Povídka - autor Jiří Hampl

KAMIL

“Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka rychleji než kde jinde plují......”. Kamil odložil Foglarovu knížku a zavřel oči. Ano, být tam kde nebe je vysoké a modré. Právě po tom v tuto chvíli toužil. Jeho nebe je však nízké a temné. Způsobil to otec. který včera otevřel Kamilův dopis. Je to divné, pomyslel si Kamil a převrátil se na válendě na druhý bok, nikdy před tím to neudělal. Kamil se zamyslel a snažil se vybavit si včerejší odpoledne. Všechno bylo jako vždycky. Kamil seděl u svého stolku a pokoušel se číst v učebnici chemie, když do jeho pokoje vstoupil otec. V ruce držel dopis, dopis který byl adresován Kamilovi.
“Ty buzerantský prase !” začal na něj otec řvát a Kamilovi na tváři přistála sprška slin, jak na něj otec plivnul, “jak jsi nám tohle mohl udělat ?”
Kamil vyskočil od svého stolku a viděl, že otec drží v ruce otevřený dopis. Dopis, který mu napsal jeho přítel Marcel. Kamil se otočil a beze slova vyšel z pokoje.
“Kamile, kam jdeš, vrať se,” volala za ním matka, ale její slova byla doprovázena prásknutím dveří a dusotem na schodech.
Venku před domem se Kamil zastavil. Přemýšlel. Tohle se mu stalo poprvé. Jak je možné, že otec otevřel jeho dopis ? Proč ? Nikdy přeci Kamila nijak moc nekontroloval a nechával mu poměrně volnost. Stejně tak i matka. Prostě si navzájem věřili. Kamil udělal zamyšleně pár kroků. Nevěděl co má dělat, ale jedno věděl zcela bezpečně. Teď se domů nevrátí. Pro tuto chvíli ne. Šel zamyšleně ulicí a snažil se přemýšlet. O sobě, o matce a hlavně o Marcelovi. V posledních dnech měl v hlavě jenom jeho. Kamil se zastavil a kolemjdoucí do něj vrazil.
“Co děláš, nemotoro ?” osopil se na něj člověk, který do něj vrazil a Kamil automaticky řekl “promiňte”, ale duchem byl stále jinde. Vybavoval si Marcela, vybavoval si jeho krásné blond vlasy a hluboké modré oči. Vzpomínal jak se s Marcelem seznámil. Bylo to minulý týden na koupališti, kde si Kamil Marcela všimnul. Štíhlý, do bronzova opálený krasavec s nádhernými dlouhými blond vlasy. Postava trénovaného sportovce a jak skákal ! Všichni na koupališti se na něj dívali, když se šplhal k hornímu patru můstku. Pak krátký odraz a jen zvuk vody, která se za ním zavřela. Kamil od něj tenkrát nemohl odtrhnout oči. Zalíbil se mu na první pohled a od toho okamžiku Kamil přemýšlel, jak se s ním seznámit. Pomohla mu náhoda. Ten blonďatý krasavec stál frontu u stánku s občerstvením a Kamil ho sledoval. Při placení mu vypadla stokoruna na zem a nikdo si toho nevšiml. Nikdo, kromě Kamila. Kamil přiskočil a zvedl ji.
“Něco jsi ztratil, kamaráde,” řekl Kamil a podával blonďákovi stokorunu.
“Děkuji ti”, řekl blonďák takovým zvláštním hlasem a usmál se. Vzal stokorunu a uložil ji do peněženky. Chtěl udělat krok aby pokračoval původním směrem, ale něco v Kamilových očích ho přimělo, že zůstal stát. Pak se znovu usmál a podal Kamilovi ruku : “Ahoj, já jsem Marcel, a Ty ?”
“Kamil, ahoj”, řekl Kamil a také se usmál.
“Neposadíme se tu na chvíli ?” Marcel ukázal ke stolkům z bílého plastu se slunečníky, které svými pestrobarevnými křídly zastiňovaly akorát dvě volná místa. Jinak bylo kolem plno. Kamil beze slova přikývl. Nedokázal v tu chvíli říci cokoli dalšího. Jako stín sledoval Marcela a když se usadili, těžce polkl. Horkem to však určitě nebylo, ale Marcel si toho všiml.
“Promiň,” řekl Marcel, “asi bych Tě měl pozvat alespoň na limonádu, ale mám jen jednu a......” nedokončil a zoufalým gestem ukázal na konec nekonečné fronty lidí, “když Ti to nebude vadit, dáme si tuhle spolu,” a opatrně postavil kelímek s perlivým nápojem před Kamila.
To odpoledne spolu sice vypili na koupališti jen tu jednu limonádu, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Kamil ten den odcházel z koupaliště jako ve snách. Nejenže s tím krásným blonďákem, s hlubokýma modrýma očima, strávil téměř celé odpoledne, ale domluvili se spolu, že si druhý den vyjedou za město. Marcelovým sporťákem. Ano, Marcel byl sice také student jako Kamil, ale měl rodiče, kteří mu splnili co mu na očích viděli. Proto dostal Marcel ke svým osmnáctým narozeninám dokonalé sportovní auto, ve kterém rád jezdil. A pozval na druhý den Kamila na malý výlet. Kamil byl v sedmém nebi. To nemůže být pravda.
Byla. Druhý den byla sobota a tak v osm ráno před Kamilovým domem zastavil červený sporťák a v něm byl usmívající se Marcel. Kamil vyrazil z domu jak splašený a teprve u dvířek auta se váhavě zastavil. Marcel se usmál a pokynul mu. Kamil ani nevěděl jak a seděl vedle Marcela.
“Ahoj”, řekl Marcel, usmál se, natáhl se a než se Kamil vzpamatoval, Marcel ho jemně políbil na tvář. S Kamilem se zatočil svět. Vzpamatoval se až daleko za městem, kdy vůz, řízený Marcelem plul krajinou prozářenou sluncem a lemovanou bílými oblaky na jasně modrém nebi. Pak Marcel najednou zabočil na polní cestu a zamířil k nedalekému lesu. Zastavil uprostřed luk, blízko malého rybníčku chráněného ze tří stran rákosím. Kamil si nepřál nic jiného.
“Víš, musím Ti říci že.......” začal Kamil ale Marcel ho přerušil:
“Neříkej nic, taky ses mi líbil, hned jak jsem Tě viděl.” a znovu Kamila políbil. Ten den už se jinam nedostali. Zůstali u rybníčku po celý zbytek dne. Jako by s tím Marcel počítal, vydoloval v poledne z útrob svého vozu kabelu ukrývající v polystyrénovém obalu s ledem oběd pro oba. Bylo toho mnoho, co si ti dva ten den vyprávěli. Prožili spolu nádherné odpoledne, během něhož se koupali, dováděli jak malí kluci, nebo se jen tak slunili. A v paprscích zapadajícího slunce se spolu milovali. Kamil ani nevěděl jak se to stalo ale bylo to tak. Bylo to nádherné, bylo to vzrušující a bylo to velmi vyčerpávající. Večer Marcel Kamila vysadil před domem, rozloučil se s ním polibkem a řekl, že se ozve.

