Zpět

TAJEMSTVÍ STARÉHO HRADU

© 1998 Jiří Hampl

Istrie, která byla připojena k Rakousku smlouvou z roku 1815, tvoří trojhranný poloostrov, který se prostírá od Terstského zálivu až ke Kvarnerskému. Na pobřeží jsou četné přístavy a na jejích západních březích sídlí obyvatelstvo italské, kdežto na východě již více živlu slovanského. Na pobřeží a ve vnitrozemí bylo jen několik málo význačných měst, žádné však nebylo hlavním městem kraje. Tímto názvem se honosilo město Pazin, ležící téměř ve středu poloostrova. Pazinský hrad je jedna z nejpozoruhodnějších staveb středověkých. Jeho vnějšek je stejně malebný, jako jeho vnitřek. V dlouhých klenutých síních se kdysi scházeli rytíři a z gotických oken se dívaly na nádvoří dámy v brokátu a v krajkových čepcích. Na věžích, na cimbuří a za padacím mostem stávali lučištníci a střelci.
Hrad je vystavěn na ostrohu, který v těchto místech náhle mizí. Odtud by náš zrak zalétl do hluboké propasti, jejíž stěny jsou úplně svislé a pokryté popínavými rostlinami. Sráznost stěn nic nepřerušuje. Není zde vidět stupně, na kterých by si mohla odpočinouti noha, ani trhliny, ve kterých by se mohla zachytit ruka. Krátce je to propast, která vzbuzuje závrať a která slibuje nevydat to, co jednou pohltila.
Tato propast – místní lid jí říká Buco – je jakousi nádržkou vod pro potok, který se jmenuje Foiba. Potok odtud teče podzemním tunelem, který si voda vyhloubila ve skále. Nikdo neví, kterým směrem se bere jeho tok, stejně jako nikomu není známa délka ani výška tohoto průplavu, který si vody prorazily ve skále prací jistě tisíciletou. Nikdo neví, kde končí jeho prudce tekoucí vody, stejně tak jako nikdo dobře nezná majitele hradu a pána zdejšího kraje hraběte Štěpána Stantdorfa. Vše co se o něm vědělo bylo, že hrabě Stantdorf je mladý, neurčitého věku, velmi bohatý šlechtic, s dlouhými světlými, vždy rozevlátými vlasy, který si za své sídlo vybral zdejší hrad, k němuž patří tisíce akrů rozsáhlých lesů, luk a pastvin, rozléhajících se vůkol od obzoru k obzoru. Jeho kočár čas od času projíždí vždy obrovskou rychlostí krajem a jeho hrad je opředen mnohými tajemstvími. Mezi místním lidem kolují pověsti o mladých mužích, ba ještě jinoších a brána hradu zůstává vždy tajemně uzavřena. Mnoho lidí se již pokusilo tomuto tajemství přijít na kloub, ale neuspěli.
To vše věděl mladý šlechtic, Petr Bathory, který v těchto dnech přibyl do zdejšího kraje a ubytoval se v místním hostinci. Byl to člověk vzdělaný, stár asi 20 až 25 let, mužné postavy a tmavých kučeravých vlasů. Z jeho tváře pak vykukovaly zvědavé černé oči a věčný úsměv. Ovládal několik řečí a byl dobrosrdečné povahy, kterého si každý hned oblíbil. Záhy osiřel a po rodičích získal obrovské jmění, téměř třicet miliónů zlatých. Tento majetek mu umožňoval téměř bez omezení věnovat se jeho zálibě, jenž měl v cestování. Procestoval již mnohou krajinu světa a osud ho zavál až do tohoto koutu Istrie.
Několik dní bezcílně bloumal krajem, až jednoho večera zaslechl v hostinci, kde byl ubytován několik strohých poznámek místních venkovanů. Týkaly se místního hradu a jeho pána. Opatrným vyptáváním vyzvěděl, kterým směrem hrad leží a rozhodl se že jeho tajemství musí rozlousknout.
