PAVEL

© 1999, Jiří Hampl

Pavel si postavil šálek s kávou na oprýskaný stolek a usadil se do starého rozvrzaného křesla. Kromě těchto několika kusů nábytku, který pamatoval jistě lepší časy byla místnost vybavena ještě rozvrzanou pohovkou a skříňkou přecpanou papíry a několika hrnky a skleničkami. Na kovovém stolku v rohu u dveří se krčil starý elektrický vařič. Ušmudlaná záclona zakrývala jediné okno této nemocniční místnůstky. Místnůstky, ve které Pavel trávil vzácné chvíle odpočinku při službě na psychiatrickém oddělení okresní nemocnice. Na vojnu se mu nechtělo, považoval to za zbytečně ztracený čas a tak využil možnosti odsloužit si těch pár měsíců tady. Tady, na pracovišti okresní nemocnice, na pracovišti, které nebylo zrovna populární. Pavlovi to nevadilo. Na novou práci si rychle zvykl a jeho nadřízení s ním byli v celku spokojeni. Pavel byl mírné povahy, společenský, měl dobrý přístup k lidem a snad proto i tady se stal brzy oblíbený. Nevadilo mu, že občas musel udělat i nějakou nepopulární práci, kterou nikdo jiný nechtěl dělat.
Pavel se natáhl pro cukr, vhodil dvě kostky do šálku a zamyšleně kávu míchal. Měl za sebou obvyklou těžkou službu, kdy se musel postarat o několik pacientů. Proto ani nevnímal tiché zaklepání na dveře. Myšlenkami byl někde jinde, když se po chvilce dveře tiše otevřely a v nich stál Martin.
Martin byl pacient, kterého měl Pavel na starost. Drobný, sedmnáctiletý mladík, který se na oddělení dostal po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Nikomu, ani jeho rodičům se nepodařilo Martina přimět, aby se svěřil, co bylo toho příčinou. A tak se nakonec ocitl zde. Dlouho, velmi dlouho trvalo, než byl Martin alespoň minimálně schopen komunikovat s okolím. Na všechny pokusy lékařů většinou zarytě mlčel a upřeně hleděl do dálky nebo naopak zcela nepřítomně do země. Ani Pavlovi, o kterém všichni prohlašovali, že by dokázal umluvit i chcíplou kozu se nepodařilo s Martinem navázat kontakt. Bylo-li potřeba, nechal se Martin dovést Pavlem kamkoli a nikdy na Pavlovy pokusy o komunikaci nikterak nereagoval.
Pavel byl proto velmi překvapen, když v otevřených dveřích spatřil právě Martina.
“Martine !”, polekaně vyskočil Pavel přesvědčen, že se něco stalo, “co je, co se stalo, potřebuješ něco, mám zavolat doktora ?” pokračoval Pavel, ale Martin jen zakroutil hlavou. A pak se stalo něco, co Pavla současně překvapilo a zároveň vyděsilo tak, že nebyl v příští chvíli schopen cokoli udělat. Martin udělal několik kroků do místnosti, natáhl ruku k druhému křeslu a tichým, velmi tichým hlasem se zeptal:
“Pavle, můžu se posadit ?”
Pavel byl tak ohromen, že nedokázal reagovat normálně. Nepřítomně, němě přikývl a Martin se opatrně posadil. Pavel nevěřícně zíral na Martina a ten se podíval pomalu na Pavla. Jejich pohledy se setkaly a Pavel ke svému údivu zjistil, že Martinův pohled není upřen jako obvykle někam do dáli, ale že Martin si Pavla prohlíží velice pozorně pátravým pohledem. Pavel se na Martina usmál a v tom okamžiku zahlédl v Martinových očích podivný odlesk.
“Neboj se, Pavle,” řekl tiše Martin, který zahlédl v Pavlových očích záblesk strachu, “nic mi není. Jsem naprosto v pořádku. Víš, chtěl bych Ti vyprávět svůj příběh,” a po vteřině mlčení dodal : “Ale jenom tobě.”
Pavel se konečně vzpamatoval a chápavě přikývl :
“Velmi jsi mě překvapil, Martine. Chceš mi ho vyprávět tady a teď ?” zeptal se Pavel a hlavou se mu honily divoké myšlenky. Co přimělo Martina k tomuto rozhodnutí ? Proč zrovna on, Pavel ? Jak je to možné ?
Martin pochopil, co se asi Pavlovi honí hlavou. Vyčkával, až se Pavel zase na něj podívá. Pak tím svým tichým hlasem řekl:
“Ano, jestli to nevadí, chtěl bych Ti ten příběh vyprávět teď”. Pavel jen němě přikývl a Martin pokračoval:
“Jsi ke mě hodný Pavle, a proto ti budu vyprávět všechno. I to, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl, ani svým rodičům,” začal Martin pomalu mluvit a po krátké odmlce pokračoval : “je to asi dva roky, kdy jsem přišel na to že jsem jiný než ostatní kluci. Prostě jiný. Tak, celkově. Prostě jsem přišel na to, že se mi líbí kluci. Víš, Pavle, já jsem homosexuál !”
