Pak se vracím na televizi, kde to ženský mezitím přepnuli na Primu a tak se jdu podívat kde je kdo a skončím na pánské kuřárně. Rozvinula se tam zajímavá debata a končíme po druhém vyhnání sestrou v půl dvanácté. Vezmu si prášek na spaní a pak se mi podaří teprve usnout.

Středa 25.8.1999

Vstanu asi ve třičtvrtě na sedm, zatímco Radek leží a nechce jít na rozcvičku. Po návratu z rozcvičky zjišťuji, že Radek nechce vstát ani na snídani a tak při snídani říkám Hance, aby mu ji schovala, přestože ji nechtěl vůbec. Pak se vracím na pokoj a dopisuji deník. Mám asi deset minut do komunity a tak si při solitéru přemýšlím o tom jak řeknu doktorce Převrátilové o prodloužení hospitalizace. Po komunitě jdeme místo na terapii uklízet kolem baráku. Vylezu ven, kouknu se na stromy a Hanka mě zase musí vytáhnout z deprese. Uklízení nám vydrží asi tak hodinu a pak se to různě rozuteče a já se natáhnu do trávy a asi na půl hodiny usnu. Před jedenáctou jdu na pokoj, zahraji si Solitér a jdu nahoru na skupinu. Rozbíhá se debata o tom, co bude po propuštění a Honza mi nahrává na to co chci říci. Říkám jim tedy, že jim dlužím jednu situaci z asertivity a žádám doktorku Převrátilovou o čtrnáctidenní prodloužení hospitalizace. Podle očekávání mi to zamítá a zdůvodňuje to pro mne ne příliš přesvědčivými důvody. Vysvětluji, co mě k tomu vedlo, ale ani to ji nepřesvědčí. Vzdávám to tedy definitivně a jdeme na oběd. Po obědě jdu do stánku a klidně ignoruji odpolední klub. Volám doktorce Müllerové, ale ani ona mě příliš nepotěší a jasně mi dává najevo, že mám jít co nejdříve do práce. Domlouváme se tedy, co řeknu v úterý obvoďákovi a vůbec mi není dobře. Tak volám Zdeňkovi a ani on není zrovna ochoten mě poslouchat. Celkově to na mě působí dojmem, že mě prostě všichni hodili přes palubu a to mě tak vyvede z míry, že spadnu do takové deprese, že si musím jít pro něco na uklidnění. Jdu za sestrou, ale nedojdu tam a zůstanu viset na okně v chodbě, kde mě najde doktorka Převrátilová a dotáhne mě na komunitní sál. Půl hodiny mě tam rozebírá, než jsem schopen normálně reagovat. Pak jdu dolů na louku, kde sedí Honza a Hanka s Květou a chvíli je tam poslouchám. Před pátou se zdvihnou a tak jdu taky a mrknu se na televizi. Ve chvíli, kdy začíná pobřežní hlídka se přiženou baby a chtějí se dívat na něco jiného tak vypadnu. Po večeři si jdu na pokoj dopsat deník. Potom chvíli hrajeme karty a po desáté usnu.

Čtvrtek 26.8.1999

Vstávám jako obvykle a jdu na rozcvičku a v půl osmé na snídani. Po snídani je komunita, kde se rozdělují dovolenky, jenže to se mě už netýká. Říkám si tedy jen o propustku na odpoledne a večer, do osmi hodin. Mám domluveno s Hrivňákem, že ho odpoledne zavolám a domluvíme se. Jdu dolů na pracovní terapii a už se do ničeho nepouštím, jen se bavím s několika lidmi. Přišel tam Štěpán, ten narkoman a tak se bavím hlavně s ním. V jedenáct jdu zase nahoru, doktorka Převrátilová si na nás zase připravila téma o asertivitě, má to být zase o odmítání druhého. Dává mě do dvojice s Radkem a tak mě napadá báječná konina. Radkovi dopředu nic neříkám a když máme začít, tak začnu s tím, že se mu vrhnu k nohám a začnu ho hladit a říkám mu, že už máme před sebou poslední noc a navrhuji mu, aby se se mnou vyspal. Následuje jeho šok a ostatní mají místo očí dalekohledy. Mám radost, že se mi podařilo všechny vyvést z míry a jsem spokojený. Pak jdeme na oběd a v půl druhé se scházíme nahoře znovu. Navrhuji, že půjdeme se skupinou na kávu do klubu, nakonec to dopadne tak, že do klubu jdeme až po skupině i s doktorkou Převrátilovou. Sedíme tam asi hodinu, když si vzpomenu, že jsem měl v půl třetí zavolat Hrivňákovi a domluvit se s ním. Omluvím se tedy a letím na pokoj. Volám mu a zjišťuji, že je kus před Brodem, takže se domlouváme že se sejdeme v pět hodin doma. Jedu tedy domů a stavím se ještě v bance. Domů přijedu stejně s ním. Přivezl mi programy, tak něco nakopírujeme a něco nainstalujeme. Máme kolem toho dost práce a Robin se točí jen kolem něj a mě neudělá ani večeři, přestože se ho v půl sedmé ptám. Po sedmé musím vyjet a Robin se mě ani nezeptá, jestli něco nechci s sebou k jídlu. Vztekle si tedy hodím do tašky tři housky a paštiku a vypadnu. Celou cestu zpátky jsem naštvaný a mám co dělat, abych dojel. Jen dojedu a dojdu na barák, tak se už neudržím a spadnu do strašné deprese, mám ohromný pocit bezmocnosti. Sestřička se mě snaží uklidnit a tak brečím v sesterně a mlátím zoufale do stolu. Pak mi dá prášky a já si neuvědomím, že v takové situaci si nesmím vzít Amitriptylin v obvyklé dávce a navykle je hodím do sebe všechny. Sním večeři, namažu si přivezené housky pomazánkou, kterou mi schovali a jdu si lehnout. V devět zaberou ty prášky a je to katastrofa. Nemůžu se udržet v posteli, svaly na nohou pracují na dvě stě procent a vyžene mě to na chodbu. Musím mít neustále nohy v pohybu, jinak bych snad zešílel. Jenže díky Nitrazepanu už téměř spím a tak výsledek je ten, že lítám po chodbě a pokoji jak utržený vagón a při tom napůl spím. Následkem toho pořád narážím do zdí a do skříní a dveří a to trvá asi hodinu, než jsem schopen se vrátit do postele a ležet. Zkouším to během té hodiny několikrát, ale prostě to nejde. Pak konečně nějak usnu.

Pátek 27.8.1999

Dnes je poslední den mého pobytu zde a tak klidně ignoruji rozcvičku a místo toho se balím. Částečně jsem se sbalil už včera a tak mi to netrvá dlouho. Svlékneme s Radkem postele a jdeme na snídani. Po snídani je komunita, naše poslední. Hanka se jménem celé skupiny rozloučí. Původně jsem chtěl i já říci, že všem děkuji, že mě dokázali brát takového jaký jsem, jako člověka, ale zjišťuji, že v sále již z původních pacientů téměř nikdo není a ti ostatní mě již neznají tak dobře a nepochopili by, co tím mám na mysli. Nechám to tedy na Hance a po komunitě se jdu rozloučit dolů na pracovní terapii. Muny tam není a tak se loučím jen s Hankou, která tam je dnes sama. Poslední skupinu máme dnes místo v jedenáct už v deset. Jdeme tedy naposledy nahoru a Honza s Radkem nesou každý jednu růži pro Janu a doktorku Převrátilovou, Hanka má pro ně obě dohromady bonboniéru. Předáme vše s poděkováním za celou skupinu a máme poslední možnost si něco říci. Doktorka Převrátilová navrhuje, aby jsme každý každému napsali nějaký vzkaz, prostě cokoli, co jsme za celou dobu nestačili nebo nemohli říci tomu druhému. Všichni něco napíšeme, jen mě a Radka nic nenapadá. Radek to nakonec vzdává a já napíšu všem stejný vzkaz, vzkaz který bych v tu chvíli asi chtěl říci, ale nešlo by mi to. Pak si je navzájem přečteme a rozloučíme se a naposledy za sebou zavíráme dveře místnosti, kde jsme se čtyři týdny scházeli. Jdeme dolů na poslední oběd, já při něm vyřizuji již obvyklou spoustu telefonů a tak mi ujde, že se Radek se mnou chce rozloučit, protože už odjíždí. Říká mi to Hanka, která si s Honzou dělá poslední kávu na schodech, zatímco já nakládám věci do auta, které jsem včera večer zaparkoval vedle vchodu. Dávám Honzovi a Hance po jednom balíčku kapesníčků, loučím se s nimi a hledám Petru. Dozvídám se, že ji Saša vzal na poslední projížďku po areálu a tak ještě projíždím celým areálem, ale nikde je nevidím. Vracím se ke vchodu a prosím Hanku, aby se za mě s Petrou rozloučila a dávám jí pro ní také jeden balíček kapesníčků. Pak naposledy všem zamávám svůj osmitýdenní pobyt zde ukončuji průjezdem brány do reality všedního dne.

Intermezzo

A ten poslední vzkaz, který byl pro všechny stejný ? Na ty lístečky jsem napsal všem jediné slovo. To prosté, lidské DĚKUJI. Tehdy jsem to tak cítil. Ale.......
Ne všechno se člověku v životě daří. Něco se nepovedlo. Nestalo se něco, co se stát mělo, nebo se stalo něco, co se stát nemělo ? Kdo ví. Vrátil jsem se domů, měl jsem se vrátit i do zaměstnání, ale......
Opět je tu to prokleté ale. Léto se začalo pomalu lámat do podzimu, když jsem krátce po návratu z léčebny vstoupil do ordinace našeho obvodního lékaře. No, vstoupil - spíš jsem se tam doplížil. Už když jsem se usazoval na židli vedle jeho pracovního stolu viděl, že něco není v pořádku. Chvíli mě nechal a pak se zeptal jak mi je. A v tu chvíli na mě znovu dolehl pocit strašlivé bezmocnosti a beznaděje, který vyústil v další záchvat deprese, takže jsem nedokázal nic jiného, než se opřít o hranu stolu a potoky slz se řinuly z mých očí. Připadal jsem si v tu chvíli úplně zbytečný, zoufalý. Nebyl jsem schopný cokoli říci. Odvedli mne do vedlejší místnosti a asi dvacet minut trvalo, než jsem se dostal do stavu, kdy jsem byl schopen opět komunikovat. Měl jsem vyřídit od mé psycholožky návrh na návrat do zaměstnání. Udělal jsem to, ale oba dva jsme v tu chvíli věděli, že to nepřipadá v úvahu. Doktor Pátek mě poslal zpět domů a znovu za doktorkou Müllerovou. Další týdny jsem opět docházel k ní, ale můj stav se nelepšil. Dál jsem špatně spal, prakticky bez prášků jsem nedokázal usnout a stavů, kdy jsem se cítil beznadějně v koncích jsem se nezbavil. Čas ubíhal, pravidelně jsem navštěvoval jak doktorku Müllerovou, tak doktorku Moravcovou a mezitím i dvakrát posudkového lékaře. Ani ten nenabyl přesvědčení, že je již vše v pořádku a dál mě ponechal v péči lékařů. Tak minulo září a říjen a začal listopad. Celý první týden v listoapdu jsem se cítil pořád špatně a zavolal jsem proto doktorku Müllerovou, jestli bych mohl za ní přijet dříve, než bylo domluveno. Řekla mi, abych přijel. Když mě viděla, nemusela se moc vyptávat. Bylo jí jasné v jakém jsem opět stavu a protože je nejen odborník na lidské duše, ale především člověk, otevíral jsem v pondělí v poledne dveře, které jsem přede dvěma měsíci za sebou zavřel. Otevíral jsem je s očekávaním věcí příštích a s pocitem, že zároveň otevírám dveře do svojí bolavé duše.

Dobří holubi se vracejí . . . . . .

Slovo autora závěrem

Dočetli jste příběh, který je naprosto pravdivý a stoprocentně autentický. Deník, který jsem si psal po dobu mého pobytu v Psychiatrické léčebně jsem si psal dobrovolně, z vlastní vůle a byl to můj nápad. Nebyl to terapeutický úkol, který se v takových případech někdy dává. Napadlo to mě samotného. Nic jsem si v něm nevymyslel, nic jsem v něm nezměnil. Všechna jména, místa jsou skutečná, nezměněná. Všechny události tak, jak jsem je popsal, se skutečně staly. Je to skutečný příběh mého života. Je pravdivý.

Ten příběh pro vás totiž napsal

Jiří Hampl

BLÁZNOVA KRONIKA
NE PO ČTYŘICETI, ALE
PO ČTYŘECH LETECH

PROLOG

Když jsem před čtyřmi lety uzavíral svoji Bláznovu kroniku, položil jsem čtenáři otázku – Kdo ví ? Nevěděl jsem to pochopitelně ani já sám a nedokázal jsem to zodpovědět. Proto po čtyřech letech procházím branou Psychiatrické léčebny v Kroměříži a mířím na oddělení 18b, kde mi šestitýdenní pobyt zařídila moje psycholožka Dr. Müllerová.