I vydal se tedy druhého dne odpoledne směrem k hradu. Cesta se vinula směrem vzhůru a začala brzy příkře stoupat. To však nevadilo mladému šlechtici cestování uvyklému. Asi po hodině cesty se začaly listnaté stromy vytrácet a převládaly jehličnany. Les začal houstnout a stromy v této části lesa byly vyšší. Petr zvolna stoupal potemnělým lesem výše až do míst, kde se spoře začaly objevovat mezi stromy stále větší a větší kameny. To bylo neklamnou známkou toho, že cíl jeho cesty již nemůže být daleko. A vskutku, jeho další výstup trval slabou hodinku a již se mezi stromy pozvolna objevovalo něco, co ponejprv považoval za seskupení balvanů. Vyšplhal se výše a mezi mohutnými kmeny letitých stromů se před ním vztyčil pyšný kamenný hrad usazený na mohutném skalním ostrohu.
Petr stanul před mohutnou bránou. Obrovská dřevěná vrata byla opatřena neméně mohutnými klepadly. Byla to nádherná kovářská práce představující býčí hlavy s obrovskými kruhy v nozdrách. Petr uchopil jeden z kruhů a děsivé bušení se rozlehlo tichem lesa. Petr opakoval zabušení na vrata a vyčkával. Po několika dlouhých minutách se ozval hluk závory, kterou na druhé straně vrat kdosi odstraňoval. Krátce nato se vrata téměř neslyšně pootevřela. Stál v nich mladý muž v livreji sloužícího.
“Chci mluvit s pánem tohoto hradu. Uveď mne k němu !” poručil Petr sloužícímu.
Ten si Petra prohlédl od hlavy až k patě a pak se mlčky uklonil a pokynul Petrovi rukou ke vstupu. Petr prošel bránou, kterou za ním sloužící opět neslyšně uzavřel a stanul na hradním nádvoří. Okolní stromy, které dávno přerostly výšku hradních zdí nedovolovaly svými korunami proniknouti mnoho světlu, a tak nádvoří tonulo v mírném příšeří, přestože byl slunečný den. To pravděpodobně vyhovovalo různým druhům mechů a lišejníků, které v hojném počtu zdobily kamenné zdivo i úzké schodiště. Právě k tomuto schodišti Petrovi sloužící opět beze slova pokynul a ten jej následoval.
Jakmile však vystoupili po schodišti a prošli mohutnými dubovými dveřmi, které schodiště ukončovaly ve výši několika metrů nad zemí, měl Petr dojem, že se ocitl v jiném světě. Poměrně široká, dlouhá chodba byla osvětlena množstvím svíček, zasazených v překrásně zdobených nástěnných svícnech. Jejich plameny se jen nepatrně mihotaly a prostor působil útulným, přívětivým dojmem. Stěny chodby pak byly zdobeny loveckými trofejemi a vycpanými hlavami zvířat, ulovenými pravděpodobně ve zdejších lesích. Dlažba tvořící ornamenty byla pokryta úzkým pruhem rudého koberce, který končil před nádherně vykládanými dvoukřídlými dveřmi na konci chodby. Tam se sloužící zastavil a opět beze slova Petrovi naznačil, aby vyčkal. Poté zmizel za dveřmi. Je snad němý ? Než stačil Petr v mysli podrobněji rozebrat tuto myšlenku, dveře se znovu otevřely a sloužící pokynul mlčky Petrovi dovnitř.
Mladý muž vešel do dveří a stanul ve velkém čtvercovém sále, tentokráte poněkud spořeji osvětleném než byla chodba, kterou sem přišel. Světla tu však bylo přesto dost, což způsoboval vesele praskající oheň ve velikém krbu v rohu sálu. Nádherná, bohatě vykládaná dřevěná podlaha byla pokryta množstvím kožešin z ulovené zvěře, v prostřed sálu pak stál podlouhlý oválný stůl lemovaný dvanácti židlemi s vysokými opěradly a podél stěn několik bohatě zdobených truhlic. V rohu pak krásný vykládaný sekretář s mnoha zásuvkami, bezpochyby i několika tajnými. Stěny opět byly pokryty loveckými trofejemi a obrazy v bohatých rámech. Petr přelétl pohledem celý sál a poté zaměřil svoji pozornost ke dvěma obrovským křeslům stojícím před krbem. V jednom z nich seděla postava, ve které vytušil pána hradu. Učinil několik kroků směrem ke krbu a postava se pohnula.