Po tomto překvapivém Martinově úvodu se s Pavlem zatočil celý svět, zatímco se Martin odmlčel. Tak proto ! Pavel v tu chvíli přesně věděl o čem Martin mluví. Sám si něco podobného prožil před několika lety. Tehdy to bylo ovšem trochu jiné. Na rozdíl od Martina Pavel se svěřil se svým problémem rodičům. Jejich reakce byla pro Pavla tehdy velmi krutá. Otec na něj začal křičet a matka plakala. Druhý den se sebral a prostě utekl z domu. Nějaký čas přespával u kamarádů, pak ho našli. Donutili ho, že se vrátil domů. Nebylo to na dlouho. V den svých osmnáctých narozenin se Pavel sebral a odešel z domu natrvalo. Dokázal se se svým zaměřením smířit, a i když se těžko smiřoval s postojem rodičů, domů se již nikdy nevrátil. Pak nastoupil na náhradní vojenskou službu do okresní nemocnice na psychiatrické oddělení. O jeho zaměření nikdo z jeho nadřízených nevěděl a on sám mlčel. Zatímco se Pavel v duchu vrátil do minulosti, Martin pokračoval :
“Bylo léto, ne zrovna jak má být, ostatně víš sám, jaká ty poslední léta u nás jsou. A v tom jednom letním večeru jsme se s Davidem sešli. Zkrátili jsme si tak dlouhý večer, který by jinak asi byl nudný. Sešli jsme se na periferii jednoho města, kde jsme byli spolu na jedné akci. Davidovi večer voněl vlahým vzduchem, ale mě ten večer voněl něčím daleko hezčím. Voněl mi mládím a upřímností Davida, se kterým jsme se vzali za ruce a svět pro nás přestal existovat. Naše pocity pak splynuly v jeden, nejprve při dlouhých polibcích během večerní procházky a pak ve vzájemném objetí v království vášně. Pak zase nastaly všední dny, které byly vyplňovány dopisy. Ty dopisy jsem psal já Davidovi a byly vášnivé, vřelé a plné něhy. David mi však na ně neodpovídal tak, jak bych chtěl. Snad ani nechtěl, aby přátelství, které se tehdy večer zrodilo, přerostlo v něco víc. Ale stalo se. Přerostlo v lásku, bezmeznou a opravdovou lásku. Dál jsme se s Davidem stýkali, protože nás k tomu nutily mimopracovní povinnosti. A při každém takovém setkání se David snažil, aby mi mohl věnovat letmý polibek nebo vášnivý stisk ruky. Po čase se opět našla příležitost prožít s Davidem noc lásky. A zase nastaly ty všední dny, které jsem vyplňoval dopisy Davidovi, na které mi on tak málo odpovídal. Nacházel jsem si tedy záminky, abych mohl vidět Davida častěji. Pomalu jsem si uvědomoval, že to co prožívám v přítomnosti Davida je opravdová láska. Konečně jsem našel někoho, s kým jsem si mohl úplně bez zábran navzájem svěřovat všechny problémy. Pomalu nastaly Vánoce a zima se přehoupla do dalšího roku. Dál jsem Davidovi psal dopisy plné sladkých slovíček, na které mi tak málo odpovídal. Vynahradilo to naše jedno jarní setkání. Napsal mi před ním nádherný dopis a to naše setkání bylo vášnivé, bylo milostné a bylo velmi vyčerpávající. Uplynulo několik dnů a pak se to stalo. Tehdy večer jsem uviděl Davida. Viděl jsem je oba, rozumíš ? Zaskočilo mě to. Druhý den jsem se Davidovi se vším svěřil a doufal jsem, že mi to pomůže. Nepovedlo se to, brečel jsem mu v náručí a nedokázal jsem rozumně mluvit. Během několika dní se krize, do které jsem se dostal prohloubila natolik, že jsem se zhroutil. Doslova zhroutil. Šel jsem za doktorem. Nepomohlo to. Zoufale jsem se snažil porozumět sám sobě. Nepomohlo ani další setkání s Davidem, kdy jsem si s ním chtěl promluvit. Seděli jsme spolu na skalách u vody a ani jarní sluníčko nedokázalo vysušit moje slzy, které tekly do Davidovy náruče. Snažil jsem si dát dohromady spoustu věcí. Všechno mi do sebe zapadalo, až na jeden jediný zoubek. Pořád se mi vracela jedna jediná otázka. Proč ? A tahle stejná otázka se mi honila hlavou ten osudný večer, kdy jsem usedl, natáhl ruku a ...............”
Martin se odmlčel. Bylo vidět, že ho dlouhé mluvení vyčerpalo. Také Pavel mlčel. Chápal co se v Martinově duši odehrává, pochopil celý Martinův problém, ale přesto se po chvíli zeptal :
“A dál ? Co bylo dál ?”
“Dál už nebylo vůbec nic.........”

