Zpět

O lidských osudech

© Jiří Hampl


Seděli jsme spolu a povídali si o lidských osudech. Nevyptával jsem se ho zbytečně moc, bylo vidět, že mi chce něco říci. . . .

"Víš, být daleko, od někoho, koho miluješ, je ta nejtěžší věc na světě", řekl mi a po dlouhém mlčení pokračoval :
"Bylo léto, ne zrovna jak má být, ostatně víš sám, jaká ty poslední léta u nás jsou. A v tom jednom letním večeru se sešli. Zkrátili si tak dlouhý večer, který by jinak byl asi nudný. Sešli se na periferii jednoho města, kde byli spolu na jedné akci. Jemu večer voněl vlahým vzduchem, ale jeho příteli ten večer voněl něčím daleko hezčím. Voněl mu mládím a upřímností jeho přítele, se kterým se vzali za ruce a svět pro ně přestal existovat. Jejich pocity pak slynuly v jeden, nejprve při dlouhých polibcích během večerní procházky a pak ve vzájemném objetí v království vášně.
Pak nastaly zase všední dny, které byly vyplňovány dopisy. Vášnivými, vřelými, plnými něhy. Jejich adresát však nemohl vždy na ně odpovědět, i když by jistě chtěl. Jeho partner mu mnoho šancí nedával. Možná ten, komu byly určeny, snad původně ani nechtěl, aby přátelství, které mezi těmi dvěma bylo, přerostlo v něco víc. Ale stalo se. Přerostlo v lásku, bezmeznou a opravdovou lásku toho staršího k mladšímu. O hodně mladšímu. Dál se ti dva stýkali, protože je k tomu nutily jejich mimopracovní povinnosti. A při každém setkání se on snažil, aby svému staršímu příteli mohl věnovat tu letmý polibek, nebo vášnivý stisk ruky. Po čase se opět našla příležitost, kdy mohli spolu prožít noc lásky. A opět nastaly dny, vyplněné dopisy, které většinou směřovaly k adresátovi, jenž na ně nemohl tak často odpovídat. Jeho starší přítel si proto nacházel různé záminky, aby se viděli častěji. I on měl však svého partnera, ale říkal tomu partnerství z rozumu. Pomalu si uvědomoval, že to co prožívá v přítomnosti svého mladšího přítele, je opravdová láska, láska kterou v životě nikdy nepoznal. Konečně našel někoho, s kým si mohli svěřovat úplně bez zábran navzájem své problémy. Pomalu nastaly Vánoce, zima se přehoupla do dalšího roku a dopisy plné něhy a lásky a sladkých slovíček dál putovaly k jeho mladšímu příteli. Ten sice nemohl odpovídat tak jak by chtěl, ale všechno vynahradilo zase jedno jarní setkání. Předcházel mu jeden nádherný dopis od jeho mladšího přítele a bylo vášnivé, bylo milostné a bylo velmi vyčerpávající. A zase nastaly ty obyčejné dny, ve kterých ti dva vzájemně vzpomínali na nedávnou společnou noc.
Pak se v duši toho staršího něco zlomilo. Nebyl na to připraven a tvrdě ho to zaskočilo. Při nejbližší příležitosti se svému mladšímu příteli se vším svěřil a doufal, že se jeho duši a srdci uleví. Nepovedlo se. Nastalo několik dní, kdy se krize pomalu prohlubovala. Přítel se mu snažil pomoci, ale krize vyvrcholila za dalších pár dní, kdy se zhroutil. Totálně, doslova. Tak doslova, že jej lékař nejen doporučil ke specialistovi, ale zcela vážně uvažoval o hospitalizaci na specializovaném oddělení nemocnice.
Ještě se vzepřel. Vyburcoval v sobě poslední zbytky sil a udělal několik posledních zoufalých pokusů porozumět sám sobě. Na radu odborníka si promluvil se svým partnerem. Nic. Nepomohlo ani opětovné krátké setkání se přítelem, při kterém se sluníčko snažilo vysušit slzy, proudící do náruče přítelovy. Ohromnou spoustu věcí si stále snažil dát dohromady. Vše do sebe zapadalo až na jeden jediný zoubek. Stále se mu vracela otázka proč ? Stejná otázka se mu honila hlavou, když usedl v jednom z večerů a natáhl ruku aby do ní cosi uchopil."
. . . . . .
"A dál ?" zeptal jsem se po chvíli. "Co bylo dál ?"
"Dál už nebylo vůbec nic. . . . . . "

 

Zpět