Pondělí 27. října 2003

Je něco málo po dvanácté hodině, když se na parkovišti před kroměřížskou léčebnou loučím s Jirkou a dalšími přáteli, kteří mě sem doprovodili.
Procházím vrátnicí a mířím do zadního traktu rozsáhlého parku léčebny, kde úplně na konci nacházím budovu, která se tímto stává mým dočasným domovem. Takže jsem docela zvědav a od prvního kroku podvědomě porovnávám léčebnu v Havlíčkově Brodě a zde v Kroměříži.
Vystupuji po schodech do prvního patra, kde se mě v jídelně ujímají pacienti ze samosprávy a současně s uvítáním mi sdělují některé nezbytné podrobnosti. Rozhlížím se po oddělení a v duchu porovnávám se svojí zkušeností z minulosti. První dojem je docela příznivý a tak doufám, že zde najdu na čas přátele, nu a možná že nejen na čas.
Absolvuji stručný přijímací pohovor, seznámím se s několika pacienty a mám možnost si na pokoji vybrat své místo. Pokoje jsou zařízeny sice jen válendami s nočními stolky, ke každé patří jedna skříň, ale vše je pěkné, moderní a dobře udržované, toho jsem si všiml hned při vstupu v jídelně, která je také zařízena moderním nábytkem. Je vidět, že zde panuje snaha, aby se zde pacientům líbilo a cítili se zde dobře.
Po nějaké chvíli mi přibude na pokoj první spolubydlící. Šestadvacetiletý mládenec jménem Marian působí dobrým dojmem a tak jsem rád, že si snad budu mít s kým povídat.
Během odpoledne prozkoumávám zvyklosti zdejšího oddělení a konstatuji, že je zde zaveden stejný systém jako v Jihlavě, a to ať se týká uspořádání pokojů, jídla, či dalšího. Seznamuji se s dalšími pacienty, nejen stávajícími, ale i s novými. Pročítám si veškeré dostupné informace, které nalézám na nástěnce a v kuchyňce, včetně jídelního lístku.
Večer po večeři se všichni scházíme v klubovně, kde nastává oficiální vítání. Je to poněkud jiné než bylo v Jihlavě nebo v Havlíčkově Brodě, ale o to příjemnější překvapení. Všichni noví pacienti procházejí uvítacím rituálem, kdy jsou pasováni na neurotika-začátečníka a je to taková milá chvilka, která ve mně navozuje pocit, že takto člověk zapadne do kolektivu daleko lépe, než když na ranní komunitě vstane, řekne já jsem ten a ten odtud a odtud a mám ty a ty záliby.
Po oficiálním uvítání si pro odreagování a rozpohybování zahrajeme několik společenských her, při nichž je docela legrace.
Před večerkou ještě varuji Mariana, že v noci nahrazuji cirkulárku a krátce po večerce která je v deset, usínám.

Úterý 28. října 2003

Dnes je státní svátek a tak si malinko přispíme, nicméně s hrůzou zjišťuji, že ranní rozcvička venku, na kterou jsem včera večer docela prskal, je realitou. Natáhnu na sebe oblečení a během rozcvičky zjišťuji, že to tak hrozné zase nebude, i když mě ke konci zrazují moje záda a tak konec rozcvičky vzdávám. Na to konto pak s mírnými problémy absolvuji povinnosti předslužby v kuchyni, kterou jsem nějakým záhadným způsobem vyfasoval. Konve a přepravky s jídlem jsou před budovou a jídelna v patře. Takže když to se spolupacientem Milanem vytáhneme nahoru, jsem u snídaně na mrtvici. Během dopoledne si od sestřičky (pozn. – tady si od začátku říkáme křestními jmény, ale i když máme cedulky, tak si je chvíli nebudu pamatovat) převezmeme dotazníky k doplnění informací o nás, takže šoková terapie pokračuje, protože naprosto netuším, jak mám zhodnotit své pocity. To mi nějak do kolonek nejde, to musím napsat snad jen sem a ani tady to není to pravé.
Po obědě ke kterému máme uzené s bramborovou kaší, všichni jdou na vycházku do města, jen já zůstanu na pokoji, abych si přepsal své poznámky do počítače. Sice jsem dostal sešit abych si vedl deník svých pocitů, ale jednak mi to psaní rukou prostě nejde a za druhé na papíře nedokážu uspořádat své myšlenky tak, jak mají do sebe zapadat, aby byly později použitelné. Chci se vrátit ke svému psaní povídek, protože jsem toho v poslední době vytvořil málo a to mě dost mrzí. Doufám, že se mi tady zase moje spisovatelská inspirace částečně vrátí.
Pochopitelně, že uprostřed práce během odpoledne mě na pokoji vyruší terapeutka Aranka a je docela vyděšená z mého notebooku. Sdělí mi, že něco takového tu ještě neviděli a že je potřeba to nahlásit ráno. Sděluji jí, že jsem měl v úmyslu o dovolení požádat primáře nebo lékaře oddělení, stejně jako v Havlíčkově Brodě. Nakonec se shodneme na tom, že ráno před komunitou promluvím se staniční Marunou. Pak v klidu pokračuji až do večeře, po večeři ukořistím ještě trochu chleba a pomazánky a na sebe hodím sprchu. Pak je už čas na večerní program, což je přednáška terapeutky Katky. Přednáška se místy rozvine v zajímavou debatu o rodinných vztazích, takže konve a přepravky od večeře připravujeme před budovu s Milanem až před devátou. Dopisuji papírový deník kteréžto psaní jest terapeutickým úkolem. Moc mi to nejde, protože klepání do klávesnice mi jde lépe a myšlenky se mi taky řadí jinak. Nakonec přeci jen něco napíšu a zalehnu. Hudba autogenního tréninku sice na mne neúčinkuje, ale přesto po desáté usnu.

Středa 29. října 2003

Pochopitelně, že se vzbudím ve čtyři ráno a už neusnu. Ve čtvrt na sedm se vybatolím na rozcvičku před barák, sice dorazím pozdě, ale přeci. Před snídaní si vyžádám krátký rozhovor se staniční Marunou a požádám o dovolení používat notebook. Dohodneme se na podmínkách a svolení dostávám. Když se chci chopit před snídaní konví a přepravek, dozvídám se, že už mám zase jinou službu a že se to mění každý den. Takže jsem trochu naštvaný, že nikdo nic neřekne a já musím fungovat coby Delfská věštírna. Po snídani je malá komunita, na které se probírají podobné věci jako v Havlíčkově Brodě. Dostáváme s Marianem pochvalu za uklizený pokoj a jako odměnu bonbón. Pochvala mě těší a Mariana myslím také. Následují další informace od staniční Maruny a přečtou nám Domácí řád.
Pak zůstáváme na klubovně, kde nám pacienti z druhé skupiny předvádějí v rámci Psychodramatu situace ze svého rodinného života. Během psychodramatu si mě zavolá lékař Ivo k pohovoru, takže půlku nevidím a když se vrátím tak už nevím o čem je řeč. Po skončení dopoledního programu se věnujeme s Martinem úklidu toalet a mezitím dovezou oběd. Omáčka s knedlíky je docela jedlá, jen chce malinko přisolit.
Po obědě následuje autogenní trénink na klubovně, v jehož závěru Marťa usne a hlasitě chrápe. Když je v závěru konstatováno, že se ozývalo chrápání, přísahám všem, že jsem to nebyl já.
V půl druhé se poprvé sejdeme na skupině, kde nás lékař Ivo seznámí se základními pojmy psychoterapie a skupiny. Pak zbude ještě několik minut, které využijeme k částečnému seznámení se stručnými životopisy některých členů skupiny. Ve tři čtvrtě na tři skupinu končíme zvolením názvu skupiny „OPONA“ a šerifa skupiny, o kterého si střihnu s Marianem a samozřejmě to prohraji.
Pak následuje hodina sportu, takže díky svému omezení s páteří ji vyplním procházkou po areálu, kde se mimo jiné podívám i do ústavního kostelíku.
Po čtvrté hodině zalezu na pokoj k počítači a chvíli srovnávám katalog vláčků a pak dopisuji deník. Vydrží mi to akorát do večeře. Dobu mezi večeří a začátkem večerního programu strávím poutavě sháněním informací co obnáší všechno služba šerifa oddělení a k dovršení všeho zjistím, že jsem k sobě vyfasoval jako šerifku Marťu, což je takové třeštidlo, které se pořád něčemu nahlas řehtá.
Na večerním programu je nácvik sociálních dovedností, kde Lenka předvádí, jak nemůže zvládnout své ratolesti. Jejího dvanáctiletého syna který se hádá se svou sedmnáctiletou sestrou předvádí Tom a předvádí to tak skvěle, že všichni řveme smíchy. V deset je večerka při autogenním tréninku, který mi zase nic neříká, ale nějak usnu.

Čtvrtek 30. října 2003

Zase se budím po čtvrté hodině a už nemůžu spát. Takže se na rozcvičce sotva hýbám. Dnes mám zase s Milanem předslužbu, takže kmitám s bednami na snídani, po které je malá a velká komunita. Na velké komunitě oficielně od Michala a Lenky přebíráme s Marťou šerifství a slibuji komunitě, že jak budou zlobit, začnu nosit kolty proklatě nízko u pasu. Pak kolem toho ještě lítám jak hadr na holi abych se v tom trochu zorientoval. Na programu velké komunity která začíná po malé komunitě v devět máme stručné představení všech členů nové skupiny, kterou jsme pojmenovali „OPONA“. Závěrem vyfasujeme zase nějaké papíry s kolonkami a grafy a máme tam zapisovat naše pocity a průběh skupiny a tak, takže zase prskám vzteky, snažím se terapeutku Katku přesvědčit, že to neumím definovat. Nakonec mi sdělí, že nevyplnění formuláře je porušení léčebného režimu a já se musím držet, abych na ní nezačal řvát a rozvineme debatu o tom, jestli má smysl tam cokoli napsat, když mě nic nenapadá. To nám vydrží do oběda. Smažený květák je náhodou opravdu smažený ale je ho málo, tak si přidávám alespoň brambory. V jednu hodinu je zase autogenní trénink, tentokráte individuální, takže bez hudby. Ve čtvrt na dvě začíná skupina. Zapomenu na gongy ale Marťa to naštěstí odgonguje. Ve skupině po dokončení představování dostanu slovo a presentuji své problémy s Robinem. Trvá to přes hodinu a nakonec to zobecníme na problém komunikace s blízkými lidmi. Pak skupina končí a protože venku mrholí a mě se nikam nechce, tak požádám Maru, aby mi obálku s lístkem na peníze poslala z pošty ve městě. Pak si sednu na pokoj a abych se odreagoval, tak si vezmu notebook, jenže skončím u programování rozpisu služeb, takže konstatuji, že už začínám blbnout. Když mi to nejlíp jde, vtrhne do pokoje Milan s tím, že je potřeba donést přepravky na večeři. Málem po něm něco hodím protože mě naštve, že tady člověk nemá pořádně chvíli klidu. Těsně před večeří mi začnou lidi ze skupiny nosit vyplněné formuláře a já ho mám zase prázdný, protože jsem celý den lítal kolem šerifování a tak jsem na to zapomněl a stejně mě nic nenapadá. U večeře loudím na ostatních ze skupiny informace co tam mám napsat a vyhrožuji, že když mi neporadí, opíšu tam něco od nich. Nakonec přestanu řvát, něco tam zaškrtám a poslední kolonku stejně nevyplním, protože to, co jsem odpoledne říkal na skupině už dávno nevím a neumím to znovu zformulovat. Pár minut po šesté formuláře odevzdám a jdu napsat papírový deník a následně deník do notebooku. Zabere mi to čas akorát do večerního programu a s Marťou se domluvíme, že služby rozepíšeme po programu.
Na večerním programu je skládání pohádky formou tiché pošty. Pak tedy s Marťou rozepíšeme služby, což zabere dost času, takže až po desáté mám čas jít nalinkovat sešit služeb. Sednu si v jídelně a využiji toho, že mám oficiální práci, takže večerku protáhnu o půl hodiny. Stejně se mi pak ještě spát nechce, tak si ještě chvíli čtu.

Pátek 31. října 2003

Ráno se zase budím po čtvrté hodině, ale náhodou ještě usnu. Po snídani na malé komunitě, kde sprdneme Toma, že si ještě v půl jedenáctý četl, je Psychogymnastika. Nejdříve vyklidíme celou klubovnu a srolujeme koberec. Pak máme za úkol bez mluvení předvést procházku ve dvojicích, což mi nějak nejde. Napřed chodím sám a nechci si vybrat žádného partnera. Předvádím, že mi na nikom nezáleží a jsem naprosto nepřístupný jakémukoli kontaktu. Jenže jak se úkoly mění, tak se to ve mně zlomí a uteču do kouta, kde brečím jak krokodýl. Za chvíli se ke mně přižene Míša s Lenkou a dotáhnou mě zpátky mezi ostatní. Docela mě to těší, že někdo projevil zájem. Chvíli ještě posmrkávám, pak se to srovná a v druhé části programu, kdy máme vytvářet ve dvojicích pána a jeho stín, už normálně šaškuji. Chvíli představuji psa, lezu po čtyřech a Milan, který mi dělá stín leze za mnou. Pak dolezu k rohu skříňky, zvednu jako pejsek zadní a Milan se může potrhat smíchy. Zase prostě přebíjím depresi šaškárnami. Před obědem projdeme oddělení a uděláme bodování. K obědu je rýže s nějakou omáčkou a náhodou se to dá jíst a je i slušný kousek masa. V půl druhé máme skupinu, pro dnešek nechci mluvit, ač mne Hanka popíchla, tak dáváme prostor Ireně. Po skupině místo sportu pomůžeme pověsit záclony z prádelny, což se díky Tomovi který je jak Dlouhé Bidlo a šplhá po oknech, daří bez štaflí. Navrhuji mu udělit mimořádnou pochvalu za sportovní výkon. Pak se chvíli zabývám počítačem, ale naprogramovat služby v Basicu Spectra se mi stejně nedaří. K večeři se moc nevyznamenali, brambory s podmáslím je celkem prd, tak alespoň sním co mi kdo přidá. Pak jdu napsat deníky – štve mě že musím psát dva, že nemůžu ten svůj z počítače třeba vytisknout a vložit ho do toho sešitu, nebo jim to dát na disketě..