Byla to náhoda, či osud, že se Pavel setkal s Martinem ? Kdo ví. Zatímco Martin tu noc po rozhovoru s Pavlem daleko klidněji spal, Pavel neusnul. Přemýšlel. Přemýšlel o Martinovi, přemýšlel o sobě, přemýšlel o právě prožitém zvláštním večeru. Má vše ohlásit ošetřujícímu lékaři a říci mu o rozhovoru s Martinem ? Nakonec se rozhodl že to neudělá. Sám nevěděl proč.
Martinův stav se od toho večera začal lepšit. Také lékaři si té změny všimli, ale netušili, co ji způsobilo. Pavel dostal za úkol víc si Martina všímat a věnovat se mu. Pochopitelně nikdo netušil, že oba mají stejné zájmy. To mu vyhovovalo a byl tomu rád. Měl tak víc možností se Martinovi věnovat. Martin se mu líbil a po čase Pavel zjistil, že náklonnost je oboustranná. Martin byl jemný romantik a v čase, který trávili ti dva spolu si povídali o všem možném. Martin se Pavlovi přiznal, že nebýt jeho, asi by svůj sebevražedný pokus zopakoval. Pavel totiž vytušil, v čem je Martinův problém. Pak už se nebavili o ničem jiném. Zjistili, že mají mnoho společných zájmů a postupně v sobě našli zalíbení. Martin byl den ode dne vyrovnanější a jednoho dne se mu Pavel přiznal, že Martin se mu líbí. Také Martin Pavlovi naznačil něco podobného. Pavel se ale bál. Věděl, že kdyby dal průchod svým touhám, mohl by necitlivým přístupem Martinovi ublížit. Proto ve chvílích, kdy byli spolu sami a kdy toužil po Martinovi, byl Pavel velmi opatrný a jemný. Také Martin nepospíchal, ale postupem doby začal přebírat iniciativu. Ti dva v těch chvílích objevovali nejen jeden druhého, ale také sami sebe. V těch chvílích samoty na procházkách v nemocničním parku Pavel často jemně a citlivě hladil a líbal Martina a ten mu stejným způsobem oplácel. Uplynul nějaký čas, než jejich city uzrály natolik, že se ti dva spolu milovali. Pavel Martina miloval s citem, miloval ho jemně a Martinovi se to s Pavlem líbilo. Pochopil, že našel sám sebe, poznal, že Pavel je pro něj ten pravý. Postupně v takových chvílích objevovali jeden druhého a jejich společná setkání se stala častější a vášnivější, takže zapomínali na opatrnost. To se jim stalo osudným při jedné Pavlově noční službě. Ve chvíli, kdy se v Pavlově pokoji spolu vášnivě milovali, byli překvapeni službu konajícím lékařem, který potřeboval pomoc ošetřovatele u jednoho pacienta. Lékař druhý den vše nahlásil vedení ústavu a to předalo věc policii. Pavel byl obviněn z pohlavního zneužívání osoby závislé, protože Martin byl svěřen do jeho péče. Celá věc se neuvěřitelně táhla a nakonec případ skončil u soudu. To již bylo v době, kdy Martin byl propuštěn a nakonec Martinovo svědectví Pavlovi u soudu pomohlo, takže Pavel nebyl odsouzen. Martin totiž u soudu svědčil v Pavlův prospěch, když potvrdil, že aktivita vycházela z jeho strany a on vlastně na Pavlovi styk vyžadoval. Byla to poloviční pravda, ale Pavlovi pomohla.

Když Pavel vyšel ze soudní budovy, kde právě vyslechl osvobozující rozsudek, první koho spatřil byl Martin. Martin na něj čekal a Pavel se k němu radostně rozeběhl. Pak se pomalu zastavil před Martinem, který hleděl do země.
“Martine”, oslovil jej Pavel, “děkuji ti. Děkuji ti za to, co jsi pro mě udělal.”
“Ne, Pavle, to já ti děkuji”, řekl pomalu Martin, zvedl hlavu a podíval se Pavlovi do očí. “Děkuji ti za to, co jsi udělal ty pro mě, proto, abych našel zase sám sebe”, pokračoval Martin a v jeho očích se objevil stejný odlesk, jako tenkrát večer. Tentokráte však byl doprovázen slzou.

Byla to slza štěstí, která skanula na Martinových rukou, rukou ve kterých cítil teplo dlaní svého věrného přítele.