Zpět

PONDĚLÍ

© 2000 Jiří Hampl

Tak jsem vám tuhle vyšel před barák a nestačil jsem se divit. Venku bylo nějak všechno do zlatova a do toho svítilo slunce. V tom mě začalo hřát od nohou a tak jsem se podíval směrem dolů a vidím, že stojím v písku. Krásný vyhřátý písek mořské pláže, co se mi rozprostřela před barákem. Tak jsem se pořádně rozhlédl a vidím kolem sebe palmy. Místo parku s lípama, co mi rostou před okny všude kolem jen samé palmy. A do toho šumělo moře, které bylo tak asi sto metrů ode mne. Tak jsem se otočil a místo mého baráku tam stál krásný hotel. Jeho okna plála v ranním slunci tisíci křišťálových odlesků. Listy palem tiše šuměly a do toho se ozývaly zvuky cikád. Mírný vánek si pohrával se zrnky písku na pláži, která se táhla daleko k obzoru. Prostě taková letní idylka, ale něco mi říkalo, že vše není jak má být. Nepřemýšlel jsem nad tím, kde se tam ta pláž najednou vzala a kam zmizel můj barák, ale bylo mi divné, že nikde není ani človíčka. Jen pár mořských ptáků trpělivě kroužilo nad pobřežím, které bylo na obzoru lemováno skalisky. Rozhodl jsem se, že se tam podívám. Vydal jsem se tedy na pobřeží a kráčel jsem místy, kde se vlny dotýkaly pláže a s neúprosnou pravidelností se přelévaly přes moje stopy, které v zápětí mizely.
Slunce se vyhouplo výše nad obzor a na blankytně modrou oblohu připlula další oblaka, když jsem dorazil ke skaliskům, které v těchto místech lemovaly pobřeží. Z dálky vyhlížely divoce, ale když jsem přišel až k nim, viděl jsem, že jsou to spíš drobná seskupení balvanů, která po staletí omývána mořem ztratila svůj původní tvar. Oblé tvary větších i menších kamenů byly mnohde překryty pískem a nad tím vším se rozprostíraly koruny palem, jejichž kmeny tu a tam se tyčily mezi těmito skalisky. Příroda si tu zahrála a vytvořila kout, který bych si nedokázal vysnít ani v nejdivočejší fantazii. Místy se skaliska rozestupovala a vytvářela prostor pro písečné plácky, ne větší než několik čtverečních metrů.

A v tom jsem ho uviděl. Ležel na jednom z těch plácků a neměl na sobě vůbec nic. Neviděl mě, protože ležel na břiše a hlavu měl otočenou směrem ode mne. Možná, že se jen tak slunil, možná že na slunci usnul, protože se nehýbal. Vánek mu čechral jeho blond vlasy, které měl až k ramenům. Tiše jsem si sedl a pozoroval ho. Prohlížel jsem si jeho ladnou křivku zad, štíhlé dlouhé nohy a představoval jsem si jeho tvář. Ruce měl složeny pod hlavou, špičky nohou zabořeny do měkkého písku a .......
Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Seděl jsem a představoval jsem si, co se stane, až se pohne, až se třeba vzbudí a spatří mne, jak na něj zírám. Třeba se lekne. Třeba uteče. Nebo se mi to třeba jen zdá. Možná, že se na mě podívá a usměje se na mne. Možná, že ........ možná........možná......třeba.....
Nevím jak dlouho jsem takhle přemýšlel a představoval si, co se stane. Seděl jsem stále bez hnutí na skále nad ním a moje představivost pracovala. Nedokázal jsem ani odhadnout, kolik mu může být. Osmnáct, dvacet...víc asi ne. Stále jsem tak seděl a přemýšlel, když se pohnul. Stín listů palem, který mu dopadl na krk a záda jej asi probudil. Zaklonil hlavu, pootočil se, dal si ruce do zátylku a protáhl se. Pak se pomalu otočil, nejprve na bok a pak na záda. Stále mě neviděl a já jsem se rozhodl, že se k němu přiblížím více. Tiše jsem se zvedl a opatrně se přesunul poněkud blíž, zatímco on si prohrábl svoje překrásné blond vlasy a se zavřenýma očima se pomalu protáhl a nechal ruce roztažené nad hlavou.
Moje oči hltaly jeho nádherné tělo a vpíjely se do každičkého kousku jeho tváře. Jeho oči.....byly stále zavřené, ale jaké vlastně byly jeho oči? Představoval jsem si barvu jeho očí, zatímco ty moje klouzaly po jeho těle níž, níž na prsa, do jeho nádherného rozkroku a k jeho štíhlým nohám.

Zatímco moje představivost pracovala, on se znovu pohnul. Oči měl stále zavřené ale jeho ruce se zvedly, protáhly se a pak je pomalu zkřížil v rozkroku. Jeho prsty jej jemně prohrábly a on si jazykem smyslně olízl rty.
To už jsem nevydržel a prudce jsem se pohnul. A v tom se to stalo. Zrádný kamínek se uvolnil pod mojí nohou a prudce dopadl na jeho tělo. Polekaně otevřel oči a posadil se. Uviděl mne a já s obavami čekal co se stane. On vstal a já také, ostatně nemělo smyslu dále zůstávat v pro mne již nepohodlné poloze. Stejně mě už viděl a ví o mě. Zůstal jsem nerozhodně stát v očekávání věcí příštích.
Pohlédl směrem ke mě a usmál se. Kývnul na mě, znovu se usmál a udělal gesto, které jsem si mohl vysvětlit jediným možným způsobem. Slezl jsem ze svého kamenu, z kterého jsem ho celou tu dobu pozoroval a udělal několik kroků, až jsem se zastavil u něj. Chtěl jsem něco říci, něco na vysvětlenou, něco na omluvu, ale předešel mě. Usmál se na mě, natáhl pravou ruku a položil mi jemně vztyčený ukazováček na moje rty. Pak se znovu usmál, levou rukou mne objal kolem pasu, přitáhl si mne blíž a moje oči se střetly s jeho. Hleděl jsem do jeho hlubokých očí, které byly blankytně modré jako obloha nad námi. On pomalu uvolnil moje rty, ale jenom proto, aby se vzápětí ke mě sklonil a něžně mě políbil. Oba jsme zavřeli oči a naše rty, naše jazyky, naše duše, naše těla se setkala. Bylo to setkání smyslné, dlouhé, vyčerpávající.
Pak se najednou na mne usmál, objal mne a ještě jednou mne krátce políbil. Vzápětí se rozeběhl, vyšvihl se na jeden z kamenů, odrazil se a zmizel ve vlnách, které se tříštily o kameny. Jeho skok přinesl spršku kapek, které se změnily v množství vody, jež zaplavila moji tvář.

Rozhlédl jsem se. Stál jsem před svým barákem a v dálce mizelo auto, které mi vmetlo do tváře kaluž, jež zůstala na silnici po nočním dešti. Bylo půl šesté ráno, pondělí 4. března roku 2002.

Zpět