Zpět

Romance zavřených dveří

©  Jiří Hampl



Romance zavřených dveří

Prší. Po kolikáté už ? Ani to nespočítáš. Vždyť stejně není vidět ven. Okno pláče velkými slzami a klávesnice Tvého mozku rytmicky kopíruje jejich klapot. V parku pláče listí namalovaných stromů a namodralé slunce hranatě svítí do pokoje. V krbu praská vůně léta, toho posledního, které pro Tebe vlastně ani nebylo. U nohou Ti jemně vrní ta splašená hrst chlupů a dožaduje se Tvé pozornosti. Ale Ty nemáš na nic náladu. Bubeník za oknem zvyšuje rytmus úderů a Tobě se motá hlava jako na kolotoči. Je to zoufalý rytmus všedního dne. A tak se zvedáš, abys šel jinam, i když se Ti pryč vlastně vůbec nechce. Pomalu stoupáš po schodech a jsi v království ticha. V království lásky, kde každá věc na Tebe dýchá svojí nepřekonatelnou svádivou minulostí.
Rozhlížíš se kolem sebe bez zájmu a věci, které bereš do rukou Tě tíží a vyvolávají vzpomínky, které Ti v hlavě cválají tryskem jezdeckého koně. Sněhobílá pláň se jemně zavlní a Tobě se zatají dech. Ne, to není pravda, to nemůže být pravda, to jen přelud ve fialových řásnech zapadajícího slunce Ti vytvořil na chvilku tu iluzi nedávné doby. A tak raději zase jdeš dolů ale všude jsou vzpomínky. Na zdi, na koberci, na dlažbě i v kapse kdysi tak parádního obleku, který jsi nosil. Jsou všude a křičí na Tebe, volají, podlézavě Ti šeptají do ucha. A tak jdeš zase raději někam jinam, procházíš miliony dveří a za každými je vzpomínka. A venku slunce rozprostírá perutě pohádkovosti, ale Ty jej nechceš vidět.
A tak znovu sedíš na starých špinavých schodech a je Ti blbě a motá se Ti hlava a voda pod mostem je šedivá a tiše pění. A Ty si říkáš, kde se tady vzal most a hledíš na něj zblízka a není to most, ale staré zapomenuté prkno. A panoráma vzpomínek Ti znovu letí hlavou a zvuk zvonu z blízkého kostela otřásá Tvojí duší. Ale ne, není to zvon, je to jen zvonek. Takový malý. Vynález své doby. Dobrý vynález. Aby lidi nebyli sami. Abys ani Ty nebyl sám. A ten vynález včerejška se rozezní v Tvé hlavě. Zoufale, skoro prosebně. A Ty víš, že nastal tvůj čas.

ROZUMÍŠ ? TVŮJ ČAS.

A tak jdeš ke dveřím, za kterými stojí on. Prostě on.





 

Zpět