Závod

© 2003  Jiří Hampl

Kalné ráno listopadového dne snáší na ústavní zahradu nízkou mlhu. Větve malých stromků, kterými je obklopen patrový pavilon v nejposlednějším koutu zahrady tiše pláčou kapkami drobného mrholení.
Na dlážděné prostranství před pavilonem vybíhá skupinka několika lidí. Zanesly je sem jejich osudy z různých koutů vlasti. Ranní rozcvička začíná přesně, všichni se snaží rozhýbat své svaly a nabrat sílu do dalšího smutného či veselého dne, každý podle svých schopností.
Černé tepláky s červenými proužky na kraji skupinky se pohybují pomaleji než ostatní. Jejich majitel je unavenější než kdy jindy, přestože není věkově nejstarší ze skupiny. Neustále si ale svůj věk připomíná, ač mu nikdy nikdo tolik nehádá. Jen on ale ví, jak se cítí stár.
Zestárnul za posledních pět let alespoň o deset. Vypětí, vztahové problémy a další a další problémy ho přivedly až sem. Sem, do kolektivu lidí s podobnými problémy, ve kterém jak doufal, se mu podaří najít zase správnou cestu. Nějak se mu to ale zatím nedaří. Mechanicky pohybuje tělem s ostatními, ale jeho duše se toulá jinde. Neustále s něčím závodí. S myšlenkami, které jsou rychlejší než čas, s časem, který je rychlejší než jeho pohyby, se vším kolem sebe.
Jeho vůle v posledním týdnu utrpěla několik krutých porážek. Psychologický program koncem minulého týdne pro něj znamenal doslovný šok. Další prohraný závod, závod s hrdostí, závod s vlastním sebevědomím.
Včerejší rozhovor s lékařem znamená pro něj další prohraný závod. Závod s vlastní vůlí a inteligencí. Další krutá porážka. Myšlenky bloudí nekonečnem, zatímco skupina ostatních se vrací, jeho paže mechanicky opisují nesmyslné křivky aby o chvíli později spočinuly podél těla. Nohy samy udělají několik kroků a jdou mechanicky po dláždění, aby vzápětí vystoupaly několik schodů.
Tíha. Nejprve v jedné, pak i v druhé ruce. Nekonečná tíha. Tíha se rozkládá do celého těla, pozvolna stoupá do hlavy a pak už není nic, jen černá tma.

Černá tma se mění v slunné odpoledne jarního dne, mladé břízky svými svěže zelenými lístky kývají na pozdrav mráčkům na obloze a sluníčko se marně snaží vysušit slzy, které se derou z očí. Klín přítele je teple měkký a jeho ruka pomalu hladí husté tmavé vlasy. Jdeme sami dva ve vlahém letním večeru, který voní mládím a jeho upřímnosti. Procházíme Světem Radostí, Starostí i Touhy. Letmé chvilky stisků ruky a žhavých polibků tajuplně kradených z loužiček Času jsou vzácností. Rozum velí zůstat na Zemi, ale Duše se vznáší v oblacích. V oblacích kde se třpytí křehký zámek nadějí, prosvícený paprsky Touhy. Dlouho, velmi dlouho se nedaří ten krásný zámek zbourat. Ale mocný čaroděj Čas vystupuje ze zámku, rozprostírá své perutě nad Královstvím Touhy a míjejí dny všední i sváteční. V slzách se bortí křehký zámek nadějí a pád do jeho střepů zmírňuje ruka přítele, něžně spočívající v potící se dlani. Na místě zborceného zámku se objevuje Propast. Propast za kterou se rozkládá Reálný Svět, se zdá široká a druhá strana vzdálená, daleko vzdálenější než žulové skály na druhém břehu jezírka, nad kterým sedíme. Přítel mizí na druhé straně Propasti Reálného Světa a oblaka Touhy pomalu plují Oblohou Poznání někam do Nekonečna. Zámek Nadějí se pomalu rozpadá a ruka přítele jeho střepy něžně odstraňuje z Cesty Váhání. Cesty Touhy a Rozhodnutí obou se tu scházejí, jinde rozcházejí, nebo křižují. Sny pomalu odplouvají na Oblacích Touhy a zůstává Realita všedního dne, jehož Soumrak přikrývají perutě černé tmy.

Černou tmou pomalu začíná probleskovat světlo, nejprve slabé, pak jasnější, je nějaké oranžové či nažloutlé, a zatímco se mu do očí vkrádají další a další paprsky světla, které vycházející slunce vystřeluje k němu, pocit závodníka se stává mocnější a mocnější, až cítí, že se trhá páska a on probíhá cílem.
Vyhrává svůj nejdůležitější závod.

Závod o život.