Tvůj dům

©  Jiří Hampl

A tak zase sedíš sám v posmutnělém domě a přemýšlíš snad o prácích co každoročně táhnou k zemi zaslíbené. Neumytá okna pláčou kapkami podvečerního deště a jejich skleněná krása se tříští o namodralý přísvit neonové reklamy, která bůhví proč bliká právě nad Tebou. Do tepla vytopeného pokoje zaznívají tóny houslí odkudsi z jiného, jakoby neskutečného světa. Ale Ty víš, že to co prožíváš teď je tvrdá realita. A je Ti z toho všeho smutno. tak moc smutno. A začínáš nenávidět. nenávidíš závist, podlost, lež, nenávidíš všechny špatné lidské vlastnosti. A snažíš se mezi nimi najít ty dobré. Hledáš. Hledáš úpěnlivě, zoufale a dlouho. a při tom začínáš nenávidět sám sebe. A venku se nebe barví podivným šafránovým odstínem. Příroda očekává bouři, jenž je však tichým vánkem proti tomu, co se odehrává v Tvém nitru. Musíš vstát a jít, jít po cestě, která snad nemá konce. Ale každá cesta má svůj konec a Ty to dobře víš. Tvá hůl rytmicky kopíruje Tvůj krok a zatímco jinde ve vesmíru zuří uragány a jsou ničeny živé organismy, Ty se chceš kochat nádherou panenské přírody. Šeď oblohy pojednou mizí a před Tebou se otevírá neskutečný obraz. Podivné hrady, hluboké lesy a v nich plno zvěře a mýtina uprostřed hvozdu, kde statný zbojník křišťálovou číši pozdvihuje na Tvé zdraví. A do cinkotu sklenic a klokotu vína co proudem teče za džbánů pojednou zazní varovný jek kavky. A je stále hlasitější a už to není kavka, ale siréna. A bílé lůžko a hodní lidé, co se nad Tebou sklánějí. Zdráháš se uvěřit svému snu a vyskakuješ do výšky. Cítíš, že máš pojednou křídla a letíš vstříc Slunci, které svými ohnivými šípy spaluje krajinu kolem Tebe. Vše živé hyne a jen Ty stoupáš stále výš a výše. Sám bůh mává na Tebe a kyne Ti k bráně do Ráje. A opět jsi celý smutný a zoufalý, protože víš, že tam nechceš a nemůžeš být spokojen. Svět Ti nabízí dokonalou existenci.

Ale Ty nechceš existovat. Chceš být OKOUZLEN.