Penzion ESPERO

© 2001  Jiří Hampl

Je dopoledne obyčejného všedního letního dne a na terase penziónu si mírný vánek pohrává s křídly modrobílých slunečníků. Větve stromů v parku pod terasou tiše šumí a natřásají se před sluníčkem, které váhavě vykukuje zpod kumulovitých obláčků, jenž věští drobnou letní spršku, kterou sluncem vyhřátá krajina tolik potřebuje.
Na terase i kolem je prázdno. Převážná většina hostů vyrazila poránu za poznáním okolí, zbylí zůstali snad na pokojích a i personál je kdesi uvnitř zaměstnán běžnými provozními záležitostmi.
Vycházím na terasu a rozhlížím se kolem. Všude je pusto, i louka v sousedství, kde se obvykle prohání několik koní a hříbat je ztichlá. Zelená hradba lesů lemuje obzor a špičky stromů se pohupují mírným větrem. Usedám do plastové židle u jednoho z několika stolků a rozhlížím se. Přemýšlím, jak strávit další dopoledne, když tu tichou idylku poruší bublavý zvuk motoru. Na trávník pod terasou vyjíždí motorová sekačka řízená synem majitele penziónu. Zvědavě pohlédnu směrem odkud se ozval hluk motoru a prohlížím si mládence za volantem sekačky. Pěkný, urostlý klučina, blond vlasy nakrátko střižené, tílko které má na sobě spoře skrývá dohněda opálenou sportovní postavu. Hluk motoru nabere intenzity a sekačka se rozjede po trávníku. Vzrostlá tráva mizí v nenasytných útrobách sekačky a ta za sebou zanechává krátce střižený trávník.
Vtom se z dáli ozve dusot kopyt a po cestě oddělující pozemek penziónu s loukou přecválá několik koní s jezdci v sedlech. Ohlédnu se a i mládenec za volantem sekačky otočí hlavu tím směrem. Ouha, to ale neměl dělat. Chvilková nepozornost a zrádný dolík v trávníku jsou mu osudné. Sekačka se zhoupne, zaboří se předkem do dolíku, motor škytne a zastaví se. Jezdci na koních mezitím zmizí z dohledu, zatímco blonďák se pokouší znovu nastartovat sekačku. Chvíli se zdá že se mu to podaří, ale sekačka sebou vždy škubne a motor ztichne. Se zájmem sleduji, co se bude dít dál. Mládenec sleze dolů, poklekne vedle sekačky a hledá závadu. Okukuje motor a spodní část sekačky a začíná se tvářit bezradně. Váhavě se zvedá a tak se rozhoduji. Scházím z terasy a blížím se k němu. Sice také nevím, zda mu pomohu, ale pokusím se.
„Ahoj, mohu Ti nějak pomoci ?“, nabízím svou pomoc, „jsem tu na dovolené a úspěšně se tu nudím. Já jsem Tom.“ podávám mu ruku.
„Díky, budu rád, protože já si s tím nevím rady a taťka tu momentálně není.“ obrací se ke mě blonďák, „já jsem Sven“, usměje se a stiskne nabízenou ruku.
„Sven ?“ podivím se, „to je přeci...“
„No ano, severské jméno“, říká on, „narodil jsem se sice před osmnácti lety tady u vás, ale taťka je Švéd a mamka Češka.
„Mluvíš perfektní češtinou“, říkám mu a on mi prozradí, že doma většinou mluví jen česky, protože dřív býval taťka často dlouhodobě mimo domov a tak se vlastně naučil mluvit jen česky. Nevadí mi to, koneckonců tím líp.
Společně se díváme na sekačku, Sven mi ji pomůže nazdvihnout a zjišťujeme, že se dole ohnula jakási hřídel. Smutně konstatujeme, že tohle sami neopravíme a tak Svenovi pomůžu zatlačit sekačku do garáže. Stojíme chvíli před garáží a povídáme si o všem možném, zatímco vítr vymete oblohu a sluníčko začne pěkně připalovat.
„Poslyš, nešel by ses koupat ?“, ptám se Svena,“ ten trávník stejně nemůžeš dosekat a jestli nemáš nic jiného na práci...“
„No, špatný nápad to není, stejně mě to moc nebavilo a raději bych byl vypadl“, odpoví mi Sven, „sekačka je rozbitá, tak mám alespoň možnost si odpočinout. Počkej chvíli.“ a zmizí v domě.