“Nuže příteli, přistupte a povězte, co vás ke mne přivádí” ozval se sálem zvučný mladý hlas.
Petr se mimoděk zarazil. Učinil ještě několik kroků a váhavě stanul před pánem hradu, pohodlně usazeném v měkkém křesle. Udiveně se zastavil. Muž, který jej oslovil, byl mladé statné postavy, věkem se příliš nevzdalující mládí Petrovu. Oblečen byl pak velmi vkusně, ve střízlivém šatu, který přesto se zdál být pohodlný. Krátkou dýmku, držící v pravé ruce nechal poklesnout a pátravě si Petra prohlížel. Ten se konečně probral z překvapení.
“Odpusťte pane, že dovolil jsem si porušit vaše soukromí. Jsem Petr Bathory, šlechtic ze Sedmihradska a cestování po kraji je mojí zálibou. Před několika týdny zavítal jsem i do zdejšího kraje a tu jsem neodolal pokušení navštívit i tento hrad. Pověsti zaslechnuté od místních lidí pohnaly mé zvědavé kroky až sem. Snad mi odpustíte moji troufalost.” hovořil Petr a pozorně sledoval muže před sebou.
Ten se nepatrně usmál a pokynul mu do druhého křesla naproti. Petr usedl.
“Neomlouvejte se, příteli. I moje zvědavost poznat vás, byla stejná, jako vaše touha po poznání tajemství tohoto hradu. Ne, neříkejte nic. Vím, že mezi prostým lidem je můj hrad opředen tajemstvím. Dovolím vám toto tajemství poznat. Nejdříve však mi dovolte, abych skromným jídlem naplnil váš žaludek, jež si jistě svého již žádá. Nuže, prosím příteli, ke stolu. Po jídle si promluvíme.”
Mladík byl překvapen, leč jeho žaludek se opravdu v té chvíli již začal ozývat a tak se nedal dvakrát pobízet. Nazývat skromným jídlem však to, co předloženo bylo na stůl, bylo víc než přehnané. Křehké vypečené koroptvičky, kančí kýta a mnoho jiných pochutin tu na bohatě zdobených mísách již bylo připraveno a ke všemu víno červené, které sloužící, jež sem Petra uvedl podával ve stříbrných pohárech. Petr byl při chuti a tak nezanechal mnoho z bohaté večeře.
“Nuže, příteli, povězte mi nyní něco o sobě” vyzval po vydatné večeři Petra jeho společník, když opět usedli do pohodlných křesel u krbu.
“Dovolte mi pane,” začal Petr, ale byl vzápětí přerušen:
“Příteli, jak víte,” hradní pán položil důraz na slovo víte, “jmenuji Štěpán. Prosím....!”
Petr vycítil jemný, ale důrazný pokyn, jehož neuposlechnutím by toho muže jistě urazil. Proto po krátkém zaváhání pokračoval:
“Dovolte mi tedy, Štěpáne, poděkovat vám za vlídné přijetí, kterého se mi dostalo. Prozradím vám tedy svoje životní osudy, jestliže o ně stojíte.” pustil se do vyprávění Petr.
Nebudeme zde čtenáře unavovat opakováním fakt, které již zná, jisté je to, že oba muži spolu v družném hovoru strávili celý večer a část noci. Mnoho číší výborného vína bylo vypito a Petrovy zlaté kapesní hodinky ukazovaly již druhou z půlnoci, když hostitel doprovodil svého hosta, kterému se již počaly klížit oči, k jeho loži. Ten byl již znaven a tak příliš nevnímal krásu ložnice, kam jej Štěpán doprovodil. Pouhá jedna svíce ozařovala tuto místnost, zejména pak mohutnou širokou postel s nebesy, pokrytou měkkými peřinami a polštáři. Petr znaveně dosedl na kraj postele a dlouze zívl. Vyzkoušev měkkost podušek, seznal, že se mu bude dobře odpočívati a nevnímajíc již svého hostitele, rychle se svlékl, ponechávajíc si pouze spodní prádlo a zavrtal se do podušek hodlajíc usnouti spánkem spravedlivých. Ještě se naklonil aby zhasil svíci a místností se rozlehla čirá tma.


