Zpět

Tvé doufání

©  Jiří Hampl



Proto už zase na sebe natahuješ svoji nejlepší košili, tu žlutou se stříbrnými nitkami co září jak hvězdy v pravé poledne a do rukou bereš hadr, abys přelíznul svoje fungl nový boty. Vklouzneš do saka, naposledy srovnáš uzel na kravatě. Pak už za Tebou jen bouchnou dveře.
Venku se válí zimní mlha a drobně sněží. Pod nohama křupe zmrzlý sníh a střepy lahví se v něm choulí a zahalují se do milosrdné roušky bílého království.
Z kohoutku ještě kape voda, ale Tobě to nevadí a jdeš a zíváš nudou. Ale vzpomínka na tu mimořádnou minulou sobotu na Tebe křičí. Mrkneš na hodinky a přidáš do kroku, abys přišel včas. Chvátáš, utíkáš, ba přímo letíš a zoufale doufáš, že dorazíš včas. Jeden, dva, tři, čtyři důvěrně známé schody a klika cvakne a Ty stále doufáš. Ještě pár kroků a jsi u druhých dveří, prudce oddychuješ, zajíc Ti přeběhne přes cestu a Ty nevíš najednou, kde se tu vzal. Jdeš přeci dobře, věříš si a temno před očima Tě najednou sráží ke stěně.
Chvíli odpočíváš a ztrácíš drahocenné vteřiny a víš, že přijdeš pozdě, ale Ty přeci chceš a musíš, musíš přijít včas. A tak saháš na kliku a v tu chvíli v Tvých uších zní fanfáry a Tobě je zle a motáš se, ale statečně vcházíš a víš, žes přišel včas. Lidé se k tobě otáčejí, ale Ty nevnímáš jejich tváře a vychutnáváš pocit vítězství nad sebou samým. Víš žes to dokázal.
Ptáš se sám sebe proč, ale najednou ty hlouposti mizí a Tvůj zrak hledí na konec toho dlouhého tunelu jakým se Ti zdá sál a Ty vidíš jen tu jednu známou tvář. Důvěrně známou a přeci tak vzdálenou. Teplá ruka se Tě dotýká a zvony zní shůry a slyšíš jejich jasný hlas. A pestré barvy víří všude kolem a Tvůj smutný pohled se rozbíjí o nazlátlý mok v prachobyčejném otřískaném půllitru. Čísi nedokouřený vajgl hulí v popelníku a svým dýmem vykresluje v těžkém vzduchu divotvorné obrazce.
Z věže kostela odbíjí půlnoc, zazní znovu fanfáry a kanonáda zátek od šampaňského zazní všude kolem a Tobě je přímo trapně a najednou nevíš kam koukat a tak raději jdeš pryč. Pryč z toho podivného světa plného hluku a studených pohledů. Jdeš ulicí a jen vítr skučící na střechách potemnělých domů Ti dělá společníka a Ty jdeš a jsi už strašně daleko, tisíce kilometrů, boty jsi už dávno zahodil a stále jdeš mrazivou nocí a věříš, že jednou dojdeš na křižovatku a tam někdo přehodí výhybku Tvé cesty na správný směr.

Vlastně nevěříš. Ale doufáš.
Protože víš, že věřit nemůžeš, ale jen doufat. VÍŠ ? Jen doufat.




 

Zpět