Vzápětí se objeví znovu a já na něm můžu oči nechat. Štíhlá postava s dlouhýma nohama, dohněda opálená, v usmívající se tváři dvě hluboké blankytně modré oči. Na bedrech pod atletickým hrudníkem elastické plavky, které spíše zvýrazňují to, co by měly skrývat. V jedné ruce drží stočenou deku a v druhé klíčky. Podá mi deku a zamíří do garáže pod terasou. Pak se ozve typický zvuk našlápnutí a z garáže se vyřítí motocykl jehož řídítka svírá Sven.
„Nasedni !“, Sven ukáže za sebe a vteřinu poté co se za něj usadím se země pod motocyklem otřese a jako blesk vyrážíme. Než se stačím pořádně leknout, letí motocykl prašnou cestou mezi polemi a loukami směrem k lesu, mezi jehož stromy vyčnívá k nebi několik skalních útvarů. Rozhlížím se kolem a Sven vzápětí odbočuje na louku a zastavuje na břehu nevelkého rybníčku. Sesedneme a Sven zatlačí motocykl pod strom do stínu.
Rozložíme deku na louce poblíž písčitého plácku, který se mírně svažuje přímo do neuvěřitelně průzračné vody rybníčku, jehož hladinu čechrá vánek a vytváří na ní desítky různorodých vlnek. Sven se natáhne na deku a já zůstanu stát nad ním a obdivně si prohlížím jeho štíhlou postavu. S každým pohybem svalů na jeho těle ve mě stoupá vzrušení a tak se raději nořím do chladivých vod. Sven se vzápětí přiřítí za mnou a chvílemi plaveme bok po boku, což způsobuje letmé dotyky, které opětovně vyvolávají vzrušení utlumené předtím chladnou vodou.
Sven se na mě usmívá a najednou se ve vodě odrazí, rychlým pohybem se přiblíží a chytne mě kolem pasu. Zatají se mi dech, když cítím jeho dlaně na svém těle a i moje dlaně hledají jeho boky, abych si ho přitáhl blíž. Jenže Sven se zasměje, vymaní se z mého sevření a několika rychlými tempy se mi vzdálí. Doplave ke břehu a vyběhne na jemný písek. Chvíli poskakuje a mává rukama setřepávajíc ze sebe blyštivé kapky a ve chvíli kdy vylézám z vody se vrhne na deku a natáhne se. Nastaví slunci svá dohněda opálená záda a zatímco já usedám vedle něj, moje oči bloudí po ladných křivkách jeho postavy. Sven složí ruce pod hlavu a zavře oči. Nechávám ho odpočívat a kochám se pohledem, který mi osud dopřává. Po chvíli se natahuji vedle něj a chvíli jen tak mlčky ležíme. Mám pocit, že nemusíme nic říkat, jakoby jsme jeden druhého znali odjakživa. Přesto se se Svenem dáváme do řeči a povídáme si o životě nás dvou. Pak Sven znovu pokládá hlavu na složené ruce a já vezmu do ruky stéblo trávy, abych ho polechtal za uchem a pak na krku. Sven leží a nehýbá se, nechává si to líbit. Po nějaké chvíli odkládám stéblo a jeho krku se dotýkají jemně moje prsty, kterými ho něžně pohladím. Sven polekaně vyskočí, udiveně na mne pohlédne a vzápětí se rozbíhá a mizí ve vodě. Skočím za ním, připlavu k němu a ve chvíli kdy se ke mně otočí ho uchopím v pase a přitáhnu si ho k sobě. Moje tvář se přiblíží k jeho, naše pohledy se zkříží a v jeho hlubokých modrých očích vidím výraz, který mě poleká. Výraz zděšení a opovržení. Vzápětí se Sven vymaní z mého objetí a několik bleskových pohybů jej přenese na břeh. Následuji ho.
„Seš blázen ! Cvok ! Rozumíš ? Co sis myslel, za co mě máš, ty....ty....ty...!“, hlas se mu zlomí a zadrhne „zmiz, slyšíš, koukej zmizet, nechci tě už ani vidět !!!“ křičí a já zůstávám vylekaně stát na břehu.
Hluk vzdalující se motorky se ztratí v zahřmění které s sebou přináší náhle se objevivší černý mrak a slzy stékající po mé tváři a mísící se s kapkami deště se zvolna vsakují do prachu cesty na které se rozplynul můj sen.