Vzpomínky na budoucnost

©  Jiří Hampl

Na dveře klepalo jaro a na okno sníh. Takové bláznivé jarní počasí. Zatímco na jedné straně pokoje z obrazovky počítače vysvítalo slunko, na druhé straně se obrazovka choulila do tmy. Ventilátor vzdálenějšího počítače tiše šuměl místností, ale druhý počítač byl tichý. Stejně jako jeho majitel, který před ním mlčky seděl.
Hlavou se mu honily vzpomínky. Byly všude. Na stole, na zdi, na koberci, na okně, i na secesním ornamentu fialové večerní oblohy. Plížily se a podlézavě křičely do ucha zatímco Sfinga v druhém rohu pokoje zarytě mlčela.
Jeho zrak padl na plochu stolu, a tvář přítele pod sklem se usmála. Malinko se zvětšila a pak se stalo něco zvláštního. Stěny zmizely, vzduch se lehce chvěl létem a ztemnělou ulicí kolem nich projela šalina do vozovny. Ti dva se drželi za ruce, hluboce si hleděli do očí a svět kolem nebyl. Byli jen oni dva. Zavřel oči a něžný polibek přítele svlažil jeho rty.
Prudké světlo ho udeřilo do očí a on ulekaně uskočil. Slaný déšť se snesl na jeho ruce, ve kterých slunce prozařovalo jakýsi papír. Podíval se udiveně do dlaní a před očima se mu roztančila písmenka. Přečetl jen první řádek ve kterém bylo to nejkrásnější oslovení co kdy četl – Milý Ťuňťo.
Jako blesk se z nebes snesl teplý déšť. Mimoděk couvnul a studené kachlíčky se mu přilepily na záda. Hotelová sprcha jej zaplavovala hřejivým proudem a stejně hřejivé objetí patřilo jeho příteli. Objetí bylo dlouhé, smyslné a vyčerpávající. Bílé království měkkého lůžka oba pohltilo.
Když procitl, choulil se v náruči přítele a kolem všude kolem bylo jaro. Skály se zelenaly porostem mladých břízek, sluníčko vesele svítilo a snažilo se ze všech sil vysušit slzy, které mu tekly proudem do přítelovy náruče.
Slunce se sklánělo k obzoru, když mu v hlavě doběhl další pás vzpomínek. Opět končilo jedno léto a bránou, kterou prošel, vykročil do reality všedního dne. Za ním zůstalo osm týdnů života, o kterých netušil, že je brzy zopakuje. Když opouštěl stejnou bránu podruhé, končil rok a Vánoce byly doslova přede dveřmi. Všude kolem bylo bílo a čisto, stejně jako v jeho hlavě.
To bylo dávno. Od té doby uplynulo mnoho dní, všedních i svátečních. Koloběh času byl neúprosný a nedal se zastavit. Jako v pohádce Tisíce a jedné noci. Tisíc a jedna noc dávno uplynula. Mnohé se změnilo, ale jiné zase zůstalo.
Zámek snů se zřítil do propasti, ale on tu rozeklanou propast překročil napůl. Ale byla opravdu překročena, když se láska změnila na přátelství jen na povrchu ? Je to, co má ve svém srdci stále láska ? Otázky se honí hlavou a Sfinga mlčí.
Dívá se na tu fotografii pod sklem a když píše, je to, jako by si s ním povídal. V hlavě mu zní slova, která kdysi slyšel na rozloučenou. Až ti bude někdy smutno, tak si sedni a popovídej si s námi – ale dej pozor, aby tě u toho nikdo neviděl. A tak sedí a vlastně si povídá, i když místo slov zní klapot klávesnice. V duchu je s ním a nevadí mu, že on mu nemůže odpovídat, ani ne tak proto že tu není, i když by mu to bylo milejší, ale prostě proto, že tu vlastně je. Ví v duchu, co by mu na jeho slova odpovídal a tak může pokračovat.
Znovu bloudí ve vzpomínkách a porovnává minulost s přítomností. Stále častěji se hlásí únava a bolesti. Situace kdysi řešitelné vypadají beznadějně. Kde vlastně začal ten pád, ze kterého nemá sílu se hrabat a čeká kdo mu hodí lano ? Jednou si našel příměr k autu, co má rozbitou kontrolku paliva. Auto jede, kanystr je prázdný a má díru. Zbývá preventivně zahnout k pumpě. Ale co když se to jednou nepodaří včas ? Najde se zase někdo, kdo ukáže konec lana ?
Otázky, otázky a zase otázky. Sfinga mlčí a sama čeká na spásné lano. Šum druhého ventilátoru ustává, pokojem rozprostře své perutě království tmy
Hlavou se proženou bolestivé vzpomínky na budoucnost.