Návrat do penzionu ESPERO

© 2002 Jiří Hampl

Léto vrcholí a všude kolem se rozprostírá tropické vedro. Ve vzduchu, v trávě, i ve větvích stromů, které líně rozkládají svoji klenbu nad trávníkem rozvinující svou svěží zeleň pod terasou. Pod terasou, kterou znám z loňského roku, stejně jako stromy a trávníky, na které se dívám opírajíc se líně o zábradlí. Neboť rok uplynul jako voda a já opět trávím poměrně nudný týden v penzionu, který je sice docela útulný, ale jinak děsně nezajímavý. Je to stejné jako před rokem. Terasa i trávník pod terasou zejí prázdnotou a rozhodně to není způsobené tropickým vedrem, které zde letos vládne. Sestava hostů je velmi podobná té loňské, při příjezdu jsem dokonce zaznamenal několik známých tváří. Trochu vzruchu do všeobecné nudy zaneslo několik mladších hostů a jejich dětí. Pár mladších kloučků se s mužskou částí rodičovstva honí za mičudou a prostor pod terasou ožívá dětským křikem, ale to bývá až k večeru. Většinou všichni hned ráno po snídani nasedají na svá kola, přivezená dodávkou, a mizí směrem k některé z četných cykloturistických tras. Scházím z terasy a usedám na lavičku pod stromy.
Vybírám si lavičku, která je poněkud stranou, ale je z ní vidět na terasu. Terasa i její okolí je jako obvykle v tuto dopolední hodinu pusté a tak s hořkou nostalgií vzpomínám na loňské léto. Pomalu přivírám oči a trávníkem zní opět hrkot sekačky řízené synem majitele penzionu. Pak se zvuk sekačky změní v burácení motorky, která nás dva unášela k rybníčku, kde se změnilo v romantické šplouchání vlnek. Hořké vzpomínky na mne doráží, křičí na mne, podlézavě šeptají do ucha. Pak se ty romantické vlnky v mých očích změní v hořké slzy a zatímco v rachotu hromu znovu slyším výkřik „Seš blázen ! Cvok ! Rozumíš ? Co sis myslel, za co mě máš, ty....ty....ty...zmiz, slyšíš, koukej zmizet, nechci tě už ani vidět !!!“, hlava pomalu klesá do dlaní a vlny slz zvolna stékají do vyprahlého trávníku. Chci se zvednout a utéct, ale vzpomínky mě drží na místě. Jsou všude. Na trávníku, na stromech, na lavičkách i na secesním ornamentu modrobílé oblohy. Raději znovu skláním hlavu do dlaní.
Ruka v zátylku mne doslova vyleká. Překvapeně zvedám hlavu a otáčím jí tím směrem. Hradbou slz v mých očích matně rozeznávám kohosi, kdo mi sněhobílým kapesníkem otírá slzy tekoucí po mé tváři. Mé oči zbavené hořkých slz pohlédnou před sebe a setkají se s hlubokýma modrýma očima drobného hezkého blonďáka, který mne jednou rukou jejíž prsty zvolna hladí můj krk drží kolem ramen, zatímco druhá ruka svírá promočený obláček, které mírný vánek mezitím vymetl z oblohy. Hledím nevěřícně na ten zázrak sedící vedle mne a těžce polknu. Můj protějšek se mile usměje a já ztěží hledám slova.
„Nu, už je dobře ?” zeptá se mě tichým hlasem blonďák a já jen překvapeně kývnu. Pak se znovu naše oči setkají a já překvapeně vydechnu : „Sven…..!”
„Ale já nejsem Sven. Já jsem Petr. A ty ?“
„Promiň. Já jsem Jirka. Omlouvám se. Spletl jsem se. A omlouvám se i za……..” nedokončuji větu, ale Petrovi to zdá se nevadí.
„Nemusíš se omlouvat. Chápu tě, i když nevím co se Ti stalo. Mohu Ti nějak pomoci ?” Petrův hlas zní něžně a mile.
„Ne, nezlob se, ale asi ne. I když …… já nevím……možná…….” koktám rozpačitě jako školáček před tabulí.
„A jak Ti mohu pomoci ? Viděl jsem Tě tu sedět a kropit slzami trávník a řekl jsem si, že se Ti asi něco smutného nebo špatného přihodilo.”
„Spíš smutného. Vzpomínky na loňské léto. Ale v tom mi asi nepomůžeš.” Říkám a pokouším se o úsměv.
„Myslíš ?” zeptá se Petr záhadně.
Podívám se znovu do jeho hlubokých modrých očích a něco mě přiměje, abych o jeho slovech začal přemýšlet.
„Možná máš pravdu”, připustím a hlavou se mi začne honit smělý nápad, „můžeme se tady sejít po večeři ?” zeptám se.
„Můžeme. Tak kolem sedmé ?” odvětí Petr a usměje se.
Němě přikývnu a Petr tiše zmizí.

