Zatímco Ty spíš

©1999  Jiří Hampl

Za okny je slunné dopoledne pozdního podzimu a větve stromů pláčou prvním čerstvým popraškem sněhu. Sluneční paprsky se vkrádají do Tvé ložnice a zkoušejí zasáhnout Tvoji tvář a probudit Tě, zatímco já sedím vedle Tebe a vyprávím Ti. Ne, nevzbudíš se, dobře to vím, i když bych si to přál. Hledím na Tvoji tvář, která se i ve snu usmívá a vzpomínám na uplynulý rok. Líbil ses mi od prvního našeho setkání. Tvoje upřímné oči pokaždé po mě pokukovaly a Tvůj úsměv byl projevem radosti. Nikdy jsem Ti to neřekl, ale právě Tvoje oči, hluboké jak dvě zátoky moře, mi učarovaly. Tvůj neopakovatelný úsměv zanechával vždy brázdy v mé duši. Byla to náhoda či osud, že se našla příležitost, kdy jsme mohli být sami. Sami dva, ve vlahém letním večeru, který voněl Tvým mládím a upřímností, kdy jsi mne něžně vzal za ruku a poprvé dlouze políbil. Svět kolem nás dvou přestal existovat a já začal od té doby vidět i jiný Svět. Ten Tvůj Svět, Svět Tvých radostí, Tvých starostí a Tvé touhy. Věděl jsem ovšem, že mezi námi je Propast, Propast, kterou nelze překlenout, ale nepřipouštěl jsem si ji. Nechtěl jsem vidět, že pro Tebe jsem snad kamarád, snad přítel, možná blízký přítel, ale ne víc. Viděl jsi ve mně přítele, člověka, ke kterému jsi mohl kdykoli přijít a svěřit se s tím, co trápí Tvoji mladou duši. Byl jsem pro Tebe jako druhý táta. Snažil jsi se mi to dát najevo, ale já byl slepý láskou. Láskou k Tobě, láskou, která prvně v mém životě byla rozdmýchána Tvými pohledy a Tvými úsměvy do ohromného požáru, spalujícího vše ostatní kolem mne. Věděl jsem, že máš svůj Svět a přesto jsem do něj bezohledně vstoupil. A zatímco vlny jezera Tvých citů se přelévaly někam úplně jinam, ty moje vlny se valily do Tvého jezera, přestože jim v tom bránila hráz Rozumu. Ne mého, ale toho Tvého. A já jsem si začal nacházet záminky, abych Tě mohl vidět častěji. Ty letmé chvilky stisků ruky a žhavých polibků, tak tajuplně kradené z loužiček Času, které jsi mi věnoval, byly pro mě vždy ohromnou vzácností. Ano, já vím, že jsi mi radil, abych zůstal oběma nohama na zemi. Ale to už bylo v době, kdy jsem se vznášel v oblacích. V oblacích naděje, hledání a touhy, v oblacích, kde jsem si vystavěl vzdušný zámek. A běžel dál Čas a plynuly dny všední i sváteční. Dlouho, velmi dlouho se mi nedařilo ten zámek obklopený oblaky touhy a prosvícený paprsky naděje zbourat. Možná, že jsem ani nechtěl. Bál jsem se, že až ho doopravdy zbourám, zbude po něm pusté Nekonečno, rozdělené Propastí, na jejíž jedné straně budu já a na druhé Ty. Při našich společných procházkách přírodou, kdy jarní sluníčko nedokázalo vysušit mé slzy jsem ten křehký zámek pomalu, kousek po kousku odbourával. Ale snad jen stavitel lidských duší by dokázal ty úlomky opatrně skládat tak, aby nikoho neporanily. Já jím nejsem a tak se jednoho jarního dne ten křehký, křišťálově čistý zámek zhroutil. Pád do jeho střepů byl pro mě velmi tvrdý. A stalo se, co jsem očekával. Skutečně se na místě toho zhrouceného zámku objevila propast, ale jiná. Daleko hlubší a rozeklanější, rozdělená na dvě poloviny. A za jednou jsi stál Ty, má lásko a za druhou můj životní partner. Trvalo dlouho, nekonečně dlouho, než jsem si tuto skutečnost začal plně uvědomovat. Oči zaslepené vírem střípečků ze zhrouceného zámku naděje se otevíraly jen pozvolna. Nejdříve nebylo vůbec nic. Pak se do toho velkého Nic začaly prodírat paprsky Naděje. A když se vír křišťálových střípků usadil, uviděl jsem za propastí Světy dva. Jeden byl ten Tvůj a druhý byl ten náš. Ne nás dvou, má lásko, ale můj a mého partnera. Ale stala se ještě jiná věc, daleko pozoruhodnější a zvláštnější. Ta propast, za kterou stál on, se postupem času zúžila a já jsem si uvědomil, že není nepřekročitelná. V neděli odpoledne jsme byli spolu na procházce. Šli jsme spolu krajinou pokrytou čerstvě napadlým sněhem a mluvili jsme spolu o budoucnosti. Vyprávěl jsi mi o svých touhách, svých plánech, vyprávěl jsi mi o svých snech, ale nemohl jsi mi vyprávět o svém rozhodnutí. Tehdy jsi se ještě rozhodnout nemohl. Také já jsem Ti vyprávěl o svých pocitech a svých snech a touhách, a také já jsem Ti neřekl nic o svém rozhodnutí. Ale mezi mnou a Tebou byl přeci jen rozdíl. Ty jsi nemohl, protože jsi nevěděl. Jenže já věděl, ale zase jsem nemohl. Nedokázal jsem to. A tak tu teď sedím a vyprávím Ti, zatímco Ty spíš. Teď už se jen skloním, abych Tě něžně políbil. Nevzbudíš se, dobře to vím, protože Tvůj milý úsměv by způsobil, že bych neodešel, tak, jako mnohokrát před tím. Ale já teď pomalu, tiše odejdu. Odejdu udělat ten poslední krok, pod kterým jak doufám rázem zmizí obě propasti. Pokusím se naše dva světy spojit tím krokem do jednoho. Do jednoho nádherného světa, ve kterém Tě snad zase objevím. Buď mi lásko má víc než syn a přítel můj. A stane-li se, že Tě z očí ztratím, v duši mé pak navždy zůstane obraz Tvůj.