Litujeme, tato část povídky nesplňuje pravidla tohoto serveru


Když Petr procitl, slunce stálo již vysoko na obloze. Krátkou chvíli se v poduškách protahoval a zkoumal oblohu. Pokoj byl prázdný, Štěpán bezpochyby opustil jeho lože brzy z rána volán svými povinnostmi pána hradu. Po krátkém váhání vstal a nezdržujíc se toaletou u porcelánového umyvadla stojícího v rohu místnosti, rychle se oblékl a vyšel z pokoje. Ke svému překvapení se ocitl nikoliv v chodbě, jak by se dalo očekávat, ale v sále, kde předešlého večera pobýval se svým hostitelem. Ten již opět byl pohodlně usazen v křesle u krbu a jakmile spatřil vstoupivšího Petra, vstal a vlídně jej oslovil:
“Nu, milý příteli, vidím, že po této noci se musíš řádně posilnit. Prosím, usedni ke stolu.”
“Věru, byla to vyčerpávající noc,” odtušil Petr, “takovou jsem ještě nezažil.”
“Chceš-li Petře, dám ti příležitost poznat vícero tajemství tohoto hradu i zde prožitých nocí.” odpověděl Štěpán a pokračoval:
“Přijmi prosím moje pozvání ke společnému stolu na tak dlouhou dobu, jak budeš chtít.”
A do společného lože, pomyslel si vzápětí Petr. Zaváhal. Zkušenost z právě prožité noci v něm ještě vyvolávala drobný zmatek, ale brzy jej zaplašil. Dívaje se na Štěpána, pozorujíc jeho dlouhé blond vlasy a bezelstné, hluboké modré oči, seznal, že je mu v jeho společnosti velmi příjemně. Takové pocity ještě nezažil a byly to pocity, které hluboce otřásly jeho duší. Duchem byl ještě u vzpomínek právě prožité noci, když jeho zrak pátravě pozoroval Štěpánovu tvář a postavu a jeho hlas promluvil:
“Děkuji Štěpáne. S tvým dovolením rád přijímám tvé pozvání a pobydu nějaký čas zde. Jsem již znaven tím cestováním a přijde mi vhod si krátce odpočinouti.” a s těmito slovy usedl ke stolu. Štěpán zazvonil na sloužícího a usedl ke stolu proti Petrovi.
“Ondřeji,” oslovil Štěpán tiše vstoupivšího sloužícího, který na jeho znamení přistoupil ke svému pánu, “dones nám chutnou krmi, ať se náš host po vyčerpávající noci posilní !”
Petrův tázavý pohled spočinul na Štěpánovi a zatímco Ondřej tiše vyklouzl z místnosti, Štěpán na nevyslovenou otázku Petrovu odpověděl:
“Je chudák němý. Nehoda na lovu, při kterém mne doprovázel. Já vyvázl a on na to doplatil. Mám ho rád a on je mi věrný. Neprozradil by nic z dění v tomto hradě, i kdyby mluvit mohl.”
Netrvalo dlouho a Ondřej oběma předložil mísy s jídly, které si nezadaly v ničem s večeří minulého dne. Pečená holoubátka voněla neodolatelně a srnčí pečínka brzy zmizela oběma stolovníkům v útrobách. Chutné ovoce pak doplnilo jejich občerstvení.
“Souhlasíš-li Petře, vyjedeme si na malou loveckou vyjížďku. Rozptýlíme se lovem a ukážu ti svoje panství.” řekl Štěpán Petrovi poté, co se oba posilnili.
Petr ničeho nenamítal. Jakožto správný šlechtic byl i výborným jezdcem a vycvičen byl i v umění lovu a užívání zbraní. Proto bez váhání vsedl na jednoho z osedlaných koní připravených v nádvoří a přijal od Ondřeje nabízené zbraně. Dlouhou pušku s nádherně zdobenou hlavní i pažbou, krásnou to práci jistě známého mistra puškaře a kuši s toulcem plným střel kalených, kterou si upevnil na záda. Štěpán podobně vybaven vyhoupl se na druhého oře a již oba společně vyjeli z hradní brány.
Cesta hustým lesem se nedaleko hradu začala prudce svažovati a les počal řídnouti. Stále více se začaly objevovat kmeny listnaté a po krátké době oba lovci vyjeli z lesa do rozlehlých luk. Petr udiveně pobídl svého koně. Seznal, že Štěpán jej vedl směrem opačným, než sem byl Petr přišel. Širá luka byla řídce protnuta nízkými porosty křovin a listnáčů a v dálce se zrcadlila vodní hladina.
Štěpán dojel po Petrově boku a jeho ruka opsala obzor:
“Kam tvé oko dohlédne, moje panství zří.” pochlubil se Štěpán.
“Věru, skláním se před tvým bohatstvím. Mé peníze proti tomu neznamenají nic.” odvětil Petr a pátravě se rozhlédl po kraji.
“Nuže, příteli, vzhůru za dobrodružstvím !” pobídl koně Štěpán a Petr jej následoval.
Oba strávili vzrušujícím lovem příjemně celý den a když se slunce začalo sklánět k obzoru, vraceli se pozvolnou jízdou k hradu, následováni Ondřejem, který na svém koni nesl jejich bohaté úlovky a doprovázeni houfem loveckých psů, bez ustání ňafajících a pletoucích se jejich koním pod nohy. Při návratu pak byli uvítáni hradní čeledí, která se ihned postarala o jejich koně a úlovky, nešetříc přitom chválou na adresu svého pána i jeho hosta. Petr unaveně sestoupil z koně a předal jej do rukou urostlého mladíka. I Štěpánova koně se ujal jiný mládenec a Petr seznal, že hradní čeleď sestává jen z mladých, urostlých mužů a statných jinochů. Proč asi, to Petr matně vytušil. Jakýmsi šestým smyslem vycítil, že tohoto večera se dočká překvapení.
A nemýlil se. Po vydatné večeři připravené z čerstvě ulovené zvěře jež jim to odpoledne přišla do rány Štěpán bez dalšího otálení Petra vybídl, aby jej následoval. Petr zvědavě vykročil za Štěpánem, který zamířil chodbou až k jejímu druhému konci. Tam pootevřel dveře a jemně pobídl svého hosta dovnitř. Ten se ocitl v prostoru, jež tvořilo jakési mezidveří jehož velikost určovala síla mohutné hradní zdi. V tomto zádveří, spoře osvětleném jedinou svící jej očekával Ondřej. Přistoupil k němu a s lehkou úklonou se dotkl jeho šatu, zatímco rukou druhou ukázal na věšák, připevněný mezi dveřmi. Petr pochopil co Ondřej svým gestem naznačoval a váhavě si rozepnul svůj šat. Ale to již Ondřej svýma zručnýma rukama Petrovi pomohl a v několika okamžicích zde Petr stál jak jej Bůh stvořil. Opět se jej zmocnil pocit nebývalého vzrušení, které se stupňovalo s každým Ondřejovým dotykem. Během několika vteřin se Petrův úd vztyčil a Ondřej seznav, že host je připraven, otevřel druhé dveře a pokynul Petrovi ke vstupu. Ten učinil několik kroků a dveře se za ním zavřely.