Tohle všechno se Kamilovi honilo včera hlavou, když bezcílně bloumal ulicemi rozpáleného města poté, co utekl před otcem. Dlouho do pozdního večera chodil po ulicích a srovnával si v hlavě, co řekne otci, až se vrátí. Bylo to zbytečné. Bylo zbytečné po návratu domů chtít otci cokoli vysvětlovat. Otec nechtěl slyšet ani slovo. Kamilovo vysvětlení ho prostě nezajímalo. Stejně tak jako jeho matku. Ani ona s ním o tom nechtěla mluvit. Jejich představa o synovi byla jasná, byla daná předem a nechtěli se smířit s tím, že jejich syn by mohl být jiný než ostatní. Ten večer Kamil těžko ve svém pokoji usínal. Usínal sám, ani matka mu nepřišla popřát jako obvykle dobrou noc. Netušil, že ani otec tu noc nespal klidně. Dlouho do noci diskutoval s matkou o Kamilovi. Kamil usnul krátce po půlnoci a tak ani neslyšel matku, která tiše vešla do Kamilova pokoje a položila na stůl dopis od Marcela.
Slunce vystoupilo na oblohu a svými paprsky nejprve zasáhlo dopis ležící na stole a pak Kamilovu tvář. Kamil procitl a vzápětí si vybavil celé včerejší odpoledne a večer. Pak si všiml dopisu na stolku a uchopil jej. Začal číst a věta za větou tvrdě bušila do jeho spánků. Dlouho, velmi dlouho trvalo, než pochopil smysl Marcelových slov, které na něj z dopisu křičely. Znamenaly konec. Definitivní, nenávratný. Bez dalšího vysvětlení.
Kamil upustil Marcelův dopis a oči se mu zalily slzami. Bezmyšlenkovitě uchopil svoji nejmilejší knížku, kterou neustále četl a proto ji měl vždy po ruce. Ruce samy otevřely knížku na první stránce se známým textem. Kamil se zadíval na text a po chvíli knížku odložil.

Ve chvíli, kdy matka vstoupila do Kamilova pokoje rozhodnuta si s ním rozumně promluvit a pochopit ho, podlahu zbarvily tmavé skvrny smíšené s Kamilovými slzami a jeho duše se toulala tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka rychleji než kde jinde plují.