Sobota 1. listopadu 2003

Ráno vstáváme později, protože je sobota. Venku náhodou taky není zima, i když je tam velký vítr. Dopoledne věnujeme generálnímu úklidu oddělení a před polednem to jdeme bodovat. Navrhneme několik pochval, mezi nimi i náš pokoj, protože jsem iniciativně utřel prach i na lustrech, kam se normálně nedosáhne. Před obědem si mě zavolá terapeutka Aranka a trochu mě kárá za hygienu, ale neřekne nic konkrétního, takže jsem naštvaný a oběd mi skoro nechutná a po obědě se mi to rozleží v hlavě, přemýšlím co se Marianovi nelíbí když vlastně nic neví a je mi na nic. Tak se na chvíli natáhnu a ani nejdu ven. Pak se na klubovně podívám na konec filmu který už jsem viděl a na chvíli zalezu k počítači. To mi vydrží do večeře. Po večeři napíšu deníky a dám Martě sešit služeb, aby je zase vymyslela ona. Pak vynesu zbytky od večeře a chvíli hrajeme s Marianem a Míšou na jídelně Pexeso. Po deváté vlezu pod sprchu, po půl jedenácté projdeme s Marťou oddělení a uděláme s terapeutkou Věrkou bodování. Večerka je v jedenáct a pak nějak usnu.

Neděle 2. listopadu 2003

Je neděle a venku prší, tak ani nejdeme na rozcvičku ven. Marian mi říká, že mi můj deník zanesl na jídelnu a já chvíli nemůžu pochopit proč, až mi dojde, že se tam dávají ráno a ne večer. Napůl mi to stejně nemyslí, u snídaně stejně napůl spím a venku pořád prší, takže se mi ani ven nechce. Zůstanu na pokoji a chvíli se zaobírám časovým plánem oddělení, protože se mi to celý nějak nezdá – ráno v něm kolidují snídaně s bodováním a poradou šerifů na vyšetřovně. Nakonec usoudíme s Marťou že by stačilo posunout poradu na vyšetřovně o pět minut, abychom nemuseli vstávat od nedojedený snídaně. Pokusím se to navrhnout, ale prý už tady takové pokusy byly a ztroskotaly. No, uvidíme. Nebo by se mohlo posunout bodování o chvíli dřív, aby byl větší čas na snídani. Tím strávím celé dopoledne a po obědě ke kterému je maso s knedlíky a hnědou omáčkou zase zalezu na pokoj k počítači. Celé odpoledne sedím u počítače a dělám katalog vláčků. K večeři je plátek sýra, vejce a kousek másla, tak to doplním ze svých zásob. Na večerním programu se děsně rozčílím, protože všichni chápou zadaný úkol, jen já ho nemůžu pochopit. Připadám si jak úplný blb a navíc mi to terapeutka Katka nechce nijak blíže vysvětlit, tak abych pochopil, co mám dělat. Nakonec na papír rezignovaně něco napíšu, co mě právě napadne. Stejně to je blbost, ale vím, že to píšu jen proto, abych splnil zadaný úkol v časovém limitu. Na tak složitý úkoly si nemůžu zvyknout. Nakonec to konzultujeme s ostatními a teprve pak terapeutka Katka vysvětlí, že šlo o to, že pod jedním slovem každý může chápat poněkud jiný význam. Tak si říkám, že to šlo říci dvěma větami, a nemusel jsem se vztekat, protože to je přeci jasné a není potřeba kolem toho dělat hodinový večerní program.
Po skončení programu ještě vlezu pod sprchu se jenom opláchnout, protože mám pocit, že Marian měl nějaké připomínky, takže využiji toho, že je ve druhé sprše a demonstrativně vlezu vedle. Ale stejně je mi to všechno jedno. V deset je zase ten autogenní trénink, který mi už jde děsně na nervy, protože je to ráno a v poledne tatáž nahrávka, kterou pouštějí třikrát denně do chraplavého reproduktoru nade dveřmi, ale nějak ho přetrpím a zalezu. Pak si vzpomenu, že se potřebuji podívat, jestli Jirka vybral poštu, takže si vezmu mobil a pochopitelně jako na potvoru do pokoje vtrhne terapeutka Katka a přestože nikoho neruším, tak mě sprdne. Tak to zase vypnu a nechám to na ráno.

Pondělí 3. listopadu 2003

Ráno je venku mlha, ale naštěstí neprší a ani není tak velká zima, takže rozcvička se dá vydržet. Dorazím o chvíli později, protože mi to chvíli trvá, než se vyhrabu, ale všem je to stejně jedno. Stejně tak jako to, že se moc nenamáhám s cvičením. Katka která vede cvičení se stejně každou chvíli dívá na hodinky a snaží se to nějak protahovat, aby nám to vydrželo na tu čtvrthodinu. Na poradu šerifů jdu s rohlíkem v puse, protože zase nestíhám dojíst snídani. Nápad s posunem porady si nechám od cesty, protože mám pocit, že to je stejně marné. Na komunitě navrhneme Mariana a Gábinu na další týden na šerify a po komunitě si mě zavolá k sobě lékař Ivo a máme docela velkou diskusi. Nejprve mě zkritizuje za hygienu, tak na něj zaútočím a chci konkrétní informaci, takže se prořekne a já už vím, že mě prásknul Marian, který si představuje, že když on leze každý večer pod sprchu, tak že já musím také. Pak mluvíme o programech na tomhle oddělení a o tom, že to prostě nezvládám. Tak mu chvíli vysvětluji, jak to se mnou je, že potřebuji daleko víc času na tak složité úkoly nad kterými se musí přemýšlet a ještě k tomu někdy potřebuji nápovědu. Tím narážím na včerejší večer s terapeutkou Katkou, kdy jsem na ni řval. Pak mu slíbím, že se pokusím se krotit ve řvaní, aby se ostatní ze mě úplně nezbláznili. Skončí to diskusí, jestli tohle oddělení a tenhle typ terapie je pro mě to pravé, ale na to mu odpovím, že o tom musí rozhodnout oni a ne já, já že můžu akorát se snažit. Místo dopolední pracovní terapie je přednáška o neurózách, tak chvíli poslouchám a pak zjišťuji, že skoro všechny příznaky, o kterých se tam mluví, se projevují taky u mě.
Na odpolední skupině se nejprve řeší konflikt mezi Annou a Maru, který je mi lhostejný a pak Marian říká životopis. Na závěr se všichni vyjadřují a lékař Ivo se otočí i na mě, tak Mariana zhodnotím jako kladného hrdnu Foglarovek, protože mi tak připadá, ale neodpustím si do něj skrytě píchnout, protože je mi po ranním rozhovoru s lékařem Ivem úplně jasné, kdo na mě prásknul, že mi koupelna zrovna nepřirostla k srdci.
Odpoledne jdu do bufetu místo sportu, protože bufet zavírá ve čtyři a volno je až od čtyř, což je úplně debilní. Zítra je poměrně nejedlý oběd, tak si musím koupit něco k jídlu. Pak volám Jirku a ten mě nepotěší, protože tvrdí, že moji poštu na Hubertovým počítači prostě neotevře.
Večer je nácvik sociálních dovedností, kde Evka předvádí rozhovor s bratrem, který mě absolutně neosloví, takže se úspěšně nudím a čekám až bude konec. Pak si jdu dopsat deník a je tak akorát čas vlézt do koupelny a je ten děsnej autogen a večerka.

Úterý 4. listopadu 2003

Ráno nejsem k probuzení a i na rozcvičku se dobelhám pozdě. Celkově se nějak necítím, ale nějak nevím, čím to je. Během dne přemýšlím, co napsat na zítřejší velkou komunitu do hodnocení, protože budu konečně předávat funkci šerifa, tak musím napsat hodnocení na členy skupiny a také hodnocení na sebe. Takže využiji dopoledního psychodramatu a zatímco Lenka předvádí své rodinné problémy, přemýšlím v poslední řadě o hodnocení a sestavuji si ho na nečisto. To mi vydrží na celé psychodrama a pak přemýšlím o hodnocení skupiny, což mi připadá jako neřešitelný problém. V poledne mi pořád není nejlíp, zelný závitek stejně nejím, zrovna tak jako zeleninovou polévku, takže si vezmu akorát bramborovou kaši a dám si ze zbytku kaše nášup. Na odpolední skupině hovoří Jane, ale svůj dojem si ponechám na hodnocení, abych nevystřílel munici hned a pak se mi také nezdá vhodné svůj dojem sdělovat v tuhle chvíli. Stejně nedokážu nijak přemýšlet, tak mě napadne že má takový přísný pohled, tak to definuji, že mě její image nutí se s ní pohádat, ale skutečnost je jiná. Odpoledne se věnuji dopisování hodnocení, které stejně odfláknu několika větami a je mi to celkem jedno. Pak to před večeří přepíšu na stroji načisto abych to mohl odevzdat. Zase mi odpoledne není dobře, tak se objednám na ráno k lékaři Ivovi, aby mi dal Malox na ten můj žaludek. Večer se to malinko zlepší ale pořád to není dobré.

Středa 5. listopadu 2003

Ráno jdu na rozcvičku skoro normálně, je docela slušné počasí, ale moc cvičit se mi stejně nechce. Dopoledne je nejdřív malá komunita která probíhá úplně normálně, až na to, že na ní chybí Evka z druhé skupiny, která se včera večer rozhodla to tady zabalit. Pak je velká komunita, nejdřív se čtou hodnocení druhé skupiny, je při tom i primář, pak se udělá pauza, kterou využiji k nácviku předání šerifské funkce a hned je průser. Při zkoušce klepnu pasovací ručkou víc o křeslo a ta se zlomí na dvě půlky. Na vyšetřovně lepidlo nemají, tak to narychlo provizorně spravím párátky a Martě říkám, aby s tím při pasování šerifa moc nemávala. Náhodou se to obejde bez problémů, přečteme hodnocení, předáme šerifství Marianovi a Gábině a je konec komunity. Lékař Ivo sice tvrdí, že jsem na sobě udělal kus práce, tím že jsem napsal hodnocení, ale já to tak nevidím a nakonec je mi to stejně fuk. Oběd je absolutně nejedlý, tak z povidlové omáčky vylovím kus uzeného a knedlíky s tou příšernou omáčkou nechám tak. Dorazím se dvěma rohlíky od rána, se sýrem co mám v lednici. Na skupině nejdříve uklidním Irenu, aby si z toho nic nedělala, že o ní nic nevím, i když už životopis říkala, pak mluví Anna, ale nic mi to neříká a jen čekám až bude konec. Pak letím do města do banky, zjistit stav konta. Zajdu ještě do informační kanceláře pro informace kde sehnat ubytování na příští týden, ale nejsem si jist, jestli to bude potřeba, jestli mě odsud nevyhodí. Na zpáteční cestě se stavím v drogerii, ale lepidlo stejně neseženu, tak si nakoupím nějaké pití a trochu jídla a sušenek a dorazím zpátky na oddělení s vyplazeným jazykem a úplně propocenou košilí tak těsně před stanovenou dobou návratu. Necelé dvě hodiny na vycházku je málo, protože 15 minut je to k vrátnici a při návratu musím počítat se stejnou dobou od vrátnice. Vycházka je od 15 do 17 hodin a to znamená být v 17 hodin na oddělení. Takže čistý čas je jen 90 minut. Od terapeutky Katky dostanu hned dýchnout do trubičky, ale to mi nevadí. K večeři je jen chleba a máslo, tak si to doplním koupeným salámem. Po večeři je zase nácvik sociálních dovedností a tak se hodinu nudím u nácviku rozhovoru Jani s bratrem, kterého předvádí Milan. Pak zapadnu do sprchy, dopíšu deníky a padám do postele půl hodiny před večerkou.