Litujeme, tato část povídky nesplňuje pravidla tohoto serveru


Slunce opět vstoupilo svými paprsky do pokoje a Petr procitl. S údivem pozoroval, že je ve svém loži, kam jej musel Ondřej nebo jiný ze sloužících po vyčerpávajícím večeru přenést. Přestože byl po dvou večerech prožitých ve Štěpánově společnosti velmi unaven, cítil se toho rána jako znovuzrozený. Chutě vstal, tentokráte nenechal porcelánové umyvadlo bez povšimnutí a zcela oblečen prošel chodbou a vstoupil do jídelny, kde očekával Štěpána. Místnost však byla prázdná, ač bohatá snídaně byla přichystána. Na Petrově místě však ležel list se Štěpánovým rukopisem. Petr jej rozbalil a četl:

Milý Petře,
moje povinnosti mne odvolaly neočekávaně na jih Istrie. Vrátím se až za několik dní. Po tuto dobu Ti bude společníkem Ondřej, jestliže se nerozhodneš odejít. Byl bych však velmi potěšen, kdybych po svém návratu domů tam nalezl i Tebe.
Jestliže tedy chceš, prosím, zůstaň.

Štěpán.

Petr byl dojat milým listem který právě četl. Uvažoval. Žádné povinnosti jej nikde nevázaly a tak se po zralé úvaze rozhodl zůstat. Chtěl se usadit po Štěpánově boku. Vydal se proto do vesnice, vrátil se do hostince, vyzvedl si několik svých skromných zavazadel a vyrovnav účet, následoval podomka, který nesl jeho zavazadla. Krátce před polednem opětovně stanul před bránou Štěpánova hradu. Propustil podomka a uchopiv svá zavazadla prošel znovu hradní bránou, která se tentokráte s mohutným třeskem za ním zavřela.
Byla to brána starého hradu, který právě vydal své tajemství.