Tak jak zmizí se objeví. Slunce se kloní k obzoru, ale stíny se prodlužují jen zvolna. Vlahý vánek prosycený odpolední sprškou čechrá větve stromů a v jejich šumu ani neslyším Petra přicházet. Najednou stojí přede mnou. Pozdravíme se.
„Rád bych Ti pomohl, ale zatím nevím jak”, opět se na mě usmívá tím svým trošku záhadným úsměvem Petr.
„Nevadilo by, kdybych tě někam zavezl ? Jen tady kousek”, říkám a čekám odmítavou odpověď, ale Petr kupodivu souhlasí.
Pomalu se rozjedeme. Petr sedí beze slova vedle mne a sleduje, jak vůz zvolna odbočuje na cestu, vedoucí k malému rybníčku. Motocykl, který po chvíli vyrazí proti nám mne vyděsí a na chvíli se mi před očima objeví jiný motocykl, ale to už moje noha sešlápne brzdu a vůz zastavuje na břehu rybníčka. Vystoupím a otevřu dveře Petrovi. Pomalu se usadím na trávu a opřu se zády o dveře vozu. Petr se usadí vedle mne.
„Asi si myslíš, jak mi můžeš pomoci, viď ?”, zeptám se. „Ale můžeš. Proto jsem Tě vzal sem. Stačí totiž, když budeš poslouchat………….”.

Narudlé slunce se pomalu již skrývá za obzor, když končím svůj příběh, příběh hořkého zklamání, jehož začátek se začal odvíjet loni v penzionu a tak smutně skončil u tohoto rybníčku. Vyprávím Petrovi skoro všechno. O sobě i o krásném klukovi z penzionu, o divoké jízdě na motorce k tomuto rybníčku i o nádherném odpoledni, které jsme spolu prožili při koupání a dovádění v průzračných vlnách. Skoro všechno, i o děsivém úprku, kdy jsem zůstal na břehu rybníčku sám. Zamlčím jen dvě drobnosti. Že ten mládenec byl synem majitele penzionu a pravý důvod jeho překvapivého útěku.
Petr trpělivě poslouchá a za celou dobu vůbec nepromluví. Jen se mi zdá, jakoby chvílemi chápavě přikyvoval hlavou. Možná se mi to jen zdá, jak mu večerní vánek čechrá jeho blond patku hozenou do čela. Když se zvedneme, Petr se ke mně otočí, položí mi ruce na ramena, skloní ke mně hlavu a naše rty se setkají. Oněmím úžasem.
„Chci pokračovat v tom, co tehdy zůstalo nedokončeno”, řekne tím svým jemným hlasem a znovu mne políbí. Pak mne obejme a vzápětí nechává sklouznout k zemi své krátké džíny, které jediné skrývají, co paprsky zapadajícího slunce v plné kráse teď odhalují. Pak mě k sobě lehce přivine a po malé chvíli nad břehem rozprostře své perutě království divočiny.

Když o hodně později zastavuji před penzionem, je kolem již vlahá letní noc a Petr mě doprovodí až na terasu. Dveře k pokojům již jsou zamčené a tak se mrzutě otočím směrem k hlavnímu vchodu. Chci se s Petrem rozloučit, ale Petr mě předejde dlouhým polibkem.
„Zítra bych rád pokračoval v tom, co můj bratr nedokončil”, řekne Petr, vtiskne mi do ruky klíč, na tvář polibek a zmizí ve tmě.