Čtvrtek 6. listopadu 2003

Ráno vstanu jako obvykle jen tak tak a na rozcvičku se dobelhám pozdě, takže mi pak Katka řekne, že jestli budu chodit pozdě, tak mě nahlásí. Je mi to nějak jedno a doplácám se na snídani. Po malé komunitě je psychogymnastika. Máme jako obvykle dva úkoly. Nejdříve máme představovat návštěvu posilovny. Tak se nejdřív přidám k Ireně a předvádím hru s míčem, pak se snažím Martě sebrat míček a pak si všimnu Toma, který předvádí ležení na žíněnce. Tak se usadím vedle něj a při vysvětlování pocitů tvrdím, že jsem předvedl, že je možno z posilovny odejít, protože bych tam ve skutečnosti nikdy nešel. Potom je hra na rodinu, která je sice legrační, ale protože mě to celé nějak nebaví, tak si při rozdělování rolí vezmu roli otce a v domnění, že když si vezmu noviny a budu si číst, mě ženský dají pokoj, se usadím do kouta. Jenže Irena jako starostlivá matka pro mě pořád chodí, tak předvedu odchod do hospody a naznačuji že jsem se zpil do němoty. Chvíli to pomáhá, takže můžu ležet v koutě, pak mě Irena zase jako probudí, tak naznačuji odchod k ledničce pro další pivo a nový spánek. No a pak už je klid. Na odpolední skupině to ovšem stojí zato. Včera na pokoji kde bydlí Míša a Maru praskl lustr. Dnes Míša a Maru řeší konflikt který je úplně malicherný a když už ho řeší asi 40 minut, tak si říkám co na tom tak dlouho trvá a proč to nemůžou nějak ukončit. A do toho Jarka řekne, že na tom pokoji je špatná atmosféra a že je tam takové napětí, že se nediví, že ten lustr prasknul. V tu chvíli se chytnu za hubu a dusím v sobě smích asi dvě minuty, protože situace je docela vážná, ale mě připadá k popukání. Jenže to nevydržím, exploduji smíchy a s omluvou vyběhnu ven. Běžím na záchod, strčím hubu pod studenou vodu, to nepomáhá, tak řvu smíchy na zemi, až pro mě přiběhne Marian a vzápětí i staniční Maruna, že už je to blbý. Tak se nějak uklidním a vrátím se, ale dalších dvacet minut se bojím podívat se kolem sebe, abych nezahlédl Jarku a s hrůzou čekám, kdy uslyším její hlas, abych znovu nevybouchnul smíchy. Takže ani moc nevnímám, co říká Hanka a jen se soustřeďuji na její hlas. Celou dobu si v duchu opakuji Jarčinu větu a pokouším se naučit se té větě nesmát.
Večer je na klubovně večírek na oslavu narozenin Ireny, která má zrovna padesátiny. Tak jí ve vyzdobené klubovně předáme dárek, zatancujeme si a já pak přečtu jednu Šimkovu povídku. Pak si zahrajeme nějaké hry a je docela veselo a Ireně se to líbí.

Pátek 7. listopadu 2003

Celou noc spím blbě a pořád se budím a převaluji, bolí mě žaludek a zase chvílemi usnu ale není to nic moc. Ráno absolvuji rozcvičku tím způsobem, že celou rozcvičku cvičím jeden cvik, rozpažení a předpažení a při tom mám zavřené oči. Cvičím tak ještě chvíli poté, co ostatní odejdou a pak se vrátím na oddělení, ani nevím jak. Po rozcvičce vytaháme do schodů termoporty se snídaní. Už když je skládám v kuchyni, tak jsem zadýchaný a cítím že jsem na dně, cítím, že nemůžu dýchat a jen vyjdu z kuchyně, tak to se mnou praští na podlahu. Někdo letí do vyšetřovny, myslím že Marťa, tak přiběhne staniční Maruna a terapeutka Broňa, zvednou mě, posadí a proberou. Měří mi tlak asi třikrát, pořád jim to nejde, pak se to konečně podaří a dovlečou mě na vyšetřovnu. Trochu mě dají dohromady, pak zavolají sanitku a s Broňou mě dovezou na internu, natočí mi EKG, změří tlak a tak podobně a nic. Všechno dobrý, jen tlak trochu vyšší. Lékař Ivo mi dá nějaký jiný prášky, takže odpoledne na skupině je mi zase zle, potím se jako kůň. Zbytek odpoledne proležím, takže večer na klubovně jsem tak trochu fit, když kreslíme obrázkový rozhovor. Jenže mi zase leží v hlavě problém dovolenky příští týden, takže v tom obrázku vyjadřuji, jak si s tím problémem nevím rady. Večer nějak usnu.

Sobota 8. listopadu 2003

Od pěti hodin se budím a když ráno vstávám, tak je mi zase na zvracení, tak letím na záchod a všichni slyší, jak se cestou dávím. Tak jdu na vyšetřovnu, zase mi změří tlak a zavolají doktora. Takže ani nejdu na rozcvičku a čekám až přijde doktor. Ten mě zase prohlídne, napíše něco co mi mají dát po probuzení a zatímco ostatní gruntují oddělení, tak já ležím a nakonec usnu a spím skoro do oběda. Po obědě, ke kterému je nějaký guláš s těstovinami si sednu ke stroji a napíšu konečně životopis. Na odpoledne se domluvím s ostatními a jdeme ven. Terapeutka Katka mě pouští jen s podmínkou, že nepůjdu sám. Jdeme pomalu na náměstí, tam si v pizzerii dáme každý nějakou dobrotu a pak s Jane zajdeme ještě do Internetové kavárny, abych jí zjistil spoje na příští týden. Pak se podívám na svoje spoje a vůbec se mi to nelíbí. Je to několik hodin jízdy a čekání bez jistoty místa k sezení. Podívám se ještě na poštu a odpovím zákazníkovi na e-mail. Zpátky dojdeme akorát něco málo po páté hodině a je večeře. Hermelínové pomazánky je trošičku, tak ji nastavím zbytkem pomazánky co mají vegetariáni a docela to jde. Po večeři si jdu dopsat deník, protože jsem dva dny psal jen do sešitu. Na večer je domluvená televize – Robin Hood, ale nakonec zůstanu u počítače.

Neděle 9. listopadu 2003

Ráno vstávám pomalu a opatrně, před vstáváním dostanu prášek a na rozcvičku vůbec nejdu. Dopoledne trávím přemýšlením a výsledkem je dokončení nové povídky, která za moc nestojí, ale nějak vystihuje moje pocity posledních dní a mám v úmyslu jí přečíst na skupině. Během dopoledne jí přepíšu na stroji, protože mě terapeutka Věrka nechce půjčit tiskárnu od počítače ve vyšetřovně.
Po obědě mě Marian doprovodí na vycházku, projdeme kus města kolem náměstí, já si ještě v Internetové kavárně vyřídím poštu a nakonec zapadneme do jedné kavárničky kde si dám rakvičky se šlehačkou a horkou čokoládu, kterou si hned uprasím svetr.
Večer na klubovně zase hrajeme hru na rozhovor, tentokráte je to takový dialog o úklidu, který mi ukáže že konflikty řeším tím, že z nich odejdu nebo uteču a když to nejde, tak útočím jako první.

Pondělí 10. listopadu 2003

Ráno se mi díky tomu prášku vstává poněkud lépe, ale tlak mám pořád vysoký. Dopoledne chci při pracovní terapii spravit zlomené pasovátko, ale je přednáška, takže zase nic neudělám. Na odpolední skupině nás trochu překvapí odjezd Míši z naší skupiny, která včera odjela a nikomu nic neřekla. Pak v aktualitách přečtu svou novou povídku, ve které vycházím ze svého současného stavu a vkládám do ní pocity které neumím vložit do těch pitomých formulářů. Všem se to líbí a jsou překvapeni, co se ze mě vylouplo a jak zajímavě dokážu popsat svoje pocity. Pořád je v tom ale vidět ten zápas kdy se vším bojuji a z Marianova hodnocení chápu, že se nemám pokoušet tu propast přeskočit, ale vybudovat přes ní cestu. Večer je nácvik sociálních dovedností, které mají Jani a Jane.

Úterý 11. listopadu 2003

Ráno mám pořád vysoký tlak, takže vstávání nic moc a i dopoledne cítím, že jsem dost unavený. Trošku se zlepšilo spaní, takže se nebudím tak často, ale stejně po probuzení pořád špatně usínám. Na rozcvičce je mi zase trochu špatně, ale naštěstí se to brzo srovná. Dopoledne je psychodrama, moc ho nesleduji, protože jsem unavený a chvílemi usínám a Helena stejně něco slabě kuňká a já polovinu neslyším, tak ani pořádně nevím, o čem to je, tak si zase dávám dohromady sebehodnocení na zítřejší velkou komunitu. Dopolední záchody uklidí Tom sám a dohodneme se, že já to udělám večer. Na odpolední skupině vypráví Jarka svůj životopis, je to zajímavé, ale celou dobu se vrtím na židli, která mě už dost tlačí, protože hodina a čtvrt na jedné židli je na moje záda dost záhul.
Po skupině se trochu rozhýbu s Jani a Irenou na badmintonu a pak zajdu do bufetu u brány pro nějaké pití a kus sýra, protože k večeři jsou špagety. Pak na pokoji vytvářím sebehodnocení na zítřejší komunitu a dopíšu deník. K večeři jsou ty špagety, pochopitelně se kečup kolem nich prošel a jsou navíc studené, takže ten sýr to alespoň trochu zachrání. Jsem tak unavený, že ani nemám náladu nadávat. Nakonec si říkám, že těch pár dní s tím jídlem se to už nějak vydrží.
Večer je zase přednáška, pak se podívám na záchody a zjišťuji, že to vypadá čistě a tak to nechám být a je akorát večerka.

Středa 12. listopadu 2003

Ráno v pět je mi zase zle od žaludku, tak už neusnu, ale tlak mám normální. Pro jistotu si ho ještě nechám přeměřit po rozcvičce, ale je to v normálu. Na ranní malé komunitě si ke konci vezmu slovo a přečtu povídku o Kamilovi, protože jiný prostor jsme pro ni nenašli. Reakce je veskrze kladná, ale čekal jsem o něco málo víc – vyjádřilo se jen pár lidí. Tak nevím. Na velké komunitě se to protáhne, protože kromě normálních hodnocení se čtou ještě hodnocení odcházející skupiny za celý pobyt. K obědu je krupicová kaše a kupodivu je docela jedlá. Po obědě si hraji s nafukovacím balónkem a Marian má k tomu nějakou připomínku, která se mi podvědomě uloží do hlavy, takže když se mi pak dostane balónek do ruky tak, že ho vezmu do dlaní, něco mi to připomene a brečím jak krokodýl. Pak to tedy na skupině vysvětlím tak, že když jsem držel v náručí ten balónek, tak jsem si uvědomil, že mi někdo chybí, ale Robin to určitě není, spíš zase Jirka. Probereme ještě ten můj odmítavý postoj z prvního pátečního programu – psychogymnastiky. Pak se zase věnujeme konfliktu mezi Maru a ostatními na jejím pokoji, což zabere zase celou skupinu a už to všechny štve, že se tam nedokážou spolu dohodnout a bydlet normálně a normálně se snášet.
Odpoledne jdeme ve skupince (chybí jen Maru a Jarka) do města, zajdeme do první kavárny – dál to nestihneme – a dáme si každý něco dobrého. Já si dám smažený řízek na který mám chuť už tři týdny. Ukáže se, že je to dobrý tah, protože k večeři jsou párky, které si musíme nejdříve ohřát, a čaj, který je nepoživatelný, protože smrdí. Takže zdrbneme ještě včerejší špagety. Mezitím mě dožere Robin, který zase všechno doma zamotal tak důkladně, že mě to stojí tři telefonáty než to po něm rozmotám a dám do pořádku, takže zase řvu, že mám doma debila. Zavolám Jirkovi a domluvíme se co je potřeba na mém počítači udělat s fakturami.
Večer je zase nácvik sociálních dovedností, které má Marťa a Irena.

Čtvrtek 13. listopadu 2003

Ráno se probudím až v půl šesté, před rozcvičkou si jdu nechat změřit tlak a zase je vysoký. Tak se na rozcvičce ukážu jen na chvíli. Po snídani a malé komunitě je psychogymnastika. Nejdříve si hrajeme hru na atomy tak jen tak nerozhodně postávám a vždycky čekám kdo si mě vybere, protože mě to už zase nějak nebaví. Pak dostaneme za úkol vybrat si z bedny kameny. Nějak nemám fantazii, tak si vezmu jen jeden, abych se do toho zbytečně nezamotával. Stejně nemám nápad co by ten kámen měl představovat, tak si s ním jen tak pohazuji, což samozřejmě zase upoutá pozornost terapeutky Katky, takže musím přiznat, že to je jen kámen jako hračka. Když máme kameny rozdávat, tak mě překvapí Tom, který mi jeden přinese. Že mi ho přinesl i Marian jsem nějak bral jako samozřejmé a spíš bych se divil, kdyby ho nepřinesl. Ke kamenu, co mi přinesl Tom blekotám, že mi připomněl tvar srdce a že si to vysvětluji jako že mi nabídl přátelství, protože terapeutka Katka na mě loudí nějaké informace a zase mě vysvětluje, že vidí, že už zase protestuji nebo bojuji, či co. K obědu je slušný kus filé a ani to není moc studený, jen trochu. Na odpolední skupině se probere všechno možné před dovolenkou a pak jdeme s Marianem na chvíli hrát badminton. Jenže nová raketa nevydrží, tak to za chvíli vzdáme. Tu hodinu do pěti nějak probloumám u televize a v pět je nácvik rozlučkového večírku. Nějak nechápu, proč se to musí nacvičovat a připadá mi to děsně uhozené. U večeře mám pocit, že by bylo vůbec nejlepší to tady zabalit a místo na dovolenku jet domů a už se nevrátit.
Rozlučkový večírek mě nikterak nefascinuje a šel bych si raději lehnout, ale nejde to. Nakonec mi Milan, Helena a Jani vrazí do rukou každý svůj fotoaparát s prosbou, abych jim to celé nafotil a tak dvacet minut kmitám abych stihl na všechny filmy udělat většinu záběrů z rozlučovacího ceremoniálu. Pak se ještě chvíli tancuje, mě taky vtáhnou do kola a tak jsem docela rád, že na čtyři dny vypadnu a že se mi podařilo vyřešit ubytování ve městě, abych nemusel jet domů.

Pátek 14. listopadu 2003

Dnes začíná čtyřdenní dovolenka. Čtyřdenní proto, že v pondělí je svátek a oddělení se otevře až v sedm hodin večer. Ráno se všichni balí, stará skupina odjíždí domů a naše skupina na dovolenku. Většina míří domů, nebo spíše všichni, jen já mířím na ubytovnu na konci města. Já a ještě Jani, která si má koncem příštího týdne vyzvednout syna ve Zlíně a protože je z Turnova, tak se jí nevyplatí na těch pár dní jezdit domů. Stejně jako mě. Ubytování mě bude stát stejně jako cesta, jídlo bych doma musel stejně koupit a ještě vařit a mlátit se několik hodin autobusem dvě stě padesát kilometrů mě opravdu neláká.
Takže po snídani se ještě s každým z odjíždějících rozloučím a pak zavolám správce ubytovny, který byl ochotný a slíbil, že pro mne a Jani přijede. Chvíli spolu čekáme před bránou a za chvilku přijíždí správce. Naložíme co máme, já jen kufřík s počítačem a Jani kufr, tašku a batoh a vyrazíme na konec města. Ubytovna vypadá přesně jak jsem předpokládal, stejně jako jiné ubytovny pro dělníky. Projdeme přes malou kuchyňku, která je sice vybavena poměrně novým zařízením, ale podle očekávání se v ní povaluje špinavé nádobí a správce nám otevře pokoje. Nad očekávání solidní vybavení, dokonce i malá televize, takže se nudit určitě nebudu. Jani se ubytovává na vedlejším pokoji a já si prohlížím svůj. Dvoulůžkový pokoj má jedno lůžko obsazené, ale správce říká, že dělník který zde bydlí přijede až v pondělí večer. Vybalím se a povléknu si postel. V jedenáct hodin jede správce do města a tak s Jani využíváme příležitost a svezeme se s ním do centra. Zajdu nejdříve k bankomatu vybrat peníze a pak zamíříme na druhou stranu do Hypernovy na nákup. Nakoupím zásobu potravin, protože v nejbližším okolí ubytovny, která je opravdu až na konci města, není vůbec žádný obchod a městská doprava tam o sobotách a nedělích téměř nezajíždí. Jani také nakoupí něco málo potravin, vše naložíme do tašky a batohu a jdeme do centra. V trafice koupím Jirkovi hrací blahopřání k narozeninám a je čas na nějaký oběd. Chvíli hledáme vhodnou restauraci a nakonec zamíříme na náměstí zkusit bufet. Jsme docela mile překvapeni, protože výběr jídel je slušný, bufet je prostorný a má stoly se židlemi, takže u jídla nemusíme stát. Dám si svíčkovou a Jani, kterou jsem pozval na oběd, protože podle nákupu v Hypernově jsem pochopil že nemá skoro žádné peníze si vybere levnější řízek. Po obědě ještě chvíli sedíme a povídáme. Pak jdeme nakoupit ještě nějaké drobnosti, Jani potřebuje nové tkaničky do bot, které donošuje po svém synovi. Asi to opravdu nemá lehké.
Dojdeme na křižovatku a akorát nám jede autobus, který ve všední den jezdí až k ubytovnám, takže se nemusíme vláčet s nákupem pěšky přes celé město, což je několik kilometrů.
Na ubytovně vybalíme nákupy a něco uložíme k Jani do chladničky. Na mém pokoji je sice také, ale není zapnutá. Já pak trochu přestavím stůl, aby se mi na něj vešel počítač a do večera sedím u počítače. K večeři si uvaříme gulášovou polévku, což obnáší nejdříve najít hrnec, který půjde nejlépe umýt. Po chvíli se nám to podaří a dokonce nalezneme i lžíci. Večer trávím u televize.

Sobota 15. listopadu 2003

Budím se před osmou hodinou a tak zůstanu ležet a pustím si televizi. U televize proležím celé dopoledne a v poledne vstanu a uvařím si k obědu hovězí polévku, kterou zkonzumuji z hrnce, protože žádný talíř se mi nepodařilo najít. Vezmu si k tomu dvě žemle a protože jsem během dopoledne snědl asi tři žemle s plátkovým sýrem, tak mi to stačí. Jani odjela na návštěvu za synem do Zlína, nevyptával jsem se, ale pochopil jsem, že je tam v nějakém ústavu, pravděpodobně v nějakém diagnostickém ústavu pro mládež. Jen jsme se domluvili, že ji přijdu večer na nádraží naproti, protože se bojí jít večer sama až sem. Odpoledne trávím u počítače a zase upravuji katalog vláčků. Po páté hodině se obléknu a vyrazím do města. Je už tma, takže naděje, že by mě někdo svezl do centra je mizivá, ale zkusím to. Pochopitelně nemám štěstí a tak klušu po svých. K bráně léčebny mi to trvá dvacet minut a dalších třicet minut je to na nádraží. Když dorazím na nádraží, zjišťuji, že mám skoro hodinu čas a že nádražní restaurace je zavřená. Projdu okolí nádraží, ale v nejbližším okruhu půl kilometru vůbec nenacházím jedinou restauraci, kromě herny s pivnicí, která mě absolutně neláká. Na autobusovém nádraží v sousedství jsou tři zavřené stánky a jinak nikde nic. Jdu kousek zpátky do města, konečně na hlavní ulici najdu obchod Večerku, kde toho ale moc nemají. Pečivo nebo chléb žádné, tak si alespoň koupím malou limonádu, protože mám žízeň. Pak se vrátím obloukem na nádraží a než přijede vlak, tak docela vážně uvažuji o návratu taxíkem, protože představa cesty zpátky přes celé město je úděsná. Pak ale zjistím, že poslední okružní spoj městské dopravy zajíždí k léčebně a pokud nebude mít vlak, kterým Jani přijede zpoždění, mohli bychom to stihnout.
Jani přijede minutu po sedmé tak na ni mávám aby si pospíšila a jen doběhneme k zastávce, přijíždí autobus. Takže to vyšlo a jedeme k nemocnici, která je naproti léčebny. U parkoviště vystoupíme a já se zajdu podívat za roh na hlavní, jestli ta restaurace má otevřeno i v neděli. Zjišťuji že ano, tak si naplánuji oběd a vydáváme se k ubytovně. Je to trochu do kopce, tak nám to trvá déle, asi třicet minut.
Po návratu na ubytovnu si uděláme večeři, já si ohřeji dva párky a mám k tomu trochu vlašského salátu. Večer Jani chvíli sedí u mě, povídáme a já jí přečtu ještě některé povídky. Zbytek večera zase ležím u televize.

Neděle 16. listopadu 2003

Probudím se něco po osmé hodině a do deseti ležím. Po desáté hodině vstanu protože Jani projevila zájem o základy práce na počítači, do oběda jí ukazuji jak se s počítačem pracuje a vysvětluji základní pojmy. V poledne jdeme na oběd, respektive já jdu na oběd a Jani, která mi to slíbila mě doprovází, protože se mi nechce jít sám. Když vidím, že k obědu louská jeden špekáček, tak jí v restauraci objednám palačinku, zatímco já si vyberu hovězí polévku a svíčkovou. Je lepší než ta v bufetu a ani není tak drahá. Ve dvě hodiny zaplatím a vydáváme se na zpáteční cestu. U stánku u nemocnice koupíme cibuli a vejce a v bufetu léčebny limonádu a kousek anglické slaniny, aby ty vejce nebyly nasucho. Dojdeme pomalu zpátky a zbytek odpoledne trávíme hraním her na počítači. Nejdříve si zahrajeme několikrát Člověče, nezlob se a pak hrajeme Námořní bitvu. Během her Jani konečně pochopí, jak asi správně ovládat myš, aby s ní necukala.
K večeři si umícháme vajíčka na cibulce a slanině s nakrájeným párkem, sice nemáme sůl, ale náhodou díky anglické slanině to nevadí. Po večeři Jani odpadne do postele a já koukám na televizi. Během večera zjišťuji, že jsem se asi trochu nastydl, protože mě bolí v krku.

Pondělí 17. listopadu 2003

Ráno se probudím s mírnou bolestí v krku, ale teplotu asi nemám. Chvíli koukám na televizi a kolem osmé vstanu a sednu si k počítači, abych dopsal deník. To mi vydrží až do devíti hodin, kdy začnu přemýšlet o snídani.
V deset hodin zkusím jestli je Jani vzhůru a poprosím ji aby mi uvařila čaj. Nabídnu jí tři buchty s povidly a pak chvíli zase pracuji na katalogu vláčků. V poledne dojíme každý zbytky co máme, Jani pak ještě vyhrabe polévku, tak do ní přidáme zbylé tři plátky slaniny a pak jí ukazuji jak se pracuje s textovým editorem Word. Zbytek odpoledne hrajeme na počítači Člověče nezlob se a Námořní bitvu. V půl šesté se s Jani rozloučím, sbalím vše a vrátím se do města. Zajdu do restaurace naproti léčebně a dám si k večeři smažený sýr s hranolky a tatarskou omáčkou. Něco málo po sedmé se vracím na oddělení, kde již někteří ze skupiny jsou. Terapeutce Věrce, která má službu se ohlásím a oznámím komplikace s nachlazením. Změří mi teplotu, ale je to dobré, tak se domluvíme na ráno k lékaři Ivovi. Večer chvíli koukáme s Marianem na televizi, ale po deváté zalezu a nějak usnu.

Úterý 18. listopadu 2003

Probudím se asi v půl třetí a děsně mě bolí kořen nosu, chrchlám a tak podobně a už nemůžu usnout. Asi v půl čtvrté to vzdám a jdu za terapeutkou Věrkou, která mi dá paralen, tak si k němu přidám prášek na spaní a zase nějak usnu. Ráno tím pádem nejsem ke vzbuzení, tak vstanu až ve tři čtvrti na sedm. Teplota dobrá, tlak mám taky v normálu, jen pořád příšerně kýchám a prskám. Po malé komunitě si mě vezme lékař Ivo, tak mi dá zase paralen a kapky do nosu a přepíše prášek na tlak na osmou hodinu. Dopoledne se celkem nic moc nedělá, sice mě napíšou do služby na záchody, ale klidně to pominu, takže je z toho druhá pokuta. První je za pyžamo na topení, co jsem si tam ráno položil usušit, ale je mi to naprosto fuk. Polévka s rýží se v poledne dá docela jíst, tak si jí dám plný talíř, ale brambory s „pštrosím vejcem“ jsou úplně studené a suché.
Na odpolední skupině probereme naše dovolenky a pak již přijíždějí noví pacienti, kterých se ujímá Jana a Jane, jako šerifové. Vedlejší pokoj osazují tři kluci, s kterými jsem se zatím neseznámil, protože když tak pořád kýchám, tak se zatím nechci vnucovat a stejně je večer oficiální vítání.
Mariana zlákám na šachy, ale ukazuje se, že o šachách ví ještě méně než já a tak to není k ničemu. Stejně za chvíli uteče, jde na bránu setkat se s Jani, jak jsme se včera domluvili. Protože tam nemůžu kvůli nachlazení já, posílám jeho. Přinese mi od ní nějaké věci a vezme jí tam potraviny posbírané po oddělení. Pak ještě sebere zbylý chleba a zajde za ní znovu. Já zatím dopisuji deník a to mi vydrží do pěti hodin.
K večeři jsou nudle s mákem, pochopitelně napůl studené, tak slibuji že budu zase řvát, ale nakonec to vzdám a nějak to sním. Pak jdeme nacvičovat vítání, které se koná večer.
Večer je tedy vítání nových pacientů, jenže mě už zase není dobře, bolí mě nos od rýmy a tak to tedy tu půlhodinu přetrpím, ale pak když jsou hry tak se omluvím a sednu si do kouta, protože terapeutka Jarka mě nechce pustit na pokoj. Hlavní důvod ale je, že Marian si vymyslel tak složitou, blbou a dlouhou hru, která mě nebaví a ani jsem ji nepochopil, že využiji příležitosti mého nachlazení, abych ji nemusel hrát s nimi. Jakmile program skončí, zalezu do postele a usnu, což je už kolem deváté hodiny.

Středa 19. listopadu 2003

Jak jsem si včera pořád dělal srandu z teploměru, tak se mi dneska celý den pěkně mstí. Ráno mám sedmatřicet, tak zůstanu ležet až do snídaně. Za dvě hodiny to malinko klesne, tak si tedy jdu sednout na komunitu, ale není mi nijak valně, ba dá se říci, že doslova mizerně. Takže dopolední psychodrama, které si pro dnešek vzala Irena, moc nevnímám. V poledne se teploměr zase přehoupne přes červenou a tak se zabalím do deky, vezmu si ji na autogen, kde málem usnu, jenže vždycky když terapeutka Katka řekne novou větu, tak mě to probudí a škubne to se mnou. S dekou kolem hlavy zůstanu i na odpolední skupinu a všem je asi jasné, že mi je mizerně, protože se mě nikdo na nic neptá a napůl to proklimbám. Nechápu, proč mě lékař Ivo nechává na skupinně sedět a nepošle mě do postele, protože stejně moc neposlouchám, o co jde. Po skupině si jdu lehnout a ležím skoro až do večera. Pak si vzpomenu, že na druhý den je potřeba napsat sebehodnocení na velkou komunitu, tak nad tím přemýšlím, ale mám v hlavě vygumováno, protože jednak byl dlouhý víkend s dovolenkou a za druhé od pondělka stejně moc nevnímám, co se kolem děje, tak nevím, co tam napíšu.
Po večeři mám skoro sedmatřicet pět, nejraději bych ležel, ale na klubu je přednáška, takže tam musím. Nějak ji prospím, pak se trochu vzpamatuji a vlezu pod sprchu.
Stejně ale brzo zalezu a usnu.

Čtvrtek 20. listopadu 2003

V noci se sice budím, ale ráno je trochu líp než včera. Na velké komunitě úplně vybouchnu, protože se čtou sebehodnocení a Anička si mě vybere, abych ji komentoval. Naprosto netuším, co bych o ní měl říci, jen tak bez přípravy a tak to vzdám a Anička si chudák musí vybrat někoho jiného. Na konci hodnocení mě znovu vyvede z míry lékař Ivo, který se mi chce asi pomstít za Aničku, nebo ze mě prostě něco vyrazit, tak si mě vybere na hodnocení skupiny. Má smůlu, stejně ze mě nedostane ani slovo a navíc mu prozradím, že jakmile ze skupiny odejdu, tak vypnu a zapomenu všechno co se na skupině probíralo, takže o skupině nic nevím. Na desátou hodinu mě pošlou na internu, tak před desátou vyrazím a akorát v deset tam dorazím. Pochopitelně je tam halda lidí a všichni mě předběhnou, takže jsem poslední, ale náhodou to netrvá dlouho. Moc se se mnou už nezabývají, ani EKG mi nenatočí, jen změří tlak a tak a pak mě pošlou zpátky. To dorazím akorát k obědu. Zase rýže s masem a omáčkou, Maru kvůli žlučníku nemůže, tak mám o porci víc. Na odpolední skupině se nejdřív v aktualitách probere Maru a její konflikt s nějakým lékařem na chirurgii či kde a pak vypráví Jane dovolenku. Zase z ní mám pocit, který jsem měl jako první, když jsem jí viděl – prostě ji sprdnout s seřvat. Jane se tváří přátelsky a usměvavě, ale v jádru je to přísná nekompromisní ženská, s kterou se nedá konstruktivně diskutovat. Nakonec jí řeknu, že role šerifky, kterou měla jí prostě stoprocentně seděla a že i v životě asi má tu pomyslnou šerifskou hvězdu na prsou.
Odpoledne jdeme na vycházku do cukrárny a Irena se zastaví v rohovém obchodě na náměstí pro klobouk. Když už si ho vybírá dlouho, jdu se za ženskýma podívat a objevím na horním regále duhový deštník o kterém si myslím, že by se Jirkovi určitě líbil, protože vím, že ho shání. Pro jistotu mu zavolám, jestli je podle jeho představ a pak mu ho koupím. On si sice myslí, že mu ho koupím jen tak, ale já už předem vím, že mu ho dám k Vánocům a že mi to nabourá rozpočet, ale je mi to jedno. Na Robina v tu chvíli vůbec nemyslím a mám ohromnou radost, že se mi podaří udělat radost Jirkovi.
Po návratu zářím jak sluníčko a všichni na mě poznají, že mám z něčeho radost. Tak se všem pochlubím s deštníkem a všem se líbí.
Večer je nácvik sociálních dovedností, ve kterém se Maru snaží vyřešit situaci se synem, kterého jí hraje Marian. Nějak v tom nemá jasno a když se na to dívám, tak si říkám, že se vůbec nedivím, že takhle s tím svým synem nehne.

Pátek 21. listopadu 2003

Ráno se probudím asi v šest deset a konstatuji, že jsem buď zaspal autogen, nebo že nebyl. V tu chvíli vtrhne do pokoje terapeutka Katka, zavolá dobré ráno, vstáváme a zmizí. Jdu na vyšetřovnu pro prášek na tlak a na odběr krve a říkám terapeutce Katce co to bylo, něco k nám vletělo a zase vyletělo, asi netopýr. Ta se směje a říká to jsem byla já.. Na kanapi sedí už Maru a když terapeutka Katka vidí moje ruce začne bědovat že jsem další bezžilnatec a co si s tím počne, ale nakonec to nějak zvládne. Po půl sedmý si vzpomenu na tlak, tak si ho jdu změřit, ale otevře mi už staniční Maruna a vyhodí mě, že mají fofr, abych přišel později. Za půl hodiny je to už k ničemu, protože to už mám tlak normální,
K snídani je výjimečně paštika, takže se mám dobře, protože ještě dvě paštiky dostanu od vedlejšího stolu. Na komunitě je výjimečně staniční Maruna sama a dostaneme pochvalu za včerejší záchody. Po komunitě jdu k lékaři Ivovi a protože je mi už dobře, tak mi zruší omezení a sprdne mě, že jsem byl na vycházce. Přesvědčím ho, že šlo o nedorozumění, že když jsem šel včera sám na internu, tak jsem si myslel, že jsem už natolik v pořádku, že můžu i ven. Nakonec to vezme a napíše mi že jsem OK.
Na dopolední psychogymnastice je docela legrace, když máme poznávat cizí ruce a Jarka nás rozesměje svým přirovnáním k mrtvole a rakvi. Terapeutka Aranka mě přesvědčuje, že jsem daleko v lepší kondici než jak mě znala ze začátku. Houby v kondici, prostě mám dneska dobrou náladu, protože jsem měl včera dobré odpoledne. Takže jenom trošku šaškuji, abych nemusel myslet na všechny problémy. A že jich bude dost až se odsud vrátím, tím si můžu být jistý.
Dopolední rajony záchodů stihneme jen tak tak a jdeme se naobědvat. Zase výtečná kombinace – čočková polévka a čtyři koblihy, které by se spíše hodily k snídani.
Na odpolední skupině pak důkladně rozebereme Mariana a jeho příliš přátelské chování ke každému.
Na večer je naplánován klub pacientů, tak si po večeři s Marianem zkusíme dialog o tom „Jakou barvu má sluníčko“, což pak předvedeme večer jako první číslo programu. Vojta to na kytaru doprovodí a všem se to líbí, i když to vlastně nenápadně čteme, protože naučit zpaměti jsme se to nestihli. Ale Marian je divadelní profík a tak to není znát.
Pak se strašně nasmějeme, když hrajeme hru na „žouželení“ což je náhradní sloveso za jiné, které Vlastík hádá pomocí otázek asi půl hodiny a my umíráme smíchy.
Celkově príma den.

Sobota 22. listopadu 2003

Ráno sice spíme déle, ale terapeutka Aranka, která má noční mě stejně v šest hodin vzbudí, aby mi dala prášek na tlak. Místo rozcvičky s Marianem přineseme termoporty se snídaní a po malé komunitě následuje generální úklid celého oddělení. Máme na starosti s Marianem vozíky a termoporty a jinak nic, takže celkem v pohodě. Terapeutce Arance ještě vyluxuji ve vyšetřovně a namažu panty skříňky v klubovně, takže mám plus a nemusíme se s Marianem starat odpoledne o donesení svačiny.
K obědu jsou šunkofleky, tak dostanu porci od Aničky a klidně sním obě dvě. Po obědě jdu do města do Internetové kavárny podívat se na poštu a zjišťuji, že je toho dost k vyřizování. Zodpovím asi šest mailů, mezi nimiž je jedna zajímavá nabídka na komerční využití dat křížovkářského slovníku. Takže uvidíme. Pak mě tam najde Marian, řekne mi v které kavárně je najdu, takže se podívám ještě na stránky TRAINZ klubu, nechám tam klukům pozdrav a jdu za Marianem do kavárny, kde ho najdu v houfu ženských. Dám si kafe a jdeme všichni zpátky. Cestou se stavím v obchodě a protože k večeři je syrečková pomazánka, tak si koupím deset deka debrecínky. Na oddělení dorazíme akorát k večeři a všichni mi závidí mojí večeři. Po večeři sednu km počítači, abych dopsal deník. Uprostřed psaní mě přepadne velké sraní a vystřelím ven. Než se stačím vrátit, tak mi Marian rozsedne brýle a zábava vesele pokračuje.
Pak volá matka, tak chvíli kecáme jen tak o všem možném a pak se ještě jdu podívat na televizi, která končí až v půl dvanácté. Usnu až k jedné hodině.

Neděle 23. listopadu 2003

Ráno mi terapeutka Věrka přinese prášek až v půl sedmé, takže se prospím déle. Pak jdu tedy zase na rozcvičku, ale moc to nepřeháním. Po snídani je malá komunita, která proběhne obvyklým způsobem.
Dopoledne sedím na pokoji a na počítači si přehrávám CD, které jsem našel na klubovně, ale nic se mi nelíbí.
Ve čtvrt na dvanáct jde terapeutka Katka se šerify na bodováni, máme s Vlastíkem záchody, ale jen tak zhruba jsem je setřel. Terapeutka Katka stejně jen nakoukne dovnitř a řítí se dál.
K obědu je docela dobrá nudlová polévka, takže si ještě schováme na večer. Po obědě jdu s Marianem a Janou ven, do cukrárny, kam za námi má přijít později Anička. Ti dva nadšenci mě protáhnou kolem celé Květné zahrady dokola a ještě mají snahu mě zatáhnout dovnitř, což nehrozí, protože se sotva ploužím a padám na hubu. Děsně mě bolí břicho a vypadá to na zaražené prdy. Tak se ploužím do cukrárny, kam se ti dva ve tři za mnou přiženou. Dám si jablečný čaj se skořicí, jahodový zmrzlinový pohár a tonik. Pak přijde za námi Anička. Během odpoledne volá Tomáš, tak chvíli kecáme a domlouváme se, že přijede k nám týden po mém návratu odsud. Musím to příležitostně říci Robinovi, aby neřval.
Cukrárna mě postaví trochu na nohy a tak normálně jdeme zpátky, když se uprostřed cesty za námi potichu přiřítí Hanka a vybafne na nás. Marian s Janou jdou vepředu tak to neslyší, ale my s Aničkou se lekneme. Anička tak důkladně, že to s ní praští o plot a zavěsí jí to na mě. Pak máme s Hankou chvíli co dělat, aby Anička to leknutí rozchodila.
Vrátíme se akorát k večeři a tak si ohřejeme polévku od oběda a dorazíme se tou směšnou porcí salámu a sýru.
Pak si jdu dopsat deníky a večer je program na klubovně. Kreslíme autoportrét, tak zase nakreslím tu ruku s květinou, kterou už jsem kreslil před čtyřmi lety v Havlíčkově Brodě. To je ta květinka z Volmance. Pak to ostatní hodnotí a při tom mám pocit, že mě viděli co kreslím, protože přesně vystihují o co na tom obrázku jde a to nemůžou trefit bez toho aniž by znali autora. Tak jim pak vysvětlím, že se sice skoro trefili, ale že úmyslem bylo něco jiného, a to že nemohu vysvětlovat, poněvadž bychom se museli vrátit o čtyři roky zpět.

Pondělí 24. listopadu 2003

Ráno se mi nechce vůbec vstávat a rozcvičku stihnu jen tak tak. K snídani je rybí pomazánka, takže marmeládu využije akorát Anička. Na malé komunitě se dozvíme, že druhá skupina bude mít přednášku, takže dobrovolníci z naší skupiny půjdou uklízet na psychologii. To je opravdu krásné využívání, či spíše zneužívání lidí v rámci pracovní terapie. Mám dojem, že pracovní terapie má sloužit něčemu jinému a ne úklidu, navíc cizího oddělení.
Takže si zalezu na pokoj a probírám se starými dopisy Jirkovi a napsanými články, takže výsledkem je koncept sebehodnocení na středeční velkou komunitu, do kterého jsem zanesl některé své poznatky, což mi připadá daleko účelnější využití času, než úklid nějaké psychologie.
Během svých úvah úplně zapomenu na úklid záchodů, který máme dneska s Michalem, takže když si před půl dvanáctou na to vzpomenu a vyjdu na chodbu, vidím Michala. Který dokončuje úklid a šerify s terapeutkou Broňou, kteří teprve jdou bodovat, protože se asi přednáška protáhla.
K obědu je karbanátek a brambory, kterým se o másle zase jen zdálo. Po obědě si na chvíli lehnu a u autogenu hlasitě usnu a vzbudím se akorát na skupinu.
Tu má zase Maru a zase se celou dobu hovor točí kolem ní, takže pokud bych se chtěl dostat k řešení mých problémů, musel bych si vybojovat slovo a to mě neláká. Před koncem se jednou otázkou trefím do problému Jany a vypadá to na zásah do černého, protože když si Jana uvědomí souvislosti, spustí krokodýlí slzy. Nakonec to zvládne a tak závěr skupiny věnujeme jí.
Po skupině jdu do města koupit si nové brýle na čtení. V první drogérii mají drahé, tak jdu do druhé, tam koupím laciné a pak courám po městě. V jednom knihkupectví mají knížku, která by se mohla líbit Robinovi, ale nemám dost peněz, tak jdu napřed k bankomatu a pak se pro knížku vrátím. Je to o Zlatých slavících od šedesátých let, takový přehled, povídání a fotografie. Vracím se na oddělení a cestou si koupím k večeři obložené vejce a trochu doplňků na celý talíř, protože je ovesná kaše.
Po návratu na oddělení před pátou hodinou si to akorát stačím upravit na talíř a je večeře, takže hotový talíř dozdobím palmičkou z poháru, kterou jsem si přinesl a s nazdobeným talířem v ruce vpluji do jídelny, čímž způsobím ohromné pozdvižení.
Po večeři si dopíšu deníky a je akorát čas na večerní program, kterým je zase nácvik sociálních dovedností, kde má hlavní slovo zase Maru.

Úterý 25. listopadu 2003

Ráno jako obvykle blbě vstávám a rozcvička mě moc neláká. K snídani je zase jen kousek másla, tak to vylepšíme marmeládou z vlastních zásob. Na komunitě se toho moc neprobírá, tak komunita rychle skončí. Před psychodramatem mě přepadne docela slušná deprese a brečím jak krokodýl když si vzpomenu na Jirku. Během psychodramatu mě to trochu přejde a pak se to obrátí v šaškárny, takže při polední předslužbě vezu ven vozík s termoporty a houkám jak sanitka. To vzbudí zájem na vyšetřovně, takže terapeutka Broňa a možná ještě někdo vykoukne z okna co se děje a já se děsně tlemím. Prostě mám zase den, kdy se ve mně depka přebíjí šaškárnami a smíchem, takže na odpolední skupině dostanu vynadáno. Od začátku skupiny mi stále něco v klubovně připadá k smíchu, napřed si myslím, že mě to přejde a pak zase pořád nemůžu najít vhodnou chvilku, abych rozjetou debatu Ireny stopnul a vysvětlil co se děje. Nakonec to nevydrží Jane, a zastaví to. Tak se všem omluvím a krátce vysvětlím co se děje. Pak si mě zase všechny baby vezmou do parády, že už zase jsem furt sprostej u jídla. Bodejť bych nebyl, když je k tomu pořád nějaký důvod. Nějak to do konce skupiny už vydržím, ale stejně si všichni myslí, že si tím chci získat pozornost, což je tedy nesmysl. Blbé je, že si to myslí i Jarka, která by jako profík měla poznat, že se děje něco, co nemá. Jenže ta si prostě vůbec ničeho za celou dobu nevšimne.
Po skupině s Marianem přineseme svačinu a při tom se pohádáme o konev s čajem.
Pak si jdu do bufetu místo sportu, protože už je zase půl čtvrté a bufet zavírá ve čtyři. Taky pěkná blbost. Po návratu zalezu na pokoj a jen tak se poflakuji, protože se nevyplatí nic začínat, když je za chvíli zase večeře.
K večeři je nějaký sýr, který se náhodou dá jíst, když se přisolí, ale stejně nic moc. Pak se na stolech najednou objeví lahve nealko šampusu a zákusky, protože Katka z druhé skupiny má svátek. Tak jí pogratulujeme a šerifové přinesou kytku. Ani nevím, že se na něčem domlouvali. Po večeři je přednáška, kterou má terapeutka Katka, tak jí přivítáme sborovým zvoláním „Všechno nejlepší“. Má z toho málem šok. Přednáška je o konstruktivní hádce, tak poslouchám a říkám si, to se hezky povídá, ale skutečnost je vždycky jiná. Po přednášce si jdu dopsat deník, protože sebehodnocení jsem si na zítřejší komunitu napsal už po večeři.
Nějak nemám vůbec náladu a zjišťuji, že se budu muset hodně hodně přemáhat, abych tu ještě týden vydržel bez vážnějších konfliktů.
V devět vtrhne do pokoje šerif Vojta vybrat na tu Katčinu kytku a na toaleťáky, tak to s Marianem patřičně okomentujeme, protože už nás to štve, že furt doplácíme na toaleťáky pro ženský a rozhodneme se, že to na ranní komunitě nadneseme, aby se to nějak vyřešilo.

Středa 26. listopadu 2003

Ráno na komunitě nadnesu ty toaleťáky, ale pochopitelně mě nikdo nepodpoří, ačkoli jsem se na tom skoro se všemi dohodl a Marian taky říkal, že ho to štve. Zato se ale proti mně ozve Jane, což mě ani nepřekvapuje, protože přesně tohle jsem čekal. Nakonec to uhrají do ztracena a výsledkem je kompromis. Zavede se účetní sešit do kterého se budou psát příjmy a výdaje šerifů. Tedy něco, co jsem navrhoval už někdy před 14ti dny či ještě dříve.
Pak je velká komunita, na které se čtou sebehodnocení a ta se protáhne skoro do oběda. K obědu je hovězí plátek s rýží a strašně málo omáčky. Pak se zjistí, že tři masa chybí a když je donesou, tak se přijde na to, že je vlastně nandáno o tři porce víc, protože služba blbě spočítala talíře. Takže zase nějaký bordel v jídle, tentokráte na naší straně, ale to nic nemění na tom, že následkem toho napřed omáčka chyběla a když už je po jídle, tak zbude.
Po skupině jdeme na vycházku do města, respektive já jdu pomalu a ženský letěj ještě do fůry krámů a sejdeme se v kavárně. Dám si zmrzlinový pohár a pití, ostatní také něco a je čas letět zpátky, jinak to nestihneme do pěti až na oddělení.
Přijdeme těsně před pátou a akorát přivezou večeři, což je sýrová pěna a chléb. Tak si to vylepším dvěma plátky šunky, kterou mi nabídla Anička a vzápětí se na stole objeví chlebíčky a další rychlé špunty, protože Vojta z druhé skupiny slaví pětadvacáté narozeniny. Tak mu pogratulujeme a šerifové předají dárek, což je hrnek na kafe a ode všech podepsané papírové srdce s dudlíkem.
Večer je nácvik sociálních dovedností, který si vzala Jana od nás a nacvičuje si rozhovor s matkou.

Čtvrtek 27. listopadu 2003

Ráno je jako obvykle rozcvička venku a k snídani zase jen máslo, takže dodáváme marmeládu z vlastních zásob.
Po snídani a malé komunitě je dnes psychogymnastika, na které napřed předvádíme zvířata a rostliny. Nebaví mě se hýbat, tak jsem šnekem, kotětem, krokodýlem, pak kaktusem a jako divoká rostlina si vymyslím trifida, což je utopistická jedovatá rostlina z knížky Den trifidů. Pak si hrajeme na slepce. Celkově to opět pro mě žádný přínos nemá, ostatně jako většina z psychogymnastik tady. Než nastěhujeme křesla zpátky, Katka z druhé skupiny zorganizuje přesun palmy a já ji varuji, že jí to neprojde, že bude staniční Maruna řvát.
Oběd se dnes výjimečně povedl, je polévka se sýrovými noky, tak si dám dva talíře a pečené kuře. Sice s rýží, ale dostanu od Aničky protekční stehno. Pak dostanu ještě od Moniky z druhé skupiny celou přední čtvrtku, takže jsem docela nejedený a spokojený. Po obědě mě volá Maru do klubovny abych udělal druhé skupině fotku, takže jí napřed spravím foťák a pak vyměním ještě film.
Na odpolední skupině po aktualitách si vezmeme do prádla Aničku a rozebereme její únavy. Po skupině se staniční Maruna zeptá, kdo přestěhoval palmu a pak seřve Katku z druhé skupiny, že se nesmí stěhovat inventář. Pak místo sportu jdeme s Irenou do bufetu. Po čtvrté hodině si sednu na pokoji k počítači a než dopíšu deník, je pět. Pak se vrátí Marian z města. V zámečnictví mu vrátili peníze za špatné klíče, protože podle ohnutého náhradního klíče od Hančiny skříně nedokázali udělat funkční klíče. Tak se na ten ohnutý klíč podívám a zjistím, že je ohnutý na prvním zoubku. Na vyšetřovně si půjčím kombinačky a klíč normálně srovnám, takže už s ním jde zamykat. Pak ho donesu Jarce na vyšetřovnu s poznámkou, že takového zámečníka bych někam poslal, a že tedy klíč funguje, ať si nechají podle něj udělat nové, ale u jiného zámečníka.
K večeři je bramborová omáčka s vejci, vejce se nám vůbec nelíbí, ale mě se nelíbí celá večeře, takže si vezmu rohlík se svým sýrem a salámem.
Večer je na klubu vlastní zábava, tak jim pro začátek povyprávím jaké koniny jsme dělali s Jardou v Havlíčkově Brodě, pak si zahrajeme hru, kdy chodíme kolem křesel a na závěr si druhá skupina vymyslí hru na hádání vymyšleného slova a naši mě ukecají, abych to pantomimicky představoval, což se mi vůbec nechce, protože vím, že na to nemám. Pochopitelně, že to dopadne blbě pro mě, protože nevím, jak pantomimicky vyjádřit „terapeutický efekt“. Nakonec to nějak uhodnou, ale mě to celou dobu štve a mám zkažený zbytek večera, takže zalezu v půl desáté a usnu.

Pátek 28. listopadu 2003

Ráno se jako obvykle vyplížím na rozcvičku a napodobuji cviky, které předvádí Hanka. Snídani si vylepšíme marmeládou, protože je už zase jen máslo a kafe. Dopoledne je pracovní terapie, což znamená zase úklid. Naštěstí jsem na desátou objednán na internu, takže se na chvíli ztratím a pak jdu na internu, která je skoro u vrátnice. Tam mě dlouho nezdrží, jen mi změří tlak a nabídnou mi, abych si tam k nim šel po skončení terapie na pár dní odpočinout. To se mi nelíbí, tak mi napíšou do papírů zase nějaké léky na tlak navíc a pošlou mě zpátky.
K obědu je hrachová kaše s klobásou. Náhodou se to dá jíst, takže jsem docela spokojený.
Na odpolední skupině začne podle mých předpokladů Jane komentářem ke konfliktu, co byl kvůli kytkám. Pak se v aktualitách vyjádřím já, co bylo včera na klubu a jak jsem se nechal ukecat a když už nevím jak to ukončit, vysvobodí mě z toho Jana, která dostane depku a začne bulit jako krokodýl. Tím pádem se veškerá pozornost stočí k ní a probíráme, co se s ní děje.
K večeři je bábovka, kterou si schovám na snídani a vezmu si raději rohlíky s paštikou.
Po večeři je program na klubu a hrajeme si hru na seznamovací inzeráty. Tak napíšu srandovní inzerát a i když všichni pochopitelně poznají, že jsem ho psal já, tak se alespoň smějí.
Po klubu zalezu do pelechu a ještě si chvíli čtu, než je večerka. Něco kolem jedenácté pak nějak usnu.

Sobota 29. listopadu 2003

Spím blbě, budím se a po čtvrté hodině už nemůžu spát. Je to k zoufání, když můžeme spát o hodinu déle, tak jako na potvoru nemůžu.
K snídani si vezmu tu bábovku a pomazánkové máslo si schovám. Dám si k tomu skoro celý litr mléka, které mám v ledničce, jen jeden hrnek věnuji Janě, protože loudí.
Dopoledne je už zase úklid oddělení, takže se ztratím do bufetu pro sýr, neboť k obědu jsou zase špagety. Do sýrového klubu, jak to nazvu, se přidá dalších sedm lidí, takže v půl jedenácté přinesu třicet deka sýra a půl hodiny ho strouhám.
Špagety náhodou vůbec nejsou studené, i když je přivezli už v jedenáct. Je k nim dokonce i dost omáčky. Tak si na to dáme nastrouhaný sýr a jsme spokojeni.
Po obědě je na klubu autogen s relaxací, kde málem usnu. Pak si sednu na jídelně a dopisuji deník. Měl bych jít do města, do Internetové kavárny odpovědět na objednávku, ale nějak se mi nechce. Ostatní se domluvili, že se půjdou projít a pak do cukrárny, ale venku není valně, drobně mrholí a já už nemám zase skoro žádné peníze.
Nakonec se ve tři hodiny seberu a přeci do města dojdu. V Internetové kavárně se podívám na poštu a odpovím na jednu objednávku. Pak zavolám Mariana a zjistím, že sedí s ostatními v hotelu naproti, tak tam za nimi zajdu. Je už dost pozdě, takže je to na jednu Colu a jdeme zpátky. Přijdeme akorát k večeři, po večeři vlezu pod sprchu a Anička mi namasíruje sval na pravém stehnu, který jsem si ráno natáhl, když jsem sundával konev. Pak si dopíšu deník do počítače.
Zalezu brzy, někdy kolem půl desáté a do jedenácti si čtu.

Neděle 30. listopadu 2003

Ráno se vzbudím asi v půl šesté a do sedmi už neusnu. Rozcvičku absolvuji s mírným zpožděním s omluvou, že se mi zlomily ponožky a druhé se mi šprajcly v koutě, čímž vyvolám bouři smíchu. K snídani si namažu vánočku máslem a marmeládou a zalezu zase na pokoj a srovnávám si na počítači katalog vláčků. Po obědě, ke kterému je maso s rýží a který si dám dvakrát, protože porce zbyla, se na chvíli natáhnu. Po půl druhé si vezmu vycházkovou kartičku a s Marianem a Aničkou jdeme do města, zase vyberu pětistovku z bankomatu a zajdeme do cukrárny. Tam povídáme o všem možném až se hovor stočí na mě. Výsledkem je, že mi Anička poradí, abych se poradil s terapeutkou Katkou, jak definovat svoje problémy na psychodramatu v úterý. Po návratu tedy zajdu za ní na vyšetřovnu a ta mi pomůže definovat co by mělo být cílem psychodramatu. K večeři si namažu pár chlebů sýrem který nám poslali a pak na klubovně kreslíme svůj erb. Jako tradičně mě zase nic nenapadá, protože na to máme deset minut. Tak do erbu nakreslím duhovou vlajku a symboly samce a je to. Stejně se k tomu za celou hodinu nedostaneme, protože stihneme probrat jen pár erbů. Po programu Michal říká, že terapeutka Broňa stejně úmyslně vybírala ty méně srozumitelné erby a ty co byly jasné, nechala vespod. Tak si jdu dopsat deník, po čtvrt na deset přetřeme s Vojtou WC pak se ještě podívám na telefon, zjistím zmeškané hovory, tak volám matce. Zjistím že s Robinem vzbouřili půl republiky když jsem nebral mobil a matce se to přesměrovalo na pevnou linku. Jenže tam volal Karel, a ten byl zase nalitej a řval na Robina, tak zavolám ještě Robinovi. Pak chvíli nadávám a Marian se do toho vloží, tak začnu řvát a přiletí terapeutka Broňa, která mě sprdne, tak zalezu spát. V půl jedné v noci to vzdám a jdu si za Broňou pro prášek na spaní, tak ještě hodíme chvíli řeč o co jde.

Pondělí 1. prosince 2003

Ráno pochopitelně nejsem k použití, ale do komunity se to nějak srovná. K snídani je nevábná pomazánka ale je mi to jedno. Dopoledne půlka lidí upravuje hřiště a já se zbytkem jdu na klubovnu, kde strojíme stromeček. Holky nakonec ty kytky stejně přestěhují, takže Katka si svou prosadila.
Odpoledne na skupině v aktualitách zmíním včerejší večer a telefonát s matkou a je z toho debata na půl skupiny. Pak mluví Jarka. Po skupině se jdu podívat do klubu a do bufetu a ve čtyři se vrátím. Bloumám po oddělení a nevím čeho bych se chytil, až to na mě zase spadne. To je ta depka kdy mám kolem lidi a cítím se sám. Pak o mě zakopne Anička a dotáhne mě na klubovnu a já jí říkám aby na mě mluvila. Do večeře mě rozmluví, takže jsem jakž takž OK. K večeři je džuveč a pak si ještě ohřejeme s Marianem polévku od oběda. Pak si dopíšu deník.
Večer má Jane trénink sociálních dovedností, kde si nacvičuje příchod do práce.

Úterý 2. prosince 2003

Vzbudím se před šestou a na rozcvičku se nějakým záhadným způsobem dostanu včas. K snídani je už zase jen rohlík, máslo a káva, tak lovím z ledničky zbytek marmelády. Na malé komunitě se nic podstatného neděje, až na to, že někdo u vchodu ukradl teploměr.
Následuje psychodrama, nejdříve dávám prostor Janě a po hodině nastupuji já. Nastává přesně ta situace, o které mluvila terapeutka Katka, jen si sednu na stupínek a promluvím, zviklá mě lékař Ivo, takže jak jsem měl jasno, co má být cílem, najednou jasno nemám. Zvažuji ze dvou nabídnutých možností obě a pak logicky vyberu tu druhou, protože jednak když mi ji lékař Ivo nabídl, tak asi věděl proč a za druhé, pokud porozumím svému vztahu k Jirkovi, asi nebude problém jej srovnat na úroveň přátelství i bez psychodramatu. Takže se půl hodiny potím na koberci uprostřed klubovny, zatímco Marianovi a Michalovi, kteří představují Jirku a Robina pomáhá celý terapeutický tým, včetně lékaře Iva, který mluví i za mě. Nakonec jsem rád, že to mám za sebou, aniž si z celého psychodramatu odnesu nějaké zásadní poznatky.
K obědu je maso s bramborem, docela jedlé, ještě jednu porci dostanu od Marie, takže se najím dost.
Na odpolední skupině se Marian naveze do Maru, proč na skupinách spí a nedává pozor, čímž odstartuje další diskusi kolem Maru, kterou musí utnout lékař Ivo, aby zbyl prostor pro pocity Jany z dopoledního psychodramatu. Na moje se už nedostane, tak snad zítra.
Pak se jdeme s Marianem a Irenou projít do parku a po návratu píšu sebehodnocení za týden a za celý pobyt. Pak si na chvíli sednu k počítači a dopíšu deník, což je akorát k večeři.
Večer je na klubu přednáška.

Středa 3. prosince 2003

Probudím se asi ve 4 hodiny a do budíčku pořádně neusnu. K snídani je zase jen máslo. Na dopolední velké komunitě se čtou nejen hodnocení za týden, ale i za celý pobyt. Pro zpětnou vazbu na mě si tentokráte vyberu Jane, protože vím, že její hodnocení bude sedět. K obědu je už zase rýže, s nějakou čínskou omáčkou.
Na odpolední skupině probereme včerejší psychodrama a ze všeho vyplývá, že vnější problémy dokážu řešit a reagovat na ně, ale pokud se týká problémů které se přímo dotýkají mě, tak nedokážu reagovat vůbec. Trochu si znovu připadám jak v tom včerejším psychodramatu, kdy jsem stál uprostřed klubu a nevěděl co dál.
Odpoledne jdeme do města na nákupy a k vánočnímu stromku. Cestou volám Jirkovi a pochopitelně mi říká to co jsem čekal, že nemá čím pro mě přijet. Tak sháním Františka, jestli by nepřijel on a nakonec rezignovaně volám Jirkovi a říkám mu, ať tedy dojede pro moje auto. Než to všechno vytelefonuji s Robinem a s Podhrázským, u něhož mám auto ve stodole, tak dojdeme na náměstí. Marian chce udělat skupinovou fotku, ale nechceme tam mít Maru, která se k nám mezitím přidala, tak čekáme, až zase půjde dál. Pak požádáme terapeutku Katku, kterou jsme potkali, aby nás všechny vyfotila, jenže mezitím se zase ztratí Jane. Nakonec to vzdáme a uděláme snímky bez ní. Pak koupím nutnou svíčku na čtvrteční večer a pár drobností jako dárečky na rozloučenou každému ze skupiny. K večeři je jen jeden párek.
Večer mám nácvik sociálních dovedností, ve kterém udělám následkem telefonátu s Robinem změnu a s Michalem si přehrajeme situaci, která se opakuje téměř vždy před vánocemi, kdy Robin začne zviditelňovat své problémy, které nejdříve nemůžu odhalit a když dlouho naléhám, tak vždy začne mluvit o svém srdci a stěžuje si, že už dlouho nevydrží.
Situaci si nejdříve přehrajeme v opačných rolích a pak se vyměníme. Zpětná vazba je stejná, Robin vyžaduje moji pozornost. Po programu si s Michalem o tom ještě pokecáme.

Čtvrtek 4. prosince 2003

Dnes je poslední „pracovní“ den zde, takže mě ani nějak moc nenamíchne rozcvička, protože je také poslední. Všechno je nějak poslední, ale vůbec mi to nevadí. Na komunitě se dozvíme nezbytné organizační věci související s odchodem a pak máme poslední psychogymnastiku. Vyblbneme se při ztvárnění hada a na lávce nad propastí. Při hře s kloboukem, kdy ten co má klobouk něco předvádí a ostatní to musí opakovat, Michal zase vymýšlí ptákoviny a dloube se v nose, ostatní to musí dělat po něm a řveme smíchy.
K obědu jsou kupodivu knedlíky s omáčkou a po obědě máme poslední skupinu. První si vezme slovo Jane a ještě chce rozebírat nějaké své problémy, tak ji lékař Ivo chvíli nechá a pak ještě každý něco naposled řekneme a je konec. Poslední skupina končí a já z ní odcházím zase s pocitem, že opět jsem někde uprostřed cesty.
Místo odpoledního sportu, kdy ostatní vyhlásí volejbalový turnaj naší skupiny OPONA proti skupině PŔÁTELÉ, se jdu podívat jestli by mě v kadeřnictví, které je v areálu neostříhali, ale je zavřeno. Takže zajdu do bufetu, koupím si poslední limonádu, protože moje oblíbené obložené chlebíčky, na které jsem tam celou dobu chodil, dnes nemají, a vydám se zpět.
Po čtvrté hodině si chvíli sednu na klubovnu a nějak už mě nic nebaví. Holky hrají karty a já na ně koukám a kecáme.
Poslední večeře je také skvělá, zase dostaneme jídlo, které by mělo být spíš k snídani, což je bílá káva a loupáky. Naprosto se vzdávám jakéhokoli komentáře a jdu si pro poslední ušetřenou paštiku.
Po večeři máme nácvik loučení a ve čtvrt na osm to vypukne. Rozlučkovou řeč jsem si sesumíroval už ráno a pro jistotu naklepal na stroji na papír. Domluvím si, že půjdu na stupínek až poslední, aby to mělo efekt.
Se zapálenými svíčkami jdeme dovnitř a usedáme do křesel v půlkruhu, před nimi stojí krabice pokrytá ubrusem a na něm hoří svíčka ve tvaru srdce. Každý jdeme na stupínek, tam si sedneme a něco povíme na rozloučenou. Já usedám na stupínek jako poslední a dramaticky pronáším řeč, kterou jsem si nacvičil:

Za okny je tmavý večer pozdního podzimu a větve stromů brzy zapláčou prvním čerstvým popraškem sněhu. Naše OPONA, kterou jsme před časem zdvihli, abychom vás nechali nahlédnout do svých duší, se dnes večer naposledy spustí na prkna, která znamenala šest týdnů svět. Svět starostí a touhy, ale i lásky a radostí.
(Tady se odmlčím, což vypadá jako dramatická pauza, ale je to normální okno jako výloha a papír v mojí kapse to zachraňuje.)
Světla pohasnou, diváci i aktéři odejdou a v hledišti zbude jen trochu nostalgie a smutku. Až se vám bude zdát, že je vám smutno, tak se posaďte a popovídejte si s námi – ale dejte si prosím vás pozor, aby vás při tom nikdo neviděl. Asi jsem neřekl všechno co jsem mohl říci, ale myslím, že jsem řekl všechno, co jsem chtěl říci. Zývá říci to poslední, prosté lidské DĚKUJI.

Pak jdeme do rohu k šerifovi a se slovy „Toto je symbol mé neurotické cesty, kterou opouštím“ svíčku sfoukneme. Přejdeme k druhému šerifovi, který každému podá jeho svíčku zapálenou od hořícího srdce a řekne „Toto je světlo naděje pro nového – novou ......“ a řekne jméno. Usedneme do kruhu, ostatní kolem nás udělají větší kruh a po chvíli se se slovy „Neuróza odchází, nový život přichází“ zvedneme a projdeme vnějším kruhem ven. Tím oficiální část končí.
Pak následuje program, který si pro nás připravila zůstávající skupina Přátelé. Nejdříve nás postaví do řady a Michal nám slavnostně odebere titul „neurotik-začátečník“ a pak nám v sedmi řečech popřejí hodně štěstí. V poslední řeči nahrazují slovesa slovesem „žouželení“ a je to velká legrace.
Pak obdržíme každý certifikát a děsně řveme smíchy, když zjistíme, že se jedná o certifikát šesti týdenního rekvalifikačního kurzu „uklízeč obecný“ pro všechna nemocniční a ústavní zařízení s právem používat košťata, kbelíky a hadry bez následků.
Závěr programu dovrší lahve ovocného šampusu „Rychlé špunty“ a pak je do devíti volná zábava. Nicméně rajony nás neminou a večerka je v deset.

Pátek 5. prosince 2003

Probudím se po půl třetí, protože musím jít na záchod a už se mi nepodaří usnout. V šest hodin už jsem úplně probuzený a unuděný a tak rychle vstanu a jdu si naposledy nechat změřit tlak a začnu balit. Moc se s tím nepárám, i když vím, že Jirka pro mě přijede až v deset. Do snídaně mám všechno sbaleno, vyřízeno a tak naposledy s Marianem přinášíme snídani (jiný chlap už tu není) a usedám k poslední snídani. Protože většina lidí již od rána různě odjíždí, zbývá několik snídaní, takže mám najednou místo jednoho kolečka salámu na talířku čtyři, ale i tak nehrozí nebezpečí, že bych se přejedl.
Po snídani umyjeme poslední nádobí, prohlédneme zda jsme někde něco nezapomněli a sedíme na jídelně a loučíme se s odjíždějícími. Ve tři čtvrti na deset zkouším zavolat Jirku a ten říká, že vjíždějí právě do Kroměříže.
Obejdu tedy zbylé lidi, což je Marian, Hanka, Jane, Jana a Marie z druhé skupiny, zaklepu ještě na vyšetřovně a rozloučím se s terapeutkou Arankou, lékařem Ivem a se staniční Marunou, které poděkuji za všechno a na oplátku jí slíbím poslat výtisk svých povídek.
Pak vezmu do jedné ruky kufr a deštník pro Jirku, do druhé kufřík s počítačem a tašku, naposledy všechny pozdravím a jdu pomalu parkem k bráně, před níž mě čeká Jirka s kamarádem Pavlem.
Projdu bránou čímž poslední OPONA definitivně padá a zůstává spuštěna.

Epilog

Asi by zde měla následovat úvaha o tom, zda bude někdy nějaké další pokračování. Pochopitelně že to opět nevím, možná že se za nějaký čas zase setkáme na dalších stránkách, ale moje přání je, aby OPONA, která ukončila tuto další epizodu mého života, zůstala již natrvalo